Letošní 88. ročník Oscarů byl především průsečíkem tří velkých příběhů. První z nich byl odstartován kampaní #OscarsSoWhite, která nakonec splnila svůj účel a stala se jakýmsi MacGuffinem pro debatu ohledně diverzity v Hollywoodu, potažmo v celé (americké) společnosti. Druhá dějová linie oscarového večera měla co dělat s filmem Alejandra Gonzáleze Iñárrita Revenant, což byl nejdůležitější a nejkontroverznější letošní oscarový kandidát, který mnoho komentátorů označilo za vypočítavý kalkul, jak si získat sympatie filmové akademie. K dramatu o Revenantovi patří i příběh Leonarda DiCapria a jeho promarněných oscarových šancí. Částečně je to komediální spin-off k Iñárritovi, ale částečně také samostatná několikadílná fraška o frustracích talentovaného herce, který by moc rád obcoval se zlatou soškou, ale dosud byl vždycky odsouzen k tomu pozorovat, jak ji do svých spárů nakonec dostane nějaká ještě snaživější celebrita. A konečně je tu nejméně nápadné, ale přesto zaznamenáníhodné vyprávění o filmu Šílený Max: Zběsilá cesta, jehož motor se zadrhl po získání většiny „technických“ kategorií a který do finální mety jménem Nejlepší film roku nakonec vůbec nedojel. Všechny tyhle tři příběhy ukazují, že letošní ročník byl sice v nějakých ohledech příjemně revizionistický a sebekritický, v jiných ale zůstal pohodlně uvelebený v zajetých kolejích.
Hollywood elitářský
Největším revizionistou slavnostního večera byl moderátor Chris Rock, který se debaty kolem bílých Oscarů chytil hned v úvodu večera v kousavě ironickém monologu, ve kterém přirovnal rasismus Hollywoodu k elitářství amerických vysokoškolských bratrstev. To je brilantní metafora nejen proto, že je výstižná, ale také tím, že vychází ze samotných hollywoodských stereotypů, v tomhle případě z teenagerských komedií, ve kterých mají vysokoškolská bratrstva obvykle podobu privilegovaných členských klubů pro bohatou mládež, jejichž členové ponižují ostatní studenty a pasují samy sebe na společenskou smetánku. Snad ještě trefnější byl jeho návrh, aby akademie zřídila speciální kategorii pro nejlepší černošské herce. Narazil přitom na to, že už teď mají svojí zvláštní kategorii ženy herečky, čímž se naznačuje, že si zaslouží „zvláštní zacházení“, protože by jinak byly převálcovány svými mužskými kolegy. Nejostřejší Rockova poznámka ale směřovala úplně mimo bezpečný svět bohatého hollywoodského byznysu. Rock totiž narážel na několik nedávných případů černochů zastřelených americkou policií.
Ceny filmové akademie se pořád víc stávají zaštiťujícím označením pro určitý, čím dál unifikovanější typ filmů, které se točí už s tím, že se budou o zlatou sošku ucházet.
V úhrnu se dá říct, že Rock vytěžil z aféry bílých Oscarů téměř, co se dalo. Kampaň #OscarsSoWhite totiž není významná ani tak tím, co tvrdí o Oscarech, ale spíš jako zmíněný hitchcockovský MacGuffin, což je ve filmovém vyprávění označení pro záminku, která sama o sobě nemá až takový význam, ale důležitá je tím, že rozhýbe celou zápletku. To, že se v nějaké filmové ceně nedostali žádní černošští herci mezi nominované, samo o sobě není až tak dramatická záležitost. Důležitější je, že ve jménu této aférky mohou globálně ostře sledované celebrity mluvit o skutečně závažných případech rasismu nejen v Hollywoodu, ale v celé americké společnosti, a diváci je přitom doopravdy berou vážně (ne jako Leonarda DiCapria, když při děkovné řeči začal rozebírat ekologii). Jediná závažnější okolnost, kterou Rock zapomněl zdůraznit, je, že v #OscarsSoWhite nejde jen o černochy, ale také o asiaty, hispánce a další menšiny, kteří jsou na tom u hollywoodského bílého bratrstva ještě hůř než afroameričané.
Sterilní nuda
Rockovo neustálé připomínání hollywoodského rasismu v průběhu celého večera bylo také vlastně jediným oživením jinak neuvěřitelně sterilní a nudné ceremonie. Nakonec bylo mnohem zábavnější sledovat černochy, kteří si dělají legraci z toho, jak si bílí mezi sebou rozdělují zlaté sošky, než věnovat pozornost cenám samotným. A tady jsme u příběhu číslo dvě, u vyprávění o (mimochodem hispánském) režisérovi Iñárritovi a jeho Oscarům na míru šitém Revenantovi. Je úplně jedno, že Revenant nakonec sošku v hlavní kategorii nedostal. Podstatné je, že zvítězil ve všech kategoriích, u kterých kritici zdůrazňovali jejich vypočítavost, tedy u kamery, DiCapriova hereckého výkonu a režie. Akademie tak dala najevo, že si umělecké výkony plete se sportovními výkony a že zásadní je pro ně, když natáčení probíhalo v extrémně náročných podmínkách, když herci kvůli roli prodělali co nejdrastičtější fyzickou proměnu a když si tvůrci při výrobě snímku takzvaně „sáhli až na dno“.
Revenanta je možné brát jako ten největší symptom současného stavu Oscarů. Ceny filmové akademie se totiž pořád víc stávají zaštiťujícím označením pro určitý, čím dál unifikovanější typ filmů, které se točí už s tím, že se budou o zlatou sošku ucházet. Oscar totiž pořád může přitáhnout k danému filmu celkem podstatnou publicitu. Mluví se například o takzvané oscarové sezóně, což je období na samém sklonku kalendářního roku, kdy se hollywoodská studia snaží nasazovat do kin své potenciální oscarové kandidáty, aby jejich premiéra padla co nejblíže samotnému udílení cen. Přínos téhle praxe je samozřejmě z velké části pozitivní, protože podporuje vznik ambicióznějších, osobitějších a společensky závažnějších hollywoodských filmů. Ostatně ve světě artových festivalových filmů funguje například Zlatá palma festivalu v Cannes úplně na stejném principu. Na druhou stranu ale vznikají snímky jako Revenant nebo Iñárritův předchozí Birdman, které společensky nejsou závažné prakticky nijak, jejich osobitost je hodně diskutabilní a jejich hlavní ambicí se zdá být právě vytěžení publicity spojené s Oscary. Také proto vlastně nemusíme brát pohled na DiCapria konečně svírajícího v ruce zlatou sošku jako happy end celé jeho oscarové anabáze. Jeho vítězství je hořkosladké v tom, že ve filmech, za které Oscary nedostal nebo na ně ani nebyl nominován, ať už je to třeba Vlk z Wall Street nebo Nespoutaný Django, sice nejedl syrové bizoní vnitřnosti, ale zase tam přesvědčivým způsobem ztvárnil komplexní a fascinující fikční postavy, což se o jeho Hughovi Glassovi z Revenanta dá říct jen stěží.
Ve prospěch diverzity
A tím se dostáváme k Šílenému Maxovi. Toho rozhodně nelze považovat za typickou oscarovou návnadu, dokonce měl premiéru dávno před oscarovou sezónou. Pro leckoho to může být naprosto krystalický příklad toho, čemu se říká „bezduchý akčňák“. Během ceremonie production designer filmu Colin Gibson prohlásil: „Když dostanete takovou cenu, nutí vás to přemýšlet o počtech, o počtech Australanů, Novozélanďanů, Jihoafričanů, Namibijců (…), kteří vám přinesli příběh o muži trpícím problémy s duševním zdravím, amazonce s amputovanou končetinou a pětici sexuálních otrokyň na útěku. Takže bych tohle rád prohlásil za prvního Oscara ve prospěch diverzity.“ Myslí to samozřejmě ironicky, ale jen napůl. Když se totiž v současném Hollywoodu mluví o nějaké diverzitě či emancipaci u samotných filmů, ne jen u filmových cen, nejsou to ambiciózní oscarové snímky, ale žánrové blockbustery jako Star Wars: Síla se probouzí, Deadpool nebo právě Šílený Max. I když je to ve všech případech emancipace hodně omezená nebo diskutabilní, pokaždé se ukázala jako důležité téma, které podněcuje veřejnou debatu.
Zběsilá cesta navíc dominovala celé první polovině slavnostního večera, kdy se rozdávaly „řemeslné“ kategorie. V souvislosti s tímto filmem se dokonce mluví o tom, jestli by nebylo vhodné rozšířit počet udílených Oscarů o kategorii pro kaskadéry. I v případě Šíleného Maxe máme zjevně co dělat s mimořádně organizačně a profesionálně náročným filmem, u kterého se ale tenhle aspekt nezdůrazňuje jako u Revenanta, protože jde o žánrovou „pouhou zábavu“. To všechno poukazuje na to, jak moc současné rozhodování oscarové akademie závisí na starých konvencích a předsudcích. Oscar je v současnosti silně konzervativní a do sebe zapouzdřená cena. Aféra kolem bílých Oscarů dala Akademii impuls přemýšlet nad vlastním významem a rolí v hollywoodském průmyslu. Bylo by dobré, kdyby do budoucna nezůstalo jen u volby drzého, kritického moderátora, ale kdyby se nějaký posun projevil i na udělených cenách.
Autor je filmový redaktor A2.