Historie se opakuje, řekl klasik. Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška, doplnil ho druhý. Tragédie třicátých let, která byla k smrti unavena světovou válkou a ekonomickou krizí, se vrací v podobě frašky Donalda Trumpa vstupujícího rázným krokem do Oválné pracovny. Ba co víc, mohl by tam rovnou po vojensku napochodovat. Navzdory tomu, že vypadá jako klaun s přehazovačkou, pobavené úsměvy nejsou na místě. Z pestré palety šašků se totiž nejvíce podobá sociopatickému Jokerovi, což možná naznačovali ti morbidní klauni, kteří jako jeho pomyslný předvoj děsili lidi během posledních týdnů v ulicích evropských i amerických měst.
Pokud se nepodaří zlomit základní etnicko-kulturní osy současné politické debaty, může se snadno stát, že jediným scénářem bude osvojit si něco z ultrapravicové rétoriky a stát se jakousi „realistickou“ xenofobní silou s lidskou tvář.
Není to ale vůbec nevinná podívaná, nacházíme se naopak v temném cirkusu, jehož ochočenými exponáty jsou všichni neprivilegovaní a deklasovaní. Za práskání biče šíleného klauna Donalda vyvádějí roztodivné kousky k pobavení oligarchů a plutokratů, kteří sedí v hledišti, a smějí se, až se za břicha popadají. Kdyby žil Jára Cimrman, všiml by si, že se chechtají i zastáncům politického středu, kteří v nastalém zmatku volají: „Jak se s tím máme vyrovnat?“, zatímco zleva vulgární materialisté křičí: „Do hajzlu, co s tim?“
It’s the race, stupid!
Petr Pithart kdesi prohlásil, že politika je umění vytvářet nepřítele. Ozývá se v tom určitý idealismus, který se snaží navodit, že nepřítel sám o sobě neexistuje, a je proto potřeba jej nějak uměle a rétoricky vytvořit. Co když ale skuteční nepřátelé existují a ti imaginární jsou jen pláštěm, utkaným z černošských a mexických nití, do kterého se halí právě ti, kdož se teď dobře baví na náš účet? Když této nabobtnalé oligarchické třídě spadly v roce 2008 kalhoty a odletěly všechny knoflíky u košile, viděli jsme před sebou na okamžik nevábnou figuru, které Barack Obama podal provizorní župan, narychlo slepený z dolarových bankovek daňových poplatníků. Je to ovšem až Donald Trump, kdo přispěchal na pomoc s kouzelným pláštěm, který zajišťuje neviditelnost pro toho, kdo si jej oblékne.
Po obnaženém světě amerických korporací a finančnické mašinérie za chvíli nezbude ani stopa. Socioekonomické rozpory budou znovu nahrazeny rasově-kulturním konfliktem a svěrací kazajka globálního kapitálu bude dál dovádět k šílenství všechny, kdo se ocitli na periferii společnosti. Nová levice, která se v devadesátých letech vydala třetí cestou, aby mohla operovat v rámci globální situace, bohužel dokáže oslovit jen část této periferie. Rozhodla se, že třídní konflikt nahradí kulturním bojem za práva menšin, imigrantů a ženskou emancipaci, namísto toho, aby jej začlenila do stávajících emancipačních bojů pracujících tříd. Do tohoto bohulibého schématu se tak nevešli bílí pracující, kteří o sobě dávají velmi hlasitě vědět během posledních let, ať už jako vyplašená střední třída nebo zatrpklá chudina. Jednoduše řečeno – namísto toho, aby docházelo k propojování požadavků jednotlivých společenských skupin do společného politického zápasu, byla emancipace jedněch vykoupena opuštěním druhých. Ba co víc, rozevřela se mezi nimi široká propast, kterou teď bude velmi obtížné přemostit.
Tato třetí cesta nám bohužel neumožnila smysluplně existovat uvnitř globalizovaného světa a místo toho nás vrací k cestě první – ke kapitalismu národního státu – a celé kolo tak roztáčí nanovo. Na koni jsou tak všichni ti, kdo tvrdí, že žádná třetí cesta neexistuje. Možná je na čase vzít je vážně a obrátit se k nové variantě druhé cesty: ke vznešenému levicovému populismu.
Volil by Hitler Žižeka?
Problémem nové levice, která se opírá o kulturní konflikty, je to, že hraje svou hru na hřišti, které vykolíkovala pravice. Pro tu je až příliš snadné rozdmýchávat rasismus a xenofobii tam, kde po sobě nová levice zanechala prázdné místo. Američtí bílí dělníci a střední třídy nejsou žádnými „rasisty z podstaty“, ale jsou z velké části politicky identifikováni s republikánským slonem, který se právě utrhl ze řetězu a hodlá rozdupat všechen liberální porcelán. Pokud se rozpoutávání nacionální a etnické nevraživosti snažil dosavadní establishment republikánů udržet alespoň částečně v určitých mezích, s Donaldem Trumpem vcházíme do éry přeměny republikánů na Národně kapitalistickou americkou dělnickou stranu.
Zdánlivě realistická a pragmatická interpretace, která tvrdí, že Trump nepředstavuje příliš velké riziko, protože mu to americký systém nedovolí, leží poněkud mimo realitu. Víme ze zkušenosti velice dobře, že napáchat obrovské a nevratné škody je docela dobře možné plně v rámci americké ústavnosti. V případě Trumpa můžeme s jistotou říct, že se to bude týkat především boje s klimatickou změnou, který na několik let půjde k ledu, pokud ovšem na světě ještě nějaký zbude.
Ostře kritizovaná a vskutku bizarní naděje Slavoje Žižeka, že katastrofa nesoucí jméno Trump může dát věci do pohybu, se teď definitivně stala nadějí jedinou. Proti nacionálnímu kapitalismu, jehož představitel teď míří do Bílého domu, se stěží dá bojovat bez toho, aby americká levice provedla zásadní přehodnocení svých hodnot. Je tak bezesporu symbolické, že zatímco u zrodu moderních amerických liberálů stál Bill Clinton, může se Hillary naopak stát finálním bodem, kterým se celý kruh uzavře. Clintonovská třetí cesta se ukazuje být už jen starým lékem na nové viry, které se mezitím stihly adaptovat.
Nulový bod
Ocitat se na začátku znamená provést novou analýzu historické situace, ze které vyplynou nové strategie emancipačních bojů. Pro levici to znamená posunout se od standardní politiky směrem k výsostně hegemonickému boji o to, podle jakých pravidel se bude hrát. Není tak třeba vyměnit rasistický lid, je třeba vyměnit hřiště, na kterém se odehrává politický střet. Nicméně riziko, že se levice bude čím dál defenzivněji držet rasově-etnicko-genderového schématu, tedy současné podoby kulturní politiky, je vysoké. Pokračování těchto strategií, které by si o misogynního dělníka neopřely ani kolo, bude pravděpodobně znamenat další porážky ze strany stále radikálnějšího národního konzervatismu. Zajímat nás to může i proto, že si můžeme být jisti tím, že Trumpovo vítězství bude rezonovat i napříč celým evropským kontinentem.
Pokud se nepodaří zlomit základní etnicko-kulturní osy současné politické debaty, může se snadno stát, že jediným scénářem bude osvojit si něco z ultrapravicové rétoriky a stát se jakousi „realistickou“ xenofobní silou s lidskou tváří – jak se v současnosti děje v případě některých pohrobků britského blairismu či postkomunistické levice včetně české sociální demokracie.
Namísto toho se potřebujeme zbavit virtuální nacionální reality a sundat si z očí černobílé brýle s obroučkami ve tvaru národních států. Pokud ale odněkud má přijít první impulz k utváření společné linie proti radikalizující se pravici, pak je to především stávající nová levice. Zatím to ovšem vypadá, že bílému dělníkovi nerozumí a rozumět mu ani nechce. Ve své defétistické zahořklosti jej teď raději bude obviňovat z misogynie, rasismu a xenofobie. Na vině je ale především ona, protože pokud se bílý dělník naučil nenávidět vše černé, feministické a cizí, je to především proto, že jej nechala napospas ultrapravici, která nemá v posledku jiné metody než dmýchání kulturního a rasového konfliktu.
Ačkoliv se na první pohled zdá, že americké volby přinesly jen katastrofu, je to jen jedna strana mince. Na její odvrácené straně můžeme vidět i první krůčky k řešení toho, co ji zapříčinilo. Tato cesta je prozatím zosobněna v postavě Bernieho Sanderse společně s jeho progresivním populismem, který – budeme-li věřit průzkumům veřejného mínění – měl daleko větší šanci porazit Trumpa než Hillary Clintonová. Je ironií dějin, že byl Sanders poražen etablovanou levicí, které to následně spočítal Donald Trump.
Plně v duchu jeho populismu tak nemá smysl bílé pracující třídy odsuzovat jako nepřátele pokroku, ale naopak o ně vést s protistranou nemilosrdný boj a jak černým, tak bílým říkat zcela jasně, že se na tomto potápějícím se Titaniku nacházejí ve stejném podpalubí. Jiná alternativa patrně ani neexistuje. Takový zápas bude obtížný, tvrdý a dlouhý, ale pokud se jej podaří vyhrát, zbude nakonec z této nechutné pravice přesně to, co jí po právu patří: vůbec nic. A v sázce je všechno.
Autor je spolupracovník redakce.