Německo nás zajímá. Je naším nejdůležitějším obchodním partnerem; vloni se podílelo téměř třiceti procenty na celkovém objemu našeho zahraničního obchodu. Jsme pro západního souseda dvanáctou největší exportní destinací. Působí u nás možná – obchodní tajemství leccos zamlžuje – až čtyři tisíce německých firem. Někomu se snad tato česká montovna na dvorku německé fabriky může zdát ponižující a může se mu to i jinak nelíbit, ale to je asi tak všechno, co s tím může udělat. Německo znamená závislost, ale i nemalou jistotu v nejistém světě a v čím dál nejistější Evropě.
Ordoliberalismus znamená, že stát zajistí co nejvolnější trh, vyrovnané rozpočty a celkový společenský pořádek (Ordnung) v takové podobě, aby neviditelná ruka trhu mohla – bez vytváření monopolů a snah o „plánovací“ zásahy státu do ekonomiky – svobodně působit.
Víkendový kongres Alternativy pro Německo (Alternative für Deutschland, AfD) ve Stuttgartu ovšem ukázal, že i německá jistota už není tím, čím bývala. A asi jen tak nebude, přinejmenším v dohledné době. Ačkoli politická strana AfD vznikla teprve v roce 2013, je už pevně zakořeněná v řadě regionů a stává se třetí nejsilnější silou v zemi – po křesťanských (CDU/CSU) a sociálních demokratech (SPD) a před radikální levicí Die Linke a Zelenými. Do kongresového Stuttgartu neměla jasný program, ale i po jeho přijetí trvá nejistota o pravém ledví této formace. Ledaže by někdo chtěl na její charakter usuzovat podle toho, že originální vůdce českého Bloku proti islámu, Martin Konvička, zakládá Alternativu pro Česko.
Možné je všechno
Je AfD strana „konzervativní a liberální“, jak tvrdí její dva předsedové, Frauke Petryová a Jörg Meuthen, anebo máme co do činění s nacionalistickou a xenofobní extrémní pravicí? Faktem je, že dva tisíce sto delegátů – většinou padesátníků z vyšší střední třídy – navrhované rozpuštění sárské AfD spolupracující s neonacisty schválilo, ale jen těsně, jednapadesáti procenty hlasů! Nebo tohle: Frauke Petryová prohlásila, že francouzská Národní fronta je příliš nacionalistická (rozuměj: antiněmecká), ale její přítel, europoslanec Marcus Pretzell, byl nedávno – jako téměř extrémní lepenista – vyloučen z frakce Evropských konzervativců a reformistů.
Sjezd potvrdil islamofobní „pegidizaci“ AfD a věnoval mnoho času diskusím o zákazu minaretů, volání muezzinů a zahalování muslimských žen. Delegát, který navrhoval dialog s představiteli tohoto náboženství, byl vypískán a kongres se usnesl, že „islám není součástí Německa“. AfD dospěla k závěru, že Američané sice musí stáhnout své vojáky a jaderné zbraně z jejich vlasti, ale že z NATO se vystupovat nebude; je třeba usilovat o jeho „proměnu zevnitř“. Snad se tato proměna odehraje s pomocí mládežníků AfD, takzvané Alternativní mládeže, která má – lze-li to tak říci – družbu s ruskou Mladou gardou Vladimira Putina. Z eura se vystoupí na základě referenda a Evropa má být transformována v „jednotné hospodářské společenství“. Bez jednotné měny? Jak by řekl starý dobrý konzervativec T. S. Eliot: „Prostý lid netuší, že všechno je možné.“
Volná ruka trhu
Lid toho zřejmě netuší mnohem víc, pokud předpokládá (a mnozí voliči tak opravdu činí), že AfD – německá „třetí cesta“, nahrazující vyčpělé partaje CDU/SPD – bude také cestou sociální či aspoň sociálnější. Ale kdyby tomu tak skutečně bylo, sotva by ji během kongresu nepozdravil Václav Klaus. „Bývalý český prezident deklaroval, že je ‚fanouškem‘AfD,“ napsal deník Le Monde 3. května. A Klaus si přece nikdy na nějaké „třetí cesty“ a sociální ideje nepotrpěl.
Desátá a jedenáctá kapitola programu Alternativy pro Německo, zabývající se ekonomikou, věru stojí za to, což znamená, že se o nich v našem tisku rozhostilo naprosté mlčení. Jistě, AfD se přihlásila k „sociálně tržnímu hospodářství“, jímž kdysi naši lidovci v čele s Josefem Luxem v Klausových vládách (1993–1998) neoliberálnímu premiérovi brnkali na nervy. Odkazovali v této souvislosti na německý „ordoliberalismus“, aniž by tušili, o čem mluví (opakovaně jsem se jich po celá devadesátá léta tázal, co si pod tím představují, a nikdy jsem nedostal ani přibližně správnou odpověď). Klaus se asi upřímně bál právě této nevědomosti. Neboť dobře věděl to, co se vtělilo i do programu samotné AfD: ordoliberalismus znamená, že stát zajistí co nejvolnější trh, vyrovnané rozpočty a celkový společenský pořádek (Ordnung) v takové podobě, aby neviditelná ruka trhu mohla – bez vytváření monopolů a snah o „plánovací“ zásahy státu do ekonomiky – svobodně působit. A právě tak vytvořit optimální sociálno.
My jsme lid! Už zase?
Těmito programovými body se AfD na prvního máje ve Stuttgartu stala stranou extrémně liberální, byť pouze v ekonomice. Je to drsná četba: požaduje snížení daňové progrese, veřejných výdajů, zrušení daní korporátních, majetkových a dědických, „znovuzavedení bankovního tajemství“ a evropský daňový dumping, „konkurenci daňových systémů“. Jedinou státní „příkazovou politikou“ (Ordnungspolitik) je zajistit provozování tohoto svinstva.
„My jsme lid,“ skandovali východní Němci v roce 1989 na demonstracích proti „reálnému socialismu“, aby se nakonec probudili v reálném kapitalismu. „My jsme lid,“ skandovali o čtvrt století později východní i západní Němci proti islámu a svým zavedeným, neschopným a asociálním stranám, aby pak hodili své spravedlivě rozhořčené hlasy Alternativě pro Německo. Tuším, co budou skandovat, až získá AfD výrazný podíl na tvorbě státní politiky. Až nastane Ordnung, který se tolik líbí Václavu Klausovi.
Autor je politický komentátor.