K pestrobarevnému koloritu festivalu Coachella v Colorado Desert minulý víkend patřili i fanoušci a fanynky s nápisy a transparenty FREE KESHA. Americká popová zpěvačka, která se na přelomu dekády proslavila hity Tik Tok a Timber není ve vězení, jak by se mohlo zdát, nýbrž vede vleklý soudní spor o svoji uměleckou svobodu: vysvobodit se chce z nahrávací smlouvy s vydavatelstvím Kemosabe Records. Jejího šéfa a popového producenta Lukasze Gottwalda, známého pod přezdívkou Dr. Luke, zpěvačka před dvěma lety obvinila ze sexuálního obtěžování, kterého se dopouštěl už od poloviny minulé dekády, kdy Kesha vstoupila do hudebního průmyslu. Soud nicméně na začátku dubna zamítl všechna obvinění, a Kesha tak i nadále zůstává „majetkem“ společnosti patřící do konglomerátu Sony a podle platné smlouvy pro ně musí natočit dalších pět desek.
K ženám nepřátelské prostředí
K fanouškovské kampani na podporu zpěvačky se v poslední době přidaly i její hvězdné kolegyně Taylor Swift, Miley Cyrus či Lady Gaga. Podstatně důležitější než projevy solidarity celebrit je ale fakt, že medializovaná kauza dodala odvahu i ostatním ženám v hudebním průmyslu, aby začaly mluvit o svých zkušenostech se sexismem. Letos v lednu si Amber Coffman z Dirty Projectors postěžovala na nevhodné chování Heathcliffa Berrua z vlivné PR firmy Life or Death. Když se s otřesnými historkami přidaly další hudebnice, dostal Berru padáka. Následující měsíc písničkářka Larking Grimm obvinila ze znásilnění Michaela Giru ze Swans. (Tady jsou ale okolnosti případu zahaleny velkým tajemstvím.)
Dalo by se namítnout, že hudební průmysl je jen odrazem širší reality společnosti, v níž mají muži rozhodující slovo. Ve skutečnosti je to ale ještě o něco horší.
„Zažila jsem nespočet situací, kdy mi mužský producent doslova řekl: ‚Tuhle píseň nedokončíme, dokud se nestavíš u mě v hotelovém pokoji.‘ Kdybych byla mladší, nebo v zoufalé finanční situaci, možná bych to udělala,“ nechala se v březnu v rozhovoru pro Rolling Stone slyšet zpěvačka a producentka Grimes. „Nemyslím si, že je tak málo ženských producentek, protože by ženy neměly o toto povolání zájem. Jde o to, že je velmi obtížné se do této pozice dostat. Je to sakra nepřátelské prostředí,“ dodává kanadská hvězda, která se dlouhodobě vyjadřuje k otázkám rovnoprávnosti mužů a žen v hudebním průmyslu.
Další výraznou mluvčí ženské minority je Björk, která roky bojuje se stereotypním vnímáním ženských hudebnic jako pěkných tvářiček. „Pro album Vespertine jsem natočila osmdesát procent beatů a pracovala jsem na tom tři roky. Matmos přišli na dva týdny, přidali perkuse a všude se o nich píše jako o tvůrcích celého alba,“ prohlásila vloni naštvaně v rozhovoru pro Pitchfork. „Všechno, co muži stačí říct jednou, musíte jako žena říct pětkrát,“ dodává. Dalo by se namítnout, že hudební průmysl je jen odrazem širší reality společnosti, v níž mají muži rozhodující slovo. Ve skutečnosti je to ale ještě o něco horší. Stačí se podívat na statistiky zastoupení žen v hudebním průmyslu, kde tvoří jen patnáct procent zaměstnanců hudebních labelů, autorek písní je třináct procent a u technických, studiových oborů jsou to dokonce jen čtyři procenta. Žádný div, že se ženy v hudební branži cítí méněcenně.
Uvidíme na Óčku vietnamskou rapperku s nadváhou?
V České republice už hudební byznys v podstatě neexistuje, sexismus se ale projevuje jako převládající společenský kód. „Ženy tady za kontroverzi nebo nepříjemný názor schytají dvakrát více než muži – a ta kritika se pak ubírá k odkazům na nedostatečný vzhled, morálku nebo špatné maminkovství. Ten dvojí metr je dobře vidět v českém mainstreamu sledovaném bulvárem – když se někde válí zasněžený Petr Kolář, je to anekdota; jeho ženská obdoba dostane sadu od žen, mužů a pak hupne pod vlak (nedivím se),“ vysvětluje Zuzana Fuksová z Čokovoko. „Pokud bych chápala sexismus jako to, že je ženám něco upřeno, tak u nás postrádám (nejen v hudbě) výraznější ženské typy – tlustou paní v teplákách, co zpívá o one minute man (Missy Eliott), Beth Ditto z Žižkova, Peaches z Hradce. Jak se říká, že až bude papežem Afroameričanka, bude demokracie, tak tady se debata o sexismu otevře, až uvidíme na Óčku první vietnamskou rapperku s nadváhou zpívat něco o shellac nehtech, tedy tématech specificky zajímavých pro ženy, ne jen se mužům podbízejících.“
Veronika Buriánková ze skupin Kalle či NOD NOD tvrdí, že neuctivý přístup k ženám je bližší masové kultuře než alternativě. „S hrdostí na scénu, kde se pohybuju, můžu říct, že tady hudba není jen mužská záležitost a vůči ženám se lidé chovají přátelsky a přejícně. Já osobně jsem se se sexismem na hudební scéně setkala jen párkrát. Sem tam se stane, že je dle zvukařů všechno špatně. Špatnej mikrofon, špatnej zpěv, špatná technika, špatnej žánr a tak nějak všechno kolem… Už jsem ale pochopila, že je to jenom neutuchající potřeba danýho člověka cítit se nadřazeným a především uplatňovat bez jakýhokoliv přemýšlení přístup, který je bohužel hluboko zakořeněný.“
Pro hlasy volající po otevření debaty o sexismu je navíc příznivá doba – hudební průmysl se hroutí (nebo přeskupuje – to záleží na úhlu pohledu) a nepříjemná fakta z jeho fungování vyplouvají na povrch, protože už není síla, která by je byla schopná zamést pod koberec. Zpěvačky jako Beyoncé nebo Miley Cyrus se snaží profilovat jako feministické ikony a získávat tím body u progresivně naladěných fanoušků. Jejich módní a poněkud sloganový feminismus ale ustupuje do pozadí, když se objeví kauzy poukazující na konkrétní problémy, jako je právě případ Keshy. Tu čekají další bitvy s molochem hudebního průmyslu. Sexismus je vlastně jeho přirozenou součástí. A nejen jeho, sluší se dodat. Vítězství v téhle válce se zdá být ještě neuvěřitelně daleko.
Autor je hudební publicista.