Tarantino bez emocí o povaze zla

V nejnovějším snímku Quentin Tarantino unáší své fanoušky do eklektického slepence filmových žánrů. Divákovi způsobí stockholmský syndrom.

Konverzační drama s detektivní zápletkou z Wyomingu odehrávající se těsně po Americké občanské válce nezní jako téma pro úspěšný blockbuster. Quentin Tarantino má ovšem mezi dnešními režiséry takové postavení, že mu to může být jedno. A skvělá zpráva pro milovníky filmového umění zní, že mu to skutečně jedno je.

Tarantino žánry zneužívá a diváka „unáší“ do světa, kde chvilku poté, co ho ujistí, že bude vše při starém, brutálně změní pravidla a styl vyprávění. Dělá to rafinovaným způsobem, který v milovnících žánrů způsobuje „stockholmský syndrom“.

Film Osm hrozných (The Hateful Eight) začal hned po americké premiéře rozdělovat Tarantinovu početnou fanouškovskou základnu. Pro řadu diváků je film příliš dlouhý (trvá skoro tři hodiny), příliš pomalý (úvodní hodinu a půl pouze představuje hlavní, i když zdaleka ne všechny postavy), samoúčelně násilný (v druhé hodině si na své skutečně přijdou i fanoušci gore hororu) a nechutně rasistický (tolik nadávek do „negrů“ a „mexikánců“ jsme skutečně asi v žádném áčkovém filmu neviděli). A k tomu všemu to ani není moc zábava.

Přesto, nebo právě proto, se najdou i ti, kteří budou tvrdit, že Tarantino napsal a natočil mistrovský film, který je chameleonem žánrů a vyprávěcích postupů, který vypráví o střetu „malých“ zel s metafyzickým, totálním Zlem. Osm hrozných opět eklekticky cituje z jiných filmů a režisérů, ale také navazuje na to nejzajímavější v Tarantinově tvorbě, tedy jeho prvotinu Gauneři a kriminálku Jackie Brown. Je to pečlivě vybroušený kus filmového umění, ve kterém Tarantino dokázal spojit chytrý, detektivní příběh s metafyzickým poselstvím, rozmáchlý epos o amerických démonech s komorním dramatem o míře zla v každém z nás a filmařsky brilantní poctu klasickým spaghetti westernům s vlastním nezaměnitelným stylem, v rámci něhož je násilí jednou z vrstev, kterými se musí divák prokousat k podstatě. Podle této skupiny Tarantino zkrátka natočil jeden ze svých nejlepších filmů. A právě o tom bude několik následujících odstavců.

Film pro fajnšmekry, nebo pro snoby?

Tarantino film otevírá scénou, která je jako PR na netradičně tradiční způsob, jakým lze takovou scénu natočit. Použil kameru Ultra Panavision 70, zaznamenávající obraz na 70 mm, tedy dvojnásobně větší filmový pás, než je obvyklé. Tuhle lahůdku pro cinefily můžeme vnímat dvojím způsobem. Buď jako poctu starým mistrům (tímto způsobem byl naposledy natočen film Chartúm v roce 1966, používal ho třeba Stanley Kubrick při natáčení Vesmírné Odysey), nebo jako svérázný boj s internetovými piráty (poselství je tu jasné – zážitek v kině je s tím na notebooku nesrovnatelný). A konečně, můžeme to brát i jako vyhřezlost filmového snobství, kterého je Tarantino kultovní ikonou.

Sněžnou plání u Wyomingu tu jede dostavník s koňským spřežením a v něm lovec lidí John ‚Kat‘ Ruth (Kurt Russell), který veze na popravu – pro něj spojenou s výplatou odměny – vražedkyni Daisy Domergue (Jennifer Jason Leigh), ale spolu s kočím brzo potkají další hlavní aktéry příběhu. Jeho konkurenta, ale také kolegu, černého lovce lidí a hrdinu občanské války na straně Unie, majora Marquise Warrena (Samuel L. Jackson), který do stejného města a také za účelem výplaty táhne tři zmrzlé mrtvoly, a bývalého člena farmářské bojůvky podporující v občanské válce Konfederaci, Chrise Mannixe (Walton Goggins). A když se spolu ocitnou v dostavníku jsou pochopitelným tématem rozhovoru ideologické a politické rozmíšky spojené s nedávno proběhlou občanskou válkou, které americkou společností hýbaly ještě dlouho po vítězství unionistického Severu (a když se podíváte na dnešní odpor farmářů proti federální vládě v Oregonu, hýbají jimi dodnes).

A diskuse se nepovede jen v dostavníku. Zuří totiž sněhová bouře, a tak je nutné udělat zastávku v roubeném obchůdku u Minnie. Jenže pravidelné osazenstvo tu není, po zemi jsou rozsypané fazole a poutníky čeká setkání s další čtveřicí, která možná není tím, za koho se vydává. Začíná hra ve stylu Agathy Christie. Ale diváka čeká ještě několik „twistů“, v ději i stylu vyprávění, směřujících k nejbrutálnějšímu filmovému vyvrcholení, a to i v kontextu ostatních Tarantinových filmů.

Únos nadšeného diváka

Tarantino miluje žánrové filmy a s láskou o nich mluví tak často, že někdy navozuje dojem, že je i točí. Ve skutečnosti však žánry – jako v tomto případě western a detektivku – používá, zneužívá a diváka „unáší“ do světa, kde chvilku poté, co ho ujistí, že bude vše při starém, brutálně změní pravidla a styl vyprávění. Činí tak ovšem rafinovaně inteligentním způsobem, který v milovnících žánrů způsobuje „stockholmský syndrom“. Únosce a prznitel Tarantino je tak zaslouženě milován a tím je odměněna i jeho vlastní láska k daným žánrům.

Také ve svém posledním filmu Tarantino žánry zneužívá a tentokrát možná k nejsilnější společenské výpovědi, jaké jsme se od něj kdy dočkali. Všechny klíčové postavy filmu jsou z dnešního pohledu vrazi, polovina z nich bigotní rasisti (všimněte si ve scéně u krbu, jak jsou postavy „rozesazeny“ podle inklinace k Severu/Jihu). A Tarantino klade zásadní otázku: vyvraždí se tito nepřátelé mezi sebou? Nebo je za ideologiemi a politikařením ještě další hranice? Etická? Morální? Lidská? Dokážou se aktéři spojit proti metafyzickému, totálnímu a „bezdůvodnému“ Zlu? Přesně o tom Osm hrozných jsou, a pokud divák na tuhle hru přistoupí, bude odměněn „happy endem“, přestože utopeným v krvi a zbytcích roztříštěného mozku.

Hlavně se nedojímat

Na závěr mi to nedá a pokusím se jemně srovnat Tarantinův western s dalším filmem těžícím z tohoto žánru. Revenant: Zmrtvýchvstání Alejandra Gonzáleze Iñárritu (do českých kin přijde příští týden) je po vizuální stránce vypiplaný snad ještě víc než Tarantinův epos (používá k tomu ale modernější, digitální prostředky). Žánr survival (boj o přežití) však v polovině filmu vymění za emocionálně vypjatou cestu pomsty, která většinu pozornosti soustřeďuje na hlavní postavu. Násilí na něm konané (jak v přítomnosti, tak v minulosti) se tak dostává do středu diváckého zájmu.

Tarantino se naopak ve svém westernu snaží jakýmkoli emocím vyhnout, a proto tu hraje zcela jinou roli. Každou postavu, která se projeví nějakým přitažlivým způsobem (třeba krásnou epizodní roli rozverné Six-horse Judy) utne dřív, než si k ní divák vytvoří silnější vztah. U klíčových postav si však těžko vytvoříte emociální pouto, což diváka nutí začít k nim přistupovat „exaktně“. Tarantino totiž natočil film, u kterého mají diváci poslouchat a přemýšlet, a ne užasle otevírat pusu, nebo tklivě plakat.

Autor je šéfredaktor časopisu Živel.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image