Smrt všem superhrdinům!

Batman je fašista. Superman je po smrti. Nuda…

Film Batman vs. Superman: Úsvit spravedlnosti vydělal po celém světě téměř 600 milionů dolarů. To je celkem dost na film, který je v každém ohledu opravdu tak strašný, jak se povídá. Batman vs. Superman je tak mimořádně zpackaný a nudný film, že dovádí k zoufalství i tu hrstku kritiků, kteří se přese všechno rozhodli, že si jim na něm něco líbí. Andrewa O’Hehira ze Salonu například ohromily „textury“: „Jestliže je tenhle film vůbec o něčem (což je sporné), pak je o materiálech a tkaninách…“ Ve svém diváckém utrpení jsem na tkaniny, které by mohly upoutat mou pozornost, opravdu nepomyslela. Soustředila jsem se na „politiku“.

Příliš starý na tuhle dobu

Ne že by politika ve filmu přesahovala meze toho, na co jsme zvyklí z jiných blockbusterů využívajících aktuální témata jako laciný prostředek k přilákání diváků. Najdeme zde mnoho povědomých gest odkazujících na americkou politiku po 11. září – neohrabaný scénář jako by byl výsledkem lidového hlasování o téhle prohnilé době: jsou zde scény mučení používaného jako prostředek výslechu, záhadně financované armády nájemných žoldáků, beznadějná jednání v Kongresu, hi-tech miliardáři pohrdající vládou a hromady autentických mediálních odborníků, kteří to vše komentují k zblití zjednodušujícím způsobem (Anderson Cooper, Nancy Grace, Soledad O’Brien, Lawrence O’Donnell, Andrew Sullivan a Neil deGrasse Tyson).

Ze všech těch superhrdinů, jejich přítelíčků a nohsledů je mi špatně. Přeju si, aby všichni pochcípali a pohřbili je v jednom masovém hrobě.

Batman vs. Superman začíná částečnou reprízou 11. září, obohacenou o Batmana mizejícího v tajuplných oblacích nažloutlého prachu a suti ze zhrouceného mrakodrapu. Batmana hraje Ben Affleck, který jako obvykle připomíná odrostlého studentíka rozladěného tím, že už je příliš starý na kolejní pařby. Affleckův Batman se drsně mračí, aby ukázal, že si naplno uvědomuje závažnost okolního dění. Je z něj ještě temnější emař s paranoidními sklony, než byl Batman v nedávných filmech Christophera Nolana. Je však připraven okamžitě napravit jakoukoli křivdu. A pak tady máme Supermana, zahraného Henrym Cavillem tak nudně, až to vhání slzy do očí. Superman si prožije svůj traumatický zážitek při záchraně Lois Laneové (Amy Adams) – zachraňovat ji má tak nějak ve zvyku. Tentokrát se ale snese z nebe přímo doprostřed přísně utajované válečné operace v Africe, ze které se vyklube dílo žoldáků najatých zlým hi-tech miliardářem Lexem Luthorem (Jesse Eisenberg). Výsledné počítání obětí jde ale na vrub Supermana. Z toho je Supermanovi smutno a trochu o sobě pochybuje – na tuhle dobu už zkrátka není stavěný.

Neoliberální Batman a nostalgik Superman

Současný Superman je mírně absurdní figurkou reprezentující ztracený zlatý věk Ameriky a jeho hodnoty. Pro Dana Hasslera-Foresta, který se rozhodl svou vědeckou kariéru zasvětit studiu filmů o superhrdinech, je Superman vtěleným ideálem angažovaného liberálního idealismu. Jeho skoro božský, mimozemský původ mu dovoluje ztvárňovat dobrou správu věcí veřejných v akci, aniž by byla poskvrněna přehnanou opatrností. Současně s tím, jak se perspektiva takového sjednocujícího idealismu rozplynula, stal se Superman nostalgickou figurou, kterou vytlačil právě Batman coby fantastické ztělesnění krvavých rozporů neoliberalismu.

Ve filmu Batman vs. Superman se Batmanův vztah k zákonu celkově rozpadá. Když způsobí skandál vytloukáním informací z pachatelů za pomoci mučení, říká svému znuděnému „pobočníkovi“ Alfredovi: „Jsme zkrátka zločinci – nic jiného jsme nikdy nebyli.“ Obdobnou ztrátu víry v sebe sama si ve filmu prožije i Superman. Navazuje na logiku Zacka Snydera v Muži z oceli, v němž – jak argumentuje Hassler-Forest – je Superman polidštěn a ve svém přízemním boji s chaosem a nepředvídatelností se přibližuje Batmanovi. Film nám tak signalizuje ztrátu „transcendentních“ hodnot, které Superman dříve ztělesňoval.

A skutečně, Superman jako by toto své ponížení přijímal, když ve filmu běduje: „Jsem jen sen kansaského farmáře!“ (Střih na elegické, prosluněné záběry Kevina Costnera coby srdečného adoptivního otce, který jej vychoval a vštípil mu staromódní americké hodnoty…) Že tento sen skončil, nám signalizuje zdeptanost a podrážděnost Supermana, opakovaně objímaného uslzenou Lois Lane, jako by šlo o potlučené batole. Takto Superman vstupuje do jednotvárně protahovaného souboje s Batmanem, jenž se pro tuto příležitost navlékne do legračního železného brnění, které nám dává na vědomí, že Supermana můžeme zabít jenom tehdy, když jeho zadnice pozná středověk.

Jejich souboj cynicky zosnuje miliardář Lex Luthor, který se snaží uspořádat „největší gladiátorský souboj v historii lidstva“. Ten každopádně taky sleduje jakousi nekonečnou linku úvah vysokoškoláka o tom, že moc a nevinnost nejdou dohromady. Vypadá to jako další rána Supermanovi – postavě, která kdysi coby ztělesnění liberálního idealismu demonstrovala neposkvrněnou moc.

Jatka superhrdinů

Snad nic nezkazím, když za emoční těžiště filmu označím ponižování a konečnou destrukci Supermana. Jakékoli hodnoty s ním spojované můžeme obnovit nejspíš jen tak, že Supermana zabijeme a nad jeho hrobem uzavřeme dohodu. V tomto smyslu se film ocitá až příliš blízko marvelovským bijákům Avengers s Captainem Americou, Supermanovým poněkud ramenatějším příbuzným. Captain America je opakovaně zavrhován, urážen, porážen a zabíjen, aby sjednotil všechny ostatní Avengers, kteří si až díky jeho nepřítomnosti uvědomí, že ztělesňoval hodnoty, musí být bráněny a zachovány, i když vypadají podezřele.

Dohodu uzavřenou nad Supermanovým hrobem ale komplikuje Wonder Woman, v podání izraelské herečky Gal Gadot. Představena je jako Diana Prince, jakási ženská obdoba Bruce Waynea, která se v drahých oděvech naparuje na večírcích plutokratů a vypouští krátké kryptické hlášky, zatímco sleduje tajný plán zaměřený na své podmanivější alter-ego. Stojí Batmanovi v cestě tím, že dělá ještě lépe to, co on. Když ale fotografie nakonec odhalí, z jakého prostředí Wonder Woman skutečně přichází, ukáže se, že je členkou skupinky bojovníků, které si spojujeme s dávnou minulostí, a to včetně původních Američanů v čelenkách a navlečených do kůží posázených korálky. Pokud vezmeme v potaz i Batmanovo středověké brnění, je jasné, že pro nalezení odpovědí na to, jak z toho všeho ven, bude potřeba zneklidňujícího návratu do mytologizované minulosti.

V rámci demoralizovaného filmu, v němž můžeme Batmana chápat jako reprezentanta hnusné neoliberální přítomnosti a Supermana jako nostalgika ze světa nenávratně ztracené liberální minulosti a v němž budoucnost představuje diabolický Lex Luthor působící jako ukecaný dezertér z filmu Wese Andersona, to vše ovšem dává smysl. Tady si vážně nevyberete.

Osobně jsem po zhlédnutí Batmana vs. Supermana vůbec netušila, jak to se superhrdiny dopadne – budou směřovat nazpět do minulosti, anebo dopředu (nebo snad někam stranou)? A dokonce ani, jestli se nový superhrdina jménem BernieMan, bělovlasý a s brýlemi, objevil na scéně, aby ukázal, že přece jen existuje cesta vpřed.

Ze všech těch superhrdinů, jejich přítelíčků a nohsledů je mi špatně. Přeju si, aby všichni pochcípali a pohřbili je v jednom masovém hrobě. Kdyby bylo možné natočit jedno definitivně poslední pokračování s názvem „Jatka superhrdinů: Nikdo nebude ušetřen“, klidně bych si na něj v den premiéry vystála frontu. Ale zbytek světa už s takovým názorem vyjádřil svůj nesouhlas v celkové hodnotě šesti set milionů dolarů. Takže se budeme plahočit dál.

Autorka je filmová kritička, přednáší na Kalifornské univerzitě v Berkeley.

Z anglického originálu Death to All Superheroes publikovaného na stránkách amerického magazínu Jacobin přeložil Roman Rops-Tůma.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies