Je tomu přesně patnáct let, co jsem coby adept filmové historiografie vyhledal jednoho z mimořádných tvůrců československého filmu padesátých a šedesátých let, režiséra Ladislava Helgeho, a pokusil se jej přimět ke vzniku knižní monografie a rozhovoru.
Těmi, kdo jej znali, jsem byl odrazován: Helge, autor politicko-moralistních dramat Škola otců, Velká samota a Stud se stáhnul z veřejného života a většinu roku sám pobýval ve vesničce Starov v Pošumaví, takřka bez kontaktu s lidmi mimo svou rodinu. Navštívil jsem jej bez předchozího avíza, což – jak mi později přiznal – byla jediná cesta, jak se vyhnout zdvořilému odmítnutí.
Racionalizace sebe sama v historii
Plachý samotář v domku za clonou stromů uvařil na kamnech kávu a v následujících hodinách, dnech a měsících se stal výjimečným, přátelským společníkem a zdrojem nepřeberných, naprosto přesných detailů z půlstoletí běhu tuzemské kinematografie, kterou kdysi výrazně poznamenal.
Postupně se stával pevným charakterem analyzujícím sociální realitu a snažícím se posunout hranice možného v prosazení společenské spravedlnosti a svobodného uměleckého díla coby aktivního činitele v procesu individuální i politické proměny.
Představa o muži zakleslém v minulých křivdách vzala ihned za své. Helge, který byť by měl důvody žehrat na osud poté, co byl v padesátých letech donucen změnit vyznění jednoho z děl (Velká samota), realizace dalšího mu byla zcela zapovězena (Věž) a s počátkem normalizace byl jako jeden z mála (spolu s Pavlem Juráčkem či Jaromírem Kallistou) zcela vyřazen z filmového oboru, se naopak představil jako intelektuál otevřený mnoha interpretacím dřívějšího i aktuálního dění. Přede mnou stál pečlivý čtenář nejnovější publicistiky i vážné literatury, filmový divák, profesionál zorientovaný v moderních trendech s mimořádnou zvídavostí a touhou po vstřícné komunikaci s uměleckým dílem a společností. Z nedávných dob zůstal v Helgem vehementní zájem o FAMU, jejíž katedru režie krátce vedl, i pozitivní příklon k tvůrcům typu Bohdana Slámy či Petra Václava.
Co mě ale zaujalo nejvíce a přimělo k nejednomu srovnání s Helgeho generačními souputníky, byla racionalizace sebe sama v historii, schopnost kritického posouzení vlastní role v kontextu doby i objektivizační balancování hodnocení ostatních a okolního dění. Žádné bolestínství, nýbrž vědoucí zvážení možností společnosti a doby, žádné flagelantství, ale ostré a ironické pojednání vlastních chyb a nevyužitých možností. Vymezení se vůči slabosti jdoucí ruku v ruce s pochopením lidského ustrojení.
Závažná témata a nesnadné hledání stylu
Helge se coby mladík dostal k filmovému oboru ještě před koncem druhé světové války a propadl mu jako nadšenec a příslušník takzvané off FAMU generace, aby v souvislosti s jeho debutem už ve druhé polovině padesátých let poprvé zazněl termín „nová vlna československého filmu“. Nebyl a ani nemohl být v kinematografii disidentem, zato se postupně stával pevným charakterem analyzujícím sociální realitu a snažícím se posunout hranice možného v prosazení společenské spravedlnosti a svobodného uměleckého díla coby aktivního činitele v procesu individuální i politické proměny. Závažná témata mu byla přirozená, styl hledal nesnadno a mnohdy bolestně, v oboustranném dialogu s tehdejší filmovou kritikou (Bílá oblaka, První den mého syna).
Svůj mimořádný kredit obhájil nejen filmy, ale i působením ve Filmovém a televizním svazu a nekompromisními postoji v době po srpnu 1968, kdy sehrál stěžejní roli v Koordinačním výboru uměleckých svazů. Byl oporou mnohým z následovníků, mezi něž bychom mohli zařadit především Evalda Schorma, Ivana Passera či Martina Hollého, osobností, s níž bylo možno prudce, nicméně konstruktivně řešit strukturální problémy kinematografie, kultury, společnosti. Socialista varující před korupcí moci, jehož politické přesvědčení znatelně vycházelo z křesťanského étosu. Racionální tvůrčí i lidský typ s mimořádnou empatií vůči druhým.
„Jsem sám se sebou vyrovnaný,“ zní poslední věta našeho rozhovoru. Znamená upřímné a nesnadné promýšlení vlastního života a tvorby, stejně jako pokoru před tím, co již nelze ovlivnit.
Čest Vaší památce a děkuji za vše, pane režisére!
Autor je filmový historik.