Čekání na superlídryni


Pohled na včerejší předvolební superdebatu nás zase jednou přenesl na planetu mužů.

Pod obří obrazovkou s nápisem Volby 2016 sedělo včera deset mužů: Bohuslav Sobotka, Pavel Bělobrádek, Andrej Babiš, Vojtěch Filip, Tomio Okamura, Miroslav Kalousek, Matěj Stropnický, Ivan Bartoš, Petr Fiala a Petr Gazdík. Reprezentovali deset politických stran, které se v dnešních a zítřejších krajských a senátních volbách poperou o naše hlasy. Moderátorem večera byl, jak jinak, opět muž. Výjev to byl smutný, ale pro většinu českých veřejných reprezentací příznačný. Postavení žen u nás ztvárnila uklízečka, která ještě před spuštěním debaty uklízela pod diskutujícími.

Není žena jako žena

„A koho byste si tam jako představovaly, abyste byly spokojené – nějakou Bobošíkovou, co?“ zní častá reakce mužů na výtky ohledně nerovného zastoupení žen a mužů v politice. Před tímto odstrašujícím příkladem by člověk málem zapomněl na plejádu politických idiotů z řad mužů – a že jich u nás nikdy nebylo a pořád není málo. Málokdo si už uvědomí, že právě absence žen v politice je důvodem, proč je takový argument platný jen na jedné rovině, a to ještě dost vachrlatě. Je určitě pravda, že být ženou neznamená odvádět kvalitní politickou práci. Na druhou stranu si těžko představíme situaci, kdy bychom za politického reprezentanta mužů vydávali třeba Tomio Okamuru a argumentovali jím proti většímu zastoupení mužů v politice obecně.

Postavení žen u nás ztvárnila uklízečka, která ještě před spuštěním debaty uklízela pod diskutujícími.

Ovšem, pokud je deset z deseti lídrů politických stran mužského pohlaví, ztrácí takové postrkování význam. Do popředí vystupuje politika samotná, což je ale kýžený ideál, kterého bychom měli chtít dosáhnout i tehdy, pokud se nějakým zázrakem začne objevovat v politice více žen. Ne kvóty, ale spíše důsledné dodržování varianty „50 procent plus“ je v tomto případě ideální příležitostí, jak dát ženám příležitost se prosadit. Jsem přesvědčená, že by taková situace vygenerovala vedle řady šílených političek i nemalé procento skvělých a ve všech ohledech zajímavých postav, a že by pak – stejně jako u mužů – bylo z čeho vybírat. Navíc, jakkoliv to může znít divně, i ženy typu Jany Bobošíkové plní svým způsobem důležitou roli. Třeba už jen tím, že ukazují, že nežijeme na planetě osídlené jedním pohlavím, jak by se při pohledu na českou společenskou reprezentaci mohlo leckdy zdát.

Případová studie Clinton – Trump

V nejvyšších patrech globální politiky dnes nalezneme jednu unikátní studii. Americké prezidentské volby, ve kterých proti sobě stojí Hillary Clintonová a Donald Trump, totiž až nečekaně obnaženě ukazují, jaké stereotypy panují v přístupech k politikům a političkám. Bez ohledu na to, že by Trump měl být i bez svého prezidentského tažení celoživotním nositelem titulu „Král sexistické prasátko“ a že Clintonová může být těžko považována za reprezentantku feministek, produkuje jejich souboj řadu momentů, které by souboji dvou (bílých) mužů nikdy nebyly vlastní. Standardy, podle nichž je Clintonová posuzována, jsou úplně jiného charakteru než ty, které musí splňovat její protikandidát. Navíc způsob boje, který Trump proti své soupeřce zvolil, je ukázkou všeho, co ženy zažívají po celý svůj život. Sexismus, nemístné odkazy na kariérismus, uštěpačnost vůči odvedené práci, která není vnímána kladně jako výsledek píle, ale jako opovrženíhodné šprťáctví.

Je paradoxní, že žena ve vysoké politice má v podstatě dvě možnosti. Buď může, jako například Sarah Palin, politizovat svou ženskou pozici na té nejkonzervativnější úrovni (často se tak děje skrze mateřství), anebo se může přizpůsobit světu mužů a doufat v jejich přijetí. Druhá z cest je kromě jiného značně autocenzurní a vlastně přistupuje na stávající nerovné podmínky bez snahy docílit jejich paradigmatické proměny.

Neptej se, co může žena udělat pro tebe…

„Kde ale ty ženský brát, když nejsou, vždyť to nejde uměle,“ namítají často muži na stesky feministek, že to v té či oné debatě zase jednou vypadalo jako v pánském salónu. Že se odpověď může ukrývat i za dveřmi jejich bytu, kde manželka zrovna utírá zadek některému ze společných dětí, je často ani nenapadne. Ohánění se stereotypním „ženy si to takhle samy vybraly“ ovšem ignoruje socio-ekonomické podmínky i přetrvávající kulturu genderové nerovnosti, ve které je svoboda volby na straně ženy iluzorní. Kariérní seberealizace mužů se totiž často děje na úkor seberealizace žen, které se na řadu let leckdy stávají matkami na plný úvazek. V důsledku pak argumentace „svobodnou volbou“ nebo „přirozeností“ zabraňuje společnosti vytvářet takové podmínky, které by nerovnost prolomily. Za přirozený se pak bere stav, kdy důležitá rozhodnutí na viditelných pozicích činí skoro výlučně muži, ačkoliv procentuální zastoupení vysokoškolsky vzdělaných žen je dnes vyšší než mužů.

Příště, až zase bude řada z nás skrze skleněný strop zoufale sledovat nějaký „all male panel“, by možná stálo za to, kdyby se nás muži v našem okolí zeptali, jestli se nám to takhle líbí. A pokud bude odpověď znít ne, měli by – čistě z pozice hegemona moci – situaci začít sami aktivně měnit. Třeba se časem dočkáme i takového výjevu, jakým by byla přítomnost několika předsedkyň stran ve volební superdebatě. V dnešní době zůstává taková představa značně surreálná.

Autorka je redaktorka A2larmu.

 

A2LARM