V březnu zesnulý režisér Jan Němec nestihl Vlka z Královských Vinohrad dokončit, a tak se tohoto úkolu chopili jeho spolupracovníci. Film, jenž měl premiéru na letošním filmovém festivalu v Karlových Varech, vychází z Němcovy sbírky povídek Nepodávej ruku číšníkovi a mapuje období tvůrcova života od šedesátých let do převzetí Křišťálového globu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii v roce 2006. Do distribuce vstoupí Němcův poslední film 15. září tohoto roku.
Kdyby nebylo Francouzů a Formana
Může být samozřejmě těžké nepřistupovat k Vlkovi z Královských Vinohrad jako k epitafu. Jan Němec patřil mezi nejoriginálnější české filmové tvůrce, ve svých snímcích rád experimentoval a hledal stále nové způsoby, jak si podmanit filmový jazyk. Přesto je důležité odlišovat respekt k osobitému režisérovi a kvality snímku jako takového – a to i z respektu k režisérovi. Film je sledem několika historek, které formovaly život hlavního hrdiny, režiséra Johna Jana. Je víceméně lhostejné, nakolik se tato postava překrývá se skutečným Němcem. Jako u každé historky je totiž nakonec jedno, zda odpovídá pravdě, nebo ne. Důležité je, zda funguje. A historky ve Vlkovi z Královských Vinohrad funkční rozhodně jsou.
Vlk z Královských Vinohrad není typický hraný film. To by však divák od Jana Němce ani nečekal.
Celým snímkem prochází stín festivalu v Cannes v roce 1968. Tak málo chybělo, aby se kariéra Johna Jana slibně nastartovala! Kdyby Francouzi v revolučním opojení festival předčasně neukončili, mohl se dočkat důležité ceny. Za vším humorem a ironií je cítit skutečná hořkost. Ta ostatně patří k nejsilnějším emocím celého filmu. Protože jde ale o hořkost přiznanou a často sarkasticky dovedenou do extrému, stává se z ní paradoxně přednost. Díky ní se totiž otevírá obecnější otázka, a sice, jak konstruujeme mýtus o vlastním životě, který pak vyprávíme sobě i druhým. Režisér John Jan má jasno – kdyby nebylo Francouzů a Miloše Formana, který „v revolučním zápalu stáhl ze soutěže také můj film“, mohla se jeho životní dráha ubírat jinudy. „Nyní chápu, proč Forman tak dobře porozuměl duši Salieriho vraždícího svého oponenta Mozarta,“ zazní ve snímku ústy vypravěče v podání Karla Rodena.
Kafka a Trump
Ve filmu je několik dobrých, silných scén. K těm určitě patří ta, kdy John Jan přesvědčuje vyšetřovatele, že Franz Kafka nebyl otcem kontrarevoluce roku 1968, ale jedním z prvních odvážných kritiků zkaženosti buržoazie. Scéna mohla skončit u pousmání nad napětím mezi chytrým umělcem a hloupým policistou, ale tvůrci jdou dál. Ukazují, že Janova přednáška o Kafkovi ve vyšetřovateli skutečně něco otevřela. „Teď si myslím… teď si myslím… teď si myslím,“ opakuje vyšetřovatel bezradně, ale není schopen myšlenku dokončit. Jednak si uvědomuje přítomnost odposlouchávacího zařízení a pak možná samostatnému uvažování už zcela odvykl. Další působivě vystavěnou pasáží je třeba ta, kde se John Jan setká s Ivanou Trumpovou ve víře, že by její movitý manžel mohl sponzorovat některý z projektů, které by režisér rád v Americe uskutečnil. Jenže Donald Trump film sponzorovat nechce – namísto toho věnuje režisérovi vlastnoručně podepsanou knihu, v níž líčí, jak dosáhl svého úspěchu a bohatství.
S výčtem povedených scén by se dalo pokračovat. Kromě gradace a citu pro pointu mají společnou ještě jednu věc – jejich srozumitelnost i rytmus závisí především na mluveném slovu, v tomto případě jde o komentáře vypravěče v Rodenově podání. To je u filmu režiséra, který tak rád experimentoval s vizuální stránkou (například jako první v Česku pracoval s 3D technologií, když v roce 2010 uvedl do kin hříčku s názvem Heart Beat 3D), značně znepokojující. V některých momentech pak obrazová stránka slouží dokonce jako pouhá ilustrace slova. „Pryč s festivalem, ozývalo se z temných koutů a kanálů,“ říká vypravěč a do toho divák sleduje záběr na kanál. Podobné doslovnosti působí neobratně, ruší a zpomalují tok vyprávění.
Na několika místech tvůrci použili záběry z Němcových starších filmů. Tyto vybrané scény pak nutně nekorespondují přímo s tím, o čem je ve filmu zrovna řeč, ale vytvářejí asociativní sepětí mezi obrazem a zvukem, které je mnohem silnější než doslovná ilustrace. Jak by snímek sestříhal sám Němec, o tom se můžeme samozřejmě dohadovat, ale byla by to víceméně zbytečná diskuse. První klapka padla na loňském festivalu v Cannes, poslední pak již bez přítomnosti režiséra – zemřel před posledním natáčecím dnem. Snímek pak dotáhl druhý režisér Tomáš Klein, který měl s Němcem od začátku dohodu, že pokud bude třeba, dokončí film dle jeho instrukcí. Na finálním tvaru spolupracoval společně se střihačem Josefem Krajbichem a dramaturgem Jakubem Felcmanem.
Vlk z Královských Vinohrad není typický hraný film. To by však divák od Jana Němce ani nečekal. Spíš než o drama či životopisný snímek jde o stylizovaný portrét „zlovolného sebestředného jedince toužícího po slávě, penězích a hlavně moci“. Přesto možná překvapí, že se tvůrci ve finální fázi nepustili do nebezpečnějších vod experimentálního filmu – koneckonců jde o materiál Jana Němce, režiséra, který se snažil neustrnout a stále ohledávat zdánlivě nekonečné možnosti filmového jazyka.
„Náš středoevropský prostor je dost speciální,“ vyprávěl Jan Němec během své loňské přednášky na FAMU. „Všude kolem nás je absurdita. Všude! Tu ve svém díle výborně vystihl Franz Kafka. A mně přijde, že když ve věcech, co tady děláme, není aspoň trochu Kafky, tak je to blábol.“ A právě něco takového diváka možná napadne – totiž že by Vlkovi prospělo trochu víc Kafky.
Autorka je publicistka a studentka scenáristiky a dramaturgie na FAMU.