Selektivní láska Dominika Duky

Kardinál Duka pokračuje ve svém boji za tradiční hodnoty, tatínky a maminky. Přitom se nevyhýbá diskriminaci, demagogii ani alibismu.

Když už se zdálo, že debaty ohledně podpory kardinála Dominika Duky dubnovému „Národnímu pochodu pro život“, zaměřenému proti umělým potratům, utichly, vrátil se kardinál k tomuto tématu 6. května na svém blogu. Pokračuje tak ve své křížové výpravě vůči všemu, co se neshoduje s jeho normativním učením.

Solidarita na příděl

Už v Dukově dubnové reakci na můj komentář zmíněného pro-life pochodu a také na článek Lukáše Senfta lze nalézt vyjádření, která jsou urážlivá a svědčí o otevřené queerfobii. Své názory nicméně Duka prezentuje jako tvrzení, s nimiž nelze polemizovat, a naprosto ignoruje, že na jejich základě diskriminuje a ponižuje nemalou skupinu lidí. Ruku v ruce s tím přichází s výroky, za něž by se nemuseli stydět ani přední demagogové: „Jestliže zabíjíme nenarozené děti, troufnu si říci, že to je větší teror a hroznější neštěstí než atentáty poslední doby. S děsem hovoříme o stovkách mrtvých při takových útocích a na tisíce mrtvých dětí zapomínáme.“

Spletitost Dukových názorů, protiřečení, argumentační úskoky a přehlížení vlastních chyb připomíná labyrint, v němž obchází Minotaurus v podobě arcibiskupovy zášti, sobectví a úslužnosti.

Obdobným způsobem začíná Duka i svůj květnový článek: diskuse podle něj „ukázaly, jak vnímáme dar života, jak si považujeme rodiny, jak stojíme o to, aby děti prožily svůj život v celé, harmonické rodině, kde je tatínek i maminka“. Duka tedy nejdříve načrtne idylický obraz sympatizantů pro-life hnutí coby dobrosrdečných a pečujících lidí, aby do něj vzápětí vmíchal syté odstíny diskriminujícího konzervatismu. Tento postup má zjevně v oblibě, neboť ho využívá v celém článku.

Pokračuje zdůrazněním starosti o uprchlíky, což dokládá příklady menšin cizinců: Armény nazývá „milovanými bratry“, zmiňuje jakési „méně vyvinuté země“. Tyto cizince považuje za vzor integrace, tyto cizince „tady chce“. Z příslušného odstavce jako by se tyčil pomník zdravého a pokrokového Evropana v silně paternalistické pozici. To je ovšem v rozporu s Dukovým obecným postojem k uprchlíkům a solidaritě s nimi. Například v nedávném rozhovoru pro Lidové noviny mluvil o skupině „vítačů“, kteří volají „přijměme je všechny“. Dukovi ovšem nedochází, že žádná taková skupina neexistuje. Naopak je zde řada skupin, které by Českou republiku nejradši obehnaly ostnatým drátem – a jednu z nich kardinál přímo ve svém článku obhajuje.

Jeho pojetí solidarity, respektive solidarity české římskokatolické církve, je selektivní – a to nikoli na základě obtížně určitelné míry společenské nebezpečnosti, ale na základě víry. Pomáhat chce pouze křesťanským uprchlíkům. Jedovatě plive po papeži Františkovi i po Tomáši Halíkovi. Papež je pro něj člověk prázdných gest, s líbivým mediálním obrazem. Duka také stojí za vyjádřením České biskupské konference k výrokům Tomáše Halíka, které se stalo předmětem parodování. Církvi tím propůjčil třesoucí se hlas, podporující partikulární politické zájmy, konkrétně ty prezidentské. Rozhovor s Dukou v Lidových novinách tomu všemu pak nasazuje korunu – pražský arcibiskup tvrdí, že „církve nemohou hrát roli politických stran“. Spletitost Dukových názorů, protiřečení, argumentační úskoky a přehlížení vlastních chyb připomíná labyrint, v němž obchází Minotaurus v podobě arcibiskupovy zášti, sobectví a úslužnosti.

Nepřítel nepřítele přítelem?

Nejinak je na tom alibismus, s kterým se Duka staví ke svým podporovatelům a osobám a organizacím, které sám podporuje. „Kritikové také uvádějí, že se pochodu účastnila iniciativa D.O.S.T. Pochod byl zaštítěn státními autoritami, například prezidentem republiky, i autoritou církevní, tedy mým jménem.“  Oportunistická adorace Miloše Zeman nikoho nejspíš nepřekvapí. Je ovšem zarážející, že přítomnost organizace, prosáklé hnědí skrz naskrz, tedy D.O.S.T, je marginalizována pouhým odvoláním se na autoritu prezidenta a svou vlastní. Pochybné je to ostatně i proto, že sám prezident v poslední době zpívá sólo v nenávistném protiuprchlickém sboru.

Kardinál jde však ve svém alibismu ještě dál: „Pokud se někdo k pochodu přidá, neptáme se, jakého je politického či náboženského přesvědčení. Řeknu to možná tvrdě: kdyby chtěl v tom průvodu jít předseda KSČM pan Vojtěch Filip a chtěl tím vyjádřit svou podporu nenarozenému životu, nebudu ho odstrkovat, budu jen rád, že alespoň tady můžeme nalézt společný postoj.“  Negativním názorem vůči KSČM se sice Duka zjevně netají, jedná se však o další úskok z jeho strany: totiž že vítá i podporu těch, s nimiž se jinak v názorech rozchází – tedy kohokoli.  Pokud pomíjí, že se na demonstraci, již zaštítil, objevil transparent s nápisem „Čí bude naše země? Jejich? Češi, mějte děti!“, je na místě se ptát, co přehlédne příště – Bartošovu oprátku?

Láska v omezeném množství

Třetím pilířem kardinálova diskriminujícího jednání je postoj vůči osobám na základě jejich genderové identifikace a sexuální orientace. Terčem je každý, kdo se nevejde do jeho cisheteronormativních šuplíků. Na takového člověka Duka míří hned z několika pozic. Začíná obranou takzvané tradiční rodiny, která je „harmonická“, protože je v ní „tatínek a maminka“. V době, kdy se společnost potýká se zvýšenou rozvodovostí a problémy s následnou péčí o děti, podkládá svůj názor jediným argumentem, totiž tradicí, respektive „přirozeností“. Ta je v jeho očích zárukou zdraví společnosti. Že tím ubližuje osobám v partnerstvích, která fungují, ale jeho představě odporují, kardinál ignoruje. Že by tyto osoby mohly dát dítěti stejnou lásku jako „tatínek a maminka“, považuje kardinál za nemožné. Vyjadřuje se, že „homosexuální jednání je vnitřně nezřízené a nemůže být schvalováno“, ale že osoby, jež takto „jednají“, je potřeba „přijímat s úctou, soucitem a jemnocitem“. Znovu tak dokazuje, že jeho solidarita je selektivní a falešná.

Duka se nedomnívá, že by v „naší zemi byli lidé s touto sexuální orientací diskriminováni“. Jenže kardinál nemluví pravdu – diskriminuje on sám a pozice autority mu propůjčuje hlas, který ponižuje genderové menšiny. Hlas, který řada lidí bohužel slyší ráda, s úlevou a vděkem.

Autor je feminista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies