Jak Kellner s Generali prodali Broučkovi maminku


Zatímco velké nadnárodní firmy úspěšně organizují podvodné daňové úniky, veřejné služby kolabují. Podívejme se na příklad České pojišťovny.

Bylo nebylo, v jedné zemičce žila rodina Broučků. Poctivě pracovali a svítili všem, kteří to potřebovali. Děti vychovávali tvrdě a k poslušnosti, protože disciplína musí být a protože zajištění veřejné služby a společného blaha bylo nade vše – jak jim to říkal velký otec. Pečovali o sebe i své sousedy a oni zase pečovali o ně. Dokázali se spolu i bavit, ale jen výjimečně, protože další den museli zase do práce – a v neděli do kostela.

Ale všeho do času. Jednoho dne jim Velký Komár, který se snažil vysát, co se dá, řekl, že čas vzájemné péče skončil. Pokud chcete, aby se o vás někdo staral, musíte za to zaplatit. Veřejná služba a blaho pro všechny můžou být tak maximálně třešničkou na dortu. A když tedy malý Brouček onemocněl, musela jeho maminka zaplatit, aby se o něj mohla starat.

Skandály s daňovými podvody

Tento příběh mi vytanul na mysli, když jsem poprvé viděl reklamu České pojišťovny: „KDYŽ BROUČEK STŮNĚ, ZŮSTAŇTE S NÍM DOMA – POJIŠTĚNÍ PRO ZODPOVĚDNÉ RODIČE.“ Na plakátu se ještě ptali: „Víte, o kolik peněz přicházíte ročně bez pojištění, když jste s nemocným dítětem doma?“ No, jakpak bychom to nevěděli – o sedmdesát až osmdesát procent platu. Na ošetřovném tak nedostaneme zpátky ani to, co jsme zaplatili na zdravotním a sociálním pojištění měsíc před tím. Stát tu skutečně funguje jako hodně špatná pojišťovna.

Vracíme se před Francouzskou revoluci, kdy daně platily jen nižší třídy, a šlechta s církví naopak z těchto daní čerpaly, aniž by jakkoliv přispěly.

Ale tak je to správně. Máme tu přece filuty z komerčních pojišťoven. U nich si můžeme připlatit k tomu, co platíme státu, abychom v době péče o naše nemocné bližní měli co jíst a nevyhodili nás z bytu. Koneckonců, asi to tak má být. Většina voličů s tím souhlasí, dál si volí partaje a politiky, kteří mají stát za dojnou krávu pro sebe a své kamarády a své voliče za bandu ovcí, které je nutno pěkně obrat. Ona předobrá Česká pojišťovna (ČP), která se tak stará o malé broučínky odpovědných rodičů, je klasickým příkladem. Její privatizace proběhla za velmi podivných okolností. Jejím majitelem se stalo PPF Petra Kellnera, kterému pomohl tehdejší ministr financí Ivan Kočárník, když mu jako menšinovému vlastníkovi předal správu a tím i možnost hospodařit s fondy ČP. Kellnerův přítel Miloš Zeman pak celou transakci dokončil a odprodal PPF třetinový podíl státu za směšné čtyři miliardy. Kočárník dostal po odchodu z vlády trafiku v ČP a Zeman může lítat Kellnerovým letadlem.

Aby Kellner zvýšil své zisky a omezil na minimum placení daní v České republice, přesunul sídla svých firem do Nizozemí. To je totiž proslulé svým nízkým zdaněním kapitálu a mnoha dalšími výhodami pro offshoreové společnosti (firmy, které mají sídlo v místě, kde reálně nepodnikají). Tak náš největší pojišťovací ústav reálně zmizel z Česka a zisky z tohoto podnikání mizí kdoví kde. Těžko se pak můžeme divit, že stát nemá na to, aby poskytoval lepší podporu pečujícím rodičům, než to činil před půl stoletím.

Po různých peripetiích nakonec naše „Česká“ pojišťovna přešla do rukou italské Generali. Tato italská pojišťovna se neblaze proslavila skandálem s daňovými podvody, které prováděla skrze svou dceřinou banku BSI. V mimosoudním vyrovnání musela zaplatit daňovým úřadům v USA 211 milionů dolarů za to, že pomáhala americkým klientům za účelem nižšího zdanění vytvářet falešné společnosti a utajovat jejich příjmy před finančními úřady. Česká pojišťovna se stala součástí skupiny Generali CEE (střední a východní Evropa). Skutečné sídlo této skupiny je sice v Praze, ale aby se mohli lépe vyhýbat daním, zanechali své sídlo v Nizozemí, jak tomu bylo za dob Kellnera.

Vytváření prosebníků

Vyhýbání se daním je mezi českými podnikateli velmi populární aktivita. A zatímco jednou rukou přelévají své zisky do zahraničí, druhou hrozí lidem i politikům, že bezbřehé rozdávání povede k bankrotu. To se můžeme dočíst ve výzvě podnikatelů Stop zadlužování, kterou iniciovali a podepsali i ti podnikatelé, kteří přesunuli svá sídla mimo ČR. Bezbřehým rozdáváním myslí to, že bychom za své daně dostávali i takové veřejné služby, jako je kvalitní vzdělávání a zdravotnictví pro všechny. Anebo bychom v případě potřeby nahradili mamince ušlou mzdu tak, aby mohla v klidu pečovat o svého nemocného broučka.

Místo toho ovšem školy a školky v našem okolí upadají, protože ti, co na rozdíl od nás neplatí daně, prostě posílají své děti do škol soukromých. A totéž platí o veřejném zdravotnictví. Nakonec když jsou brouček i maminka chudí, takže by ze státního pojištění nevyžili a na komerční pojištění nemají, ještě pořád by mohli prodat některý ze svých orgánů nějakému hodnému bohatému strýčkovi, jak to doporučuje velevážený „lékař“ profesor Pavel Pafko.

Daňové úniky velkých firem a nadnárodních korporací deformují nejen státní finance, ale i morálku a celkové vnímání společnosti. Vracíme se tak před Francouzskou revoluci, kdy daně platily jen nižší třídy, a šlechta s církví naopak z těchto daní čerpaly, aniž by jakkoliv přispěly.

Ukázka možnosti pečovat důstojně o naše bližní v podání Generali nám krásně ilustruje, jak daňové úniky pomáhají mnohovrstevnému zvyšování zisků firem. Nejenže korporace vydělávají na nižších daňových odvodech. Tím, jak ničí finanční stabilitu státu a podkopávají jeho základní funkce, můžou privatizovat jeho aktivity a vydělávat na nich. Ti, co na tyto služby nemají, jsou vytlačováni na okraj a stávají se armádou prosebníků, kteří jsou ochotni udělat cokoli, aby na kýžené služby dosáhli.

Dotování superbohatých

Příklad s broučkem a roztomilou maminkou nad jeho postýlkou nás upozorňuje ještě na jeden závažný moment. Je jím genderový rozměr tohoto parazitního systému. Těmi, kdo celou situaci odnášejí nejhůř, jsou totiž právě ženy, které jsou přese všechny řeči kapitánů průmyslu i politiků stále marginalizované na trhu s pracovními silami, dostávají nižší platy za stejnou práci a navíc jsou to ony, kdo mnohem častěji pečují o rodinné příslušníky. Pokud podpůrný společenský systém díky nadnárodním černým pasažérům zkolabuje, jsou mnohem více ohroženy chudobou.

Čeští politici jsou zatím v řešení zásadních problémů laxní. Tragickou figurkou je ministr financí Andrej Babiš, který ve svém blogu napsaném některým ze svých poradců klidně obhajuje daňové úniky velkých firem a raději se zaměřuje na živnostníky a drobné podnikatele. Je jasné, že i tady se dá s daňovými úniky mnoho dělat, ale v porovnání s daňovými úniky a vyhýbaní se daním, jaké předvádějí velké firmy, půjde pořád jen o zanedbatelné drobné.

Broučci byli vychováni k poslušnosti, ctili autoritu a pořád dál pracovali, ať se dělo cokoliv. Až nakonec zmrzli. To bylo asi jediné realistické na celé pohádce. A prorocké. Abychom totiž neskončili jako Broučci, musíme skončit s robinhoodovskou ekonomikou, v níž střední třídy platí daně, aby superbohatí mohli dostávat státní podpory a záchranné balíčky.

Autor je rozvojový expert.

Tento text vznikl v rámci mezinárodní iniciativy Tax Justice Blogging Day. Více na danevraji.com #taxjustice.

 

A2LARM