Absolutní protiúder Donalda Trumpa

Hlavním úkolem dnešních emancipačních hnutí je okamžité navrácení lidské důstojnosti všem „lúzrům“.

Stejně jako mnozí další i slavný americký dokumentarista Michael Moore přispěl se svou prognostickou troškou do mlýna a navzdory svému progresivně liberálnímu založení a podpoře Hillary Clintonové nemohl jinak než zvěstovat apokalypsu a předvídat v nadcházejících amerických volbách úspěch Donalda Trumpa. Namísto rozboru všech pěti bodů, se kterými autor pracuje, se zaměříme na jeden, ten nejpodstatnější. V něm Moore ve zkratce tvrdí, že nemalá část Trumpových hlasů je ve skutečnosti antihlasem proti americkému establishmentu, který Clintonová ztělesňuje snad více než kdokoli jiný ze všech demokratických i republikánských kandidátů, kteří se v primárkách vůbec objevili. Tyto hlasy nejsou určeny pro Trumpa, ale míří proti Clintonové a všemu tomu, co reprezentuje (ne, zájmy voličů to skutečně nejsou). Schopnost demokratické kandidátky zaujmout rozhořčené voliče není nulová, pohybuje se totiž v silně záporných hodnotách.

Dokud bude celý společenský systém postavený na soutěži všech proti všem a vertikálně stratifikovaný na ose vítězové a poražení, nikdy se latentní hrozby fašizace nezbavíme.

Je to důležitý bod i proto, že demonstruje způsob politického jednání lidí nejen v Americe, ale i daleko za jejími hranicemi. Stává se univerzálním, a tudíž symptomatickým jevem, který si zaslouží skutečnou pozornost. Jedná se o artikulaci hněvu a frustrace v syrové a neopracované podobě – rány směřují do prvních terčů, které se naskytnou. Tento typ jednání už delší dobu známe jako resentiment – ublížený a jedovatý pocit všech uražených a ponížených lidí, kteří vrací ránu těm nahoře za to, že kvůli nim jsou dole, a kteří stejně tak rozdávají rány těm, co jsou pod nimi, aby skrze to získali alespoň základní pocit vlastního sociálního postavení. Tito lidé nechtějí slyšet, že se jejich životy nacházejí v proletářské mizérii, ze které se mají emancipovat, naopak naslouchají demagogům, kteří jim budou tvrdit, že jsou bílými vítězi nad zkorumpovanými elitami, feministkami, stejně jako nad imigranty, Cikány nebo Mexičany.

Hroucení liberálního středu

Německý filosof Peter Sloterdijk označuje fašismus jako „vzpouru lúzrů“. Na první pohled vcelku primitivní pravičácké elitářství skrývá své racionální jádro, pokud „lúzra“ nebudeme vnímat jako analytickou nebo normativní kategorii, ale jako způsob sebepojetí. Jako to, co vidí v zrcadlech ti, kterých se tato definice týká. Současný postfašismus není ničím jiným než parazitem, který vykořisťuje ideologii osobního úspěchu – a osobního selhání. Dokud bude celý společenský systém postavený na soutěži všech proti všem a vertikálně stratifikovaný na ose vítězové a poražení, nikdy se latentní hrozby fašizace nezbavíme.

Liberální střed toto odmítá brát v potaz. Domnívá se, že parlamentní kapitalismus je stabilním systémem, který je potřeba obhajovat a bránit. Bohužel vidíme s čím dál větší intenzitou, že taková představa se míjí s realitou. Jedinou epochou, která požívala výdobytků relativního sociálního smíru, bylo období evropské poválečné rekonstrukce, které se neopíralo o liberalismus, ale o socialismus v nejširším smyslu slova. Kapitál musel historicky ustoupit do pozadí ve prospěch dělnického hnutí, regulace finančních trhů, nástupu sociálních demokracií a – v neposlední řadě – i v důsledku obav ze sovětského bloku. Byly to právě socialistické momenty, co ze západních liberální demokracií činilo životaschopný projekt. Po třiceti letech neoliberální ofenzivy pak nepřekvapivě zjišťujeme, že se nacházíme ve velmi křehkých společnostech, kterým hrozí kolaps.

Plebejský aristokratismus

Pro emancipační síly jakéhokoli typu z toho vyplývá složitá otázka: Jak vrátit lidem pocit vlastní důstojnosti nikoli kdesi v budoucnosti, ale teď a tady – v bezprostřední situaci, ve které se nacházejí? Nejedná se o nic menšího než snahu o nalezení plebejského aristokratismu, který nepohrdá menšinami, ženami, imigranty a dalšími utlačovanými, ale naopak zdola vyzývá ty, kteří si nelegitimně přisvojili privilegium vládnutí a přístupu k materiálním zdrojům společnosti. V americkém kontextu to znamená, že jedinými dvěma skutečnými kandidáty, mezi kterými mohl probíhat smysluplný politický boj, jsou Sanders a Trump. Žádný třetí kandidát neexistuje.

To nás obrací ke staré marxistické figuře proletariátu, která v sobě skrývá dva důležité momenty s bezprostřední relevancí pro dnešní dobu. Na jedné straně se v pojmu proletariátu skrývá konstatování o tristní situaci dělnických vrstev, které vyplývá z analýzy jejich postavení, ale zároveň vrstvě proletářů poskytuje konceptuální nástroj pro okamžité získání vlastní důstojnosti v přítomném dějinném okamžiku. Vyloučený a deprivovaný proletariát se stává hybnou silou dějin. Prázdné místo společnosti – tato armáda posledních nul – se stává tím prvním a nejvyšším v celku společnosti a jako takové si to uvědomuje. Proletář v tomto pojetí není jen otrok, který usiluje o vysvobození ze svého neutěšeného stavu. Je naopak skutečně dějinotvornou silou – objevuje v sobě roli, která byla po tisíce let určena výhradně vládnoucím a privilegovaným elitám.

Není v tuto chvíli důležité souhlasit s marxistickou analýzou. To, na čem záleží, je vynalézání a objevování důstojnosti pro ty, kteří nemají nic a ničím nejsou. Z této situace jim doposud nabízí (falešné) východisko jen krajní pravice – tím, že předkládá sociální entity, které tito lidé mohou vnímat jako postavené ještě níže na společenském žebříčku, než jsou oni sami. Pokud městské elity, kulturní elity a liberální střední třídy pohrdají spodními vrstvami a získávají tím vědomí svého vlastního sociálního statusu, kým pak má pohrdat dělník, aby nebyl úplnou nulou?

Tento začarovaný kruh nerovné redistribuce uznání a symbolické reprezentace je potřeba rozetnout. Nízké mzdy jsou pouze jedním ze způsobů, jak vám společnost ukazuje, že jste úplné nuly. Egalitářskou funkcí demokracie nemůže být pouze formální rovnost před zákonem a politickou mocí, ale musí zajišťovat důslednou regulaci sociální stratifikace. Aniž bychom museli tvrdit, že konečným cílem emancipační politiky má být beztřídní společnost, je nezbytné se shodnout i s umírněnou pravicí na tom, že přílišné rozevírání nůžek ve společenské hierarchii vede k destabilizaci a sebedestrukci dané společenské formace.

Tak se liší reformní situace od situace revoluční. Reformistické sociální demokracie mají před sebou úkol, jak nově artikulovat nikoli nějakou glajchšaltující rovnost, ale regulaci nerovnosti, která nabobtnala do bizarních rozměrů mimo veškerá smysluplná měřítka. Nový politický střed nutně musí oscilovat okolo konsenzu v odmítnutí třeskutě nespravedlivé stratifikace a všechny politické subjekty, které se na této dohodě odmítnou podílet, hodit přes palubu jako skutečně nebezpečné extremisty (víme, že tento typ extremismu dnes tvoří hlavní politický proud). Pokud sociální demokracie v tomto úkolu selžou, poslední zbytky politického středu se rozpadnou a zbudou pouze krajní možnosti politického spektra a zostřující se třídní napětí ve spirále destrukce, která nemusí být vůbec destrukcí jakkoli kreativní.

Největší omyly americké politiky

Platí, že nejlepším argumentem proti Trumpovi bude samotná jeho politika, kterou bude provádět jako prezident USA. Trump nebude představovat pro spodní vrstvy americké společnosti nic jiného než absolutní protiúder – díky jejich hlasům dopadne jeho železná pěst i na ně. Výměnou za absorpci jejich resentimentu, konzervatismu a poskytnutí falešného pocitu bezpečí se vzdají sociálního systému, který je drží nad vodou, lékařské péče, zaměstnaneckých práv a zkorumpovanost politického systému, který jim tak leze krkem, bude narůstat do ještě absurdnějších rozměrů.

To je důležité pro komunikaci s těmi, kteří se domnívají, že establishmentu ublíží, když ve volbách hodí hlas atomové bombě, kterou vyšlou do Bílého domu nebo na Hrad. Takový hlas je veskrze dialektický, vrací se násobně svému aktérovi. Trump je přesně takovým protiúderem – brokovnicí se slepými náboji, kterou nižší bílé třídy míří na elity. Ovšem zatímco její zpětný ráz jim při výstřelu vykloubí rameno, establishmentu to způsobí maximálně pár vteřin zděšení.

Volit fašisty se sice chudým skutečně nevyplatí, nemají však většinou jinou možnost. Američtí demokraté si zvolili za svou kandidátku Hillary Clintonovou s přesvědčením, že ona může být političkou, která porazí Trumpa. Bohužel vyslali do voleb člověka, který reprezentuje především stav své vlastní strany, nikoli stav americké společnosti. Pokud se Trump prezidentem skutečně stane – a je to podle dynamiky průzkumů čím dál tím pravděpodobnější –, bude odpovědnost za tento výsledek primárně ležet kdesi v temných zákoutích kuloárů Demokratické strany a Clintonová se stane druhým největším omylem americké politiky – hned za Trumpem.

Autor je spolupracovník redakce.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image