Vážený pane starosto, paní starostko,
oceňujeme solidaritu, kterou jste projevili vyvěšením tibetské vlajky v době státní návštěvy čínského prezidenta. Proto bychom vás chtěli požádat o vyjádření stejné solidarity s okupovanou Palestinou v souvislosti se státní návštěvou české vlády v Jeruzalémě, kde se čeští ministři budou v období kolem 22. května počtvrté účastnit společného zasedání obou vlád.
Česká veřejnost nemá informace
V květnu si Palestinci připomínají Nakbu, exodus, při němž jich byly vyhnány stovky tisíc z Palestiny etnickými čistkami podle plánu Dalet, a to ještě před vznikem Státu Izrael. Došlo k tomu tedy ještě před příchodem arabských armád, jak vyplynulo ze samotných izraelských archivů zásluhou tzv. nových izraelských historiků. V polovině května 1948 teroristické skupiny, ze kterých později vznikla armáda Státu Izrael, vyhnaly minimálně polovinu původního obyvatelstva. Dodnes těmto lidem nebyl umožněn návrat, ale oni stále doufají, že ještě uvidí místa, kde se narodili, a uchovávají klíče od svých domovů.
Česká vláda zasedne a bude plánovat spolupráci na nejvyšší úrovni s politiky, které bychom podle jejich výroků a činů v Evropě označili za krajně pravicové ultranacionalisty, rasisty či fašisty.
Kdyby česká média informovala veřejnost objektivně (a stačilo by sledovat zprávy mezinárodních lidskoprávních organizací či izraelský tisk kritický k okupaci, jako je renomovaný deník Haaretz), česká veřejnost by se mohla dozvědět, že etnické čištění Palestiny stále neskončilo. Izraelci zbourali desetitisíce palestinských domů a jejich vláda tento rok demolice ještě zintenzivňuje. Okupanti domy boří pod záminkou chybějících stavebních povolení, která ovšem Palestincům téměř nevydávají, jak zdokumentovala organizace Human Rights Watch. Dalším drastickým projevem okupace je apartheidní zeď, která ze Západního břehu vykusuje zdroje vody, blokuje zemědělce od jejich půdy a rozděluje komunity a rodiny, či stovky checkpointů, které Palestincům na jejich území znemožňují svobodný pohyb.
Nicméně česká vláda zasedne a bude plánovat spolupráci na nejvyšší úrovni s politiky, které bychom podle jejich výroků a činů v Evropě označili za krajně pravicové ultranacionalisty, rasisty či fašisty. Indikátorem může být i fakt, že vládní strana Likud premiéra Benjamina Netanjahua si před několika týdny na oficiální státní návštěvu pozvala lídra krajně pravicové rakouské Strany svobodných Heinze Christiana Stracheho. Tuto stranu nejen poradce bývalého izraelského prezidenta Šimona Perese označuje za „neonacisty, pravicové extrémisty, rasisty a antisemity“. Sympatie Likudu k rakouským Svobodným lze odvodit od podpory nelegálních izraelských osad na palestinských územích a bombardování Gazy.
Jeden ze dvou nejvýznamnějších koaličních partnerů Likudu je strana Židovský domov – krajně pravicová, náboženská, ultranacionalistická strana, jejíž ministr školství přepisuje izraelské učebnice tak, aby reflektovaly hodnoty náboženského sionismu. Jazykový editor Oliver Fitoussi novou učebnici občanské nauky vydanou ministerstvem kritizoval na stránkách Haaretzu s tím, že Irgun (židovskou teroristickou organizaci, která stála například za masakrem palestinské vesnice Dejir Jásin 9. 4. 1948) vydává za hrdiny, což je podle Fitoussiho „morálně a fakticky skandální“, nelegální osady na Západním břehu prezentuje jako „konkrétní vyjádření hlubokého spojení s izraelskou zemí, Státem Izrael a sionismem“, aniž by se slovem zmínila o kontroverznosti osad na Západním břehu.
Ministr školství Naftali Bennett se ve světě proslavil také výrokem: „Když chytíte teroristy, tak je prostě musíte zabít.“ Na námitku, že to je protiprávní, Bennett odvětil: „V životě jsem zabil spoustu Arabů a není v tom žádný problém.“ Bennett a další ministři a premiér zároveň bojují proti izraelským lidskoprávním organizacím, jako je B’Tselem, Yesh Din nebo Breaking the Silence, organizace veteránů izraelské armády IDF, která odhaluje každodenní porušování lidských práv ze strany okupačních vojáků na Západním břehu, ale i válečné zločiny, kterých se armáda dopouští při opakovaných útocích na Pásmo Gazy. Ve zprávě k poslednímu útoku na Gazu v létě 2014 říkají, že vojákům bylo výslovně řečeno, aby stříleli a zabíjeli všechny lidi, které v ulicích rozbombardované Gazy na dvě stě a více metrů uvidí. Bennett nedávno prohlásil, že organizaci veteránů Breaking the Silence zakáže přístup do školského systému. Stranická kolegyně Bennetta Ayalet Shakedová, dnes ministryně spravedlnosti, zase během bombardování Gazy označila Palestince jakožto národ za nepřátele.
Opakuje se historie?
Vládní kabinet v čele s Shakedovou, ministrem obrany Moše Jaalonem a zmíněným ministrem školství Bennettem dnes vedou válku proti izraelským nevládním organizacím, které dokumentují porušování lidských práv izraelskou okupací. Jaalon nedávno uvedl, že Izrael bude „tvrdě bojovat proti podobným skupinám“, jako je Breaking the Silence, a zakázal jim účastnit se jakýchkoli oficiálních aktivit s izraelskými ozbrojenými silami. Shakedová pak kritizovala izraelského prezidenta Reuvena Rivlina za to, že se v New Yorku účastnil politické konference, kterou pořádal deník Haaretz a které se účastnili i představitelé Breaking the Silence. Prezident Rivlin kritiku odmítl a řekl, že Haaretz považuje za „jedny z nejdůležitějších novin pro existenci izraelské demokracie. Čtu Haaretz tak dlouho, abych se dozvěděl, co si myslí lidé, kteří nesdílí můj názor. Často mě štve a rozzlobí, co si v něm přečtu, ale stojím si za tím, že ho budu číst znovu a znovu.“
České veřejnosti jsou však známější názory z izraelských novin Times of Israel, které jsou často citovány v našich médiích. Yochanon Gordon zde během bombardování Gazy publikoval článek s názvem Když je genocida přípustná. A podobných příkladů bylo mnohem víc. Na nebezpečné tendence v izraelské společnosti tehdy reagovali přeživší holocaustu, jejich rodiny a další poznamenaní nacistickou genocidou, kteří v listu The New York Times publikovali otevřený dopis, v němž odsoudili masakr v Gaze a varovali před neonacistickými tendencemi pravicové části izraelské společnosti. Dopis čítal více než 350 podpisů.
Stejná kritika zaznívá i z nitra izraelské společnosti, kde jsou ovšem jen někteří odvážní schopni podobné společenské reflexe. Naposledy tomu tak bylo v případě druhého muže izraelské okupační armády (IDF) generála Jaira Golana, který v projevu při příležitosti Jom ha-šoa (Den vzpomínání na oběti holokaustu) naznačil, že i v izraelské společnosti existují určité známky chování podobného nacistům. „Jestli je něco, co mě děsí při vzpomínce na holocaust, je to zjištění, že příznaky nechutných procesů, které se v Evropě odehrávaly, a to především v Německu před sedmdesáti až osmdesáti či devadesáti lety, se objevují mezi námi v roce 2016,“ citoval generála Haaretz.
Sílící útoky osadníků
Toto je jen dílčí vzorek izraelské politiky a politiků. Hlavní důvod, proč by česká vláda neměla zasedat s tou izraelskou, je stejný, jako v případě Číny – hrubé porušování základních práv. Brutální porušování lidských práv a apartheid izraelské okupace nedávno shrnul palestinský velvyslanec Khaled Alttrash na stránkách Lidových novin, kde reagoval na nenávistný text izraelského protějšku. Na rozdíl od manipulativních úvah se Alattrash opírá o jasná fakta izraelských a mezinárodních organizací jako Amnesty International, Human Rights Watch nebo OSN a čerpá i z investigativního tisku, kterému se naši novináři vyhýbají.
Izrael je jediná země na světě, která ročně zatkne stovky dětí, jež pak soudí před vojenskými soudy. Vojáci neváhají zatknout ani pětileté dítě, sedmdesát procent palestinských rodin mělo nebo má jednoho nebo více členů rodiny v izraelských věznicích za odbojovou činnost proti okupaci, která v případě dětí spočívá v házení kamenů na po zuby ozbrojené vojáky, obrněné vozy a tanky či kolonisty – osadníky, kteří na Palestince útočí v nesrovnatelné míře. Za tento „terorismus“ Palestincům hrozí až dvacet let vězení. Na druhé straně, když důstojník IOF (Israeli Occupation Forces) postřelí třináctiletou školačku, pak k ní přijde a vyprázdní do ní zásobník se slovy „Vše, co se v této oblasti pohne, musí být zabito, i kdyby to bylo tříleté dítě“ (což bylo zaznamenáno na armádní vysílačce), izraelský soud ho osvobodí a ještě armádě uloží, aby mu vyplatila odškodné za dobu strávenou ve vazbě. Realitu palestinských dětí – čelících teroru osadníků i armády v ulicích či maskovaným vojákům, kteří je uprostřed noci přepadávají, vyslýchají, unášejí a nutí stát se informátory – popisuje i dokument australské televize ABC Stone Cold Justice, který naleznete s českými titulky. Nicméně zástupci Izraele argumentují tím, že mezinárodní právo v oblasti lidských práv (specificky ty úmluvy, které Izrael podepsal, například Úmluva o právech dítěte) neplatí pro Palestince žijící pod okupací.
K okupaci patří i stovky osadnických teroristických útoků ročně. Židovští extremisté z nelegálních osad na Palestince leckdy útočí pod ochranou izraelské armády IOF. Útočníci se navíc v rámci „práva okupanta“ těší téměř absolutní beztrestnosti. OSN ročně dokumentuje stovky útoků osadníků na Palestince, přičemž, jak uvádí izraelská organizace Yesh Din, 94,5 procenta těchto případů je uzavřeno bez obvinění a k rozsudku se dopracuje jen 2,5 procenta případů.
Vyvěste palestinskou vlajku
Chování okupační armády opakovaně dokumentuje organizace Amnesty International, která v roce 2014 uveřejnila zprávu s názvem Pohodová spoušť: bezohledné používání síly na Západním břehu. V ní se píše: „Izraelské síly projevují absolutní lhostejnost k lidskému životu tím, že na okupovaném Západním břehu v posledních třech letech zabíjejí desítky palestinských civilistů včetně dětí s téměř naprostou beztrestností. Stupňující se krveprolití a porušování lidských práv na okupovaných územích je důsledkem zbytečného, svévolného a brutálního používání síly proti Palestincům.“
Samotné zasedání s izraelskou vládou v Jeruzalémě, a nikoli v Tel Avivu, de facto legitimizuje okupaci a nelegální anexi Východního Jeruzaléma, které OSN, UNESCO a celé mezinárodní společenství odsoudilo. Izrael nicméně Jeruzalém prohlásil za své hlavní město a pokračuje zde v demolicích palestinských domů, stejně jako na okupovaném Západním břehu.
Z těchto a mnoha dalších důvodů doufáme, že zaujmete solidární postoj i k lidským právům Palestinců, kteří více než půl století čelí etnickým čistkám a brutální vojenské okupaci. Vyvěšení palestinské vlajky v květnu 2016 může být solidárním gestem v době, kdy si Palestinci připomínají Nakbu – což od roku 2011 izraelský zákon dokonce zakazuje institucím se státními dotacemi.
Otevřený dopis svým podpisem podpořili:
Petr Uhl, novinář
Jan Kavan, bývalý předseda Valného shromáždění OSN
Markéta Hrbková, publicistka, překladatelka a básnířka
Ivan Štampach, teolog, vysokoškolský profesor, publicista
Filip Outrata, teolog, redaktor a publicista
Roman Sikora, dramatik
Adam Borzič, básník a šéfredaktor Tvaru
Za iniciátory otevřeného dopisu:
Jana Ridvanová, Přátelé Palestiny
Petra Šťastná, International Solidarity Movement ČR
Zdeněk Jehlička, Iniciativa Ne naším jménem! Za spravedlivý mír na Blízkém východě