Veřejnoprávní avantgarda


Detektivní minisérii Modré stíny se podařilo překročit rámec naší standardní televizní produkce.

Původní tvorba České televize může v kontextu proměn, kterými prochází dramatické a komediální seriály ve světě, působit poněkud unaveně. Zdá se, že se sází na osvědčené recepty. Převládají divácky vděčné žánry, hlavně detektivka a chybí vůle cokoliv měnit, hledat nové cesty. Televizní producent Jan Štern takový postoj obhajuje v pořadu Konfrontace Petra Fischera tím, že český divák ještě kulturně a mentálně nedorostl do produktů, které by se přibližovaly zahraničnímu fenoménu quality TV. Jde o dost zarážející výrok, zvlášť od producenta působícího v televizi veřejné služby. Přitom paradoxně právě Jan Štern je jako dramaturg a kreativní producent podepsaný pod Modrými stíny, které představují jednu z největších televizních výzev divákům za poslední roky.

Zneklidňující záměry

Nová minisérie Viktora Tauše budí rozporuplné reakce. Zřejmě nejvýrazněji pak vizuální složka, která se rozhodně nepodobá ničemu, co bychom z tuzemské televizní produkce znali. Neurotická kamera je nápadná především nekompromisním rozbíjením kompozičních zásad, záměrnou prací s protisvětly a přesvětleným obrazem, výraznými rakurzy a některými opakujícími se figurami v pohybu kamery. Postavy jsou často komponovány až k samotnému rámu obrazu. Kamera se občas odpoutá od vyprávění a v dlouhých panoramatických záběrech se sama nezávisle na ději otáčí po prostoru kolem své osy.

Konečně byl dán prostor tvůrcům, kteří se nebojí vykročit ze šedivého průměru, hledat nové cesty, experimentovat a provokovat.

Jde o promyšlený a poměrně důsledně dodržovaný vizuální systém. Tvůrci záměrně upírají divákovi jistoty, které má v ustálených způsobech snímání. Dopomáhají si při tom i výrazným střihem, který nectí zákonitosti návaznosti pohledů. Modré stíny tak poutají pozornost k samotné formě. Seriál přestává fungovat jako klasická televizní detektivka, která by mohla stejně tak dobře fungovat jako rozhlasová hra poslouchaná při žehlení. Obraz už není pouze šedivou televizní ilustrací, ale cíleně na sebe upozorňuje, provokuje a zneklidňuje. Stává se sám o sobě tématem. A divák se k němu musí chtě nechtě nějak postavit.

Neoddělitelnou složkou vizuality celé minisérie je pak práce s prostorem a scénou. Viktor Tauš často upozorňuje, jak velkou roli sehrál jako spolutvůrce architekt Jan Kadlec. Je zřejmé, že prostory, do kterých je děj zasazen, fungují svým způsobem i jako odraz bezútěšnosti světa příběhu. Holé stěny bez omítky na policejní stanici navazují na radikálně pojaté záběrování. Kamera často umocňuje důležitost prostoru velkými celky (pro televizní obrazovky možná až odvážně velkými) a kompozicemi, které ustupují od postav ve prospěch stropů a jiných částí scény.

Prostor už zdaleka není jen působivou kulisou. Stává se integrální součástí vyprávění. Stěna kompozičně oddělující mluvící postavy nese svůj význam. V rámci příběhu dobře funguje prostorové rozvržení policejní stanice. Uspořádání místností a fikční prostor se pak přenáší i do způsobu, jímž film vypráví. Svou roli pak v ději sehrávají i takové věci jako podlahy v domě kvestora Jonáše, kvůli kterým se musí příchozí postavy zouvat. Když kvestor pojme podezření, že je odposloucháván, převrací židle v zasedací místnosti své pracovny – převrací svůj osobní prostor vzhůru nohama. Svět Modrých stínů je tak fyzicky spjat s prostorem, v němž se děj odehrává. Příznačné pak je, že i ústřední zápletka korupce se točí kolem budovy Univerzity Palackého, v níž probíhá šetření.

Úskalí koncentrace

Zavedeným žánrovým schématům se do jisté míry vymyká i samotné vyprávění. Některé scény a situace jsou nápadné především svou délkou. Tvůrci chvílemi opouštějí standardizovaný rytmus detektivního seriálu a setrvávají v jednom čase na jednom místě. Daří se tak koncentrovaněji a mnohem filmověji pracovat s napětím a dramatičností. S tím se ovšem pojí i jistá úskalí. Zatímco výprava a kamera dalece překračují zvyklosti českého televizního seriálu, režie a scénář jako by tím spíš v některých místech nechtěně prozrazovaly, že jde pořád jenom o televizi.

Když komisařka Výrová navštíví svého bývalého nadřízeného a otevřou si společně láhev vína, téměř zčistajasna se začne motat a opilecky pokřikovat. Mnohdy se zdá, že scénám, konfliktům a emocionálním výlevům nepředchází nic, co by je mohlo ospravedlnit. Postavy se k sobě navzájem chovají zcela afektovaně bez zjevné příčiny, zkratkovitě přecházejí do ofenzivy. Vše zamrzí o to víc, že vztahy mezi ústřední trojicí detektivů působí velice živě a civilní nedramatické momenty mezi nimi patří k tomu nejlepšímu, co můžeme na televizních obrazovkách vidět.

Neodpustitelná kvalita

Vedle progresivní formy tak mnohem silněji vystupuje vše, co zůstává televizní a co bychom průměrným seriálům odpustili. Modré stíny se zřejmě nedokázaly plně osvobodit od tíhy předlohy. Některé dialogy pořád působí příliš literárně. Seriál vypráví o světě v rozkladu, o zkorumpovaném prostředí, v němž skupina naivních hrdinů vede marný boj za spravedlnost. Komisařka Výrová se však v závěrečném střetu s hlavním podezřelým zmůže jen na trochu plané obviňování systému. V tom zůstávají Modré stíny příliš doslovné, až moc ulpívají na povrchu.

Ve scéně, která je zřejmou aluzí na Chandlerův Hluboký spánek, vypráví Jiří Lábus, jak se zklamal v polistopadovém vývoji. Mluví o modrých svazácích, o světě zkorumpovaných politiků a kariéristů, kteří po revoluci vyměnili kabáty. Právě tato část, která vzdává hold jednomu z největších propagátorů realismu a průkopníků v žánru detektivního románu, se zároveň stává největším anachronismem celého seriálu. Postava v dlouhém literárním monologu podává popisnou výpověď o stavu společnosti. Seriál nepátrá po hlubších kořenech a příčinách stavu. Spokojuje se pouze s ublíženým konstatováním a naléhavým tónem.

Přestože by se dalo vyčítat Modrým stínům hodně, jde nepochybně o velice důležitý krok v kontextu seriálové tvorby České televize. Konečně byl dán prostor tvůrcům, kteří se nebojí vykročit ze šedivého průměru, hledat nové cesty, experimentovat a provokovat. Projednou se zdá, že se nepočítalo s divákem, který je nervózní pokaždé, když se mu předloží něco nového, s divákem, který píše naštvané dopisy, když vystaven něčemu jinému než bezduché zábavě. Právě v odvaze opustit bezpečné a prověřené postupy můžeme chápat smysl původní tvorby veřejnoprávní televize. Co jiného by nám měla nabízet? A samozřejmě k této cestě patří i přešlapy a slepé uličky. Modré stíny tak patří se všemi svými nedostatky i se všemi svými neoddiskutovatelnými přednostmi k tomu nejpodstatnějšímu, co v České televizi za poslední roky vzniklo.

Autor je filmový režisér.

 

A2LARM