Větší než malé množství poplatků

Vysoké poplatky za prodloužené studium se obhajují tím, že mají motivovat k rychlému dokončení studia. Často ale mají spíše demotivační efekt.

Na Masarykově univerzitě byly zkraje října schváleny poplatky za prodloužení studia o maximální výši 72 tisíc korun za rok. V návaznosti na to uvažují desítky studentů  o zanechání studia. Pozoruhodné přitom nejsou pouze argumenty zastánců razantního zvýšení poplatků, ale i podoba diskuse, která se věci týká.

Aby nevznikla mýlka: platit za výrazně prodlouženou dobu studia, pokud k tomu nemáte dobré ospravedlnění, nám připadá fér. Na zájem dosáhnout vysokoškolského vzdělání by ale nikdo neměl ve svém životě doplácet. Zvýšené poplatky prý mají být strašákem, který studenty a studentky povede k urychlení studia. Tento strašák ale může odradit už od podání přihlášky na vysokou. A pokud do poplatkové povinnosti spadnete, potřeba vydělat si o desetitisíce navíc nezajištěné studenty od dokončení studia spíše ještě vzdálí – pokud jim dostudování přímo neznemožní. Skutečnost, že značná část poplatků se studentům z rozličných důvodů promíjí, situaci sice pomáhá, ale neřeší ji. Ponechává totiž nejistotu, zda se výjimka bude týkat zrovna vás.

O schopnosti vystudovat vysokou školu mají principiálně rozhodovat studijní schopnosti, nikoli finanční možnosti studenta.

Plenární diskuse Akademického senátu, která skončila schválením poplatků, začala jasným zarámováním: v otázkách, kde zisk jedněch je podmíněný ztrátou druhých, nemůže nikdy dojít k naprosté shodě. A proto prý ani není vhodné tuto diskusi nechávat přespříliš otevřenou. Jakožto zástupcům s úpravou nesouhlasících studentů nám nebylo umožněno na zasedání vystoupit. Argumentovalo se především tím, že není vhodné „vytvářet precedent, který nejenom že věci nepomůže, ale může jednání senátu o jiných věcech v budoucnu výrazně zkomplikovat“. Vedení univerzity následně na Twitteru označilo proběhlou debatu za „konsenzuální“.

Je diskuse o poplatcích skutečně gordickým uzlem, který snad lze jen silově rozseknout, ale nejde rozmotat? Tak zašmodrchaně vše působí, protože zájmy studentů prodlužujících si studium, studentů pobírajících stipendia, kateder i vysokoškolské administrativy se už kvůli nastavení systému poplatků diametrálně liší. Mají ale všechny tyto zájmy mít v dané věci stejné slovo? Do debat nad touto otázkou se zřejmě v těchto týdnech a měsících zapojí v souvislosti s novelou zákona i jiné vysoké školy. Zkusme tedy začít hledat odpověď.

Stipendia se závislostí na poplatcích

Rozdělení světa na četníky a lupiče je zábavné při dětské hře. Svět je ale složitější, a proto je dnes už ve veřejných politikách běžnou praxí, že i lupiči mají podíl v diskusi o podobě svého trestu. Podíl v debatě je přitom něco jiného než konečné slovo. Ukázalo se, že pokud má nějaké opatření dosáhnout například i u provinilců co největšího účinku, je příliš bláhové se domnívat, že na to přijdeme, aniž je zapojíme do diskuse. Navíc pokud se lidé podílejí na nastavení mezí, snáze pak přijmou i trest za jejich překročení. Představa, že prodlužující studenti nechtějí platit nic, a diskuse s nimi je proto zbytečná, je nejen demagogická, ale především nepřesná. Nejpřesnější znalost toho, kde je hranice mezi motivační a odrazující výší poplatků a jaké legitimní důvody mohou vést k prodloužení studia, mají sami prodlužující studenti. Ignorovat tuto znalost pak nutně vede k tomu, že navržené opatření nebude ani optimálně funkční, ani vnímané jako spravedlivé.

Kdyby se cena dálniční známky skokově zvýšila s odůvodněním, že je třeba zajistit financování soutěže o nejšikovnějšího řidiče, pravděpodobně by motorkáři dálnice zablokovali. Provazovat tyto dvě agendy zkrátka nedává smysl. Jakkoli nadsazeně příměr může znít, s navázáním stipendijních fondů na peníze vybrané z poplatků za prodloužené studium je to obdobně. Oba nástroje jsou na sobě obsahově nezávislé. Je velmi hezké, když škola může finančně podpořit studenty, kteří se nadprůměrně zaměřují na studium, vědeckou činnost či studijní pobyty. Dává ale nějaký smysl, aby tato podpora byla podmíněna tím, že někteří studenti z různých důvodů studium protahují a jsou za to finančně potrestáni?

Výše poplatků má být nastavena podle toho, aby co nejlépe vedla ke svému cíli – motivovat studenty k rychlému a úspěšnému dokončení protahovaného studia. Rozsah stipendií má zase být úměrný tomu, aby co nejefektivněji umožnil zaměřit se na studium i těm, kteří by jej jinak museli omezovat vyděláváním peněz na brigádách, jež jejich profesní přípravě nepomůžou. Urgovat zvýšení poplatků kvůli nedostatku prostředků na stipendia prostě nemá žádnou logiku. Je to právě zdánlivě pragmatické provázání těchto dvou agend, co možná celou diskusi kolem výše poplatků komplikuje a blokuje. Dokud budou stipendia záviset na poplatcích, vždy bude snadné argumentovat, že ten, kdo je proti navyšování poplatků, brání aktivním studentům v rozvoji.

Vzdělání nemá být podmíněno penězi

Vysoká škola nemá být cirkus. Na to, aby si z ní studenti cirkus studenti nedělali, mají učitelé dost dobré nástroje – kdo se neučí, nemá projít. O schopnosti vystudovat vysokou školu tedy mají principiálně rozhodovat studijní schopnosti, nikoli finanční možnosti studenta. Současný přístup většiny škol je přitom jiný a značně alibistický: dokud za studenta během standardní doby studia plynou ze státního rozpočtu peníze, málokdo si jej dovolí vyhodit. Jakmile ale překročí doba jeho studia práh a stát přestane škole přispívat, stává se rázem přítěží a dle argumentace mnohých odčerpává zdroje řádně studujícím.

Je jisté, že i vysoké školy musí fungovat na nějakém ekonomickém modelu. Ten ale nemá být založený na plíživém zavádění „vzdělání jako zboží“. Čím vyšší je poplatková povinnost, tím více o dosažitelnosti studia, studijních strategiích studentů i rozhodnutích vysokoškolské administrativy rozhoduje kupecký kalkul. Pokud dovolíme, aby peníze výrazným způsobem spolurozhodovaly, kdo bude vzdělaný a kdo ne, doplatí na to ve výsledku nejen chudší část naší společnosti, ale společnost celá. Bezkoncepční ekonomizace studia tak jde proti hlavním cílům, které by měly vysoké školy společnosti přinášet – totiž posilovat kritickou diskusi a rozvíjet lidské vědomosti a schopnosti.

Autoři jsou členy Studentské komory Akademického senátu FSS MU.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies