Půlstoletí s Járou Cimrmanem


Zatímco jiné divadelní scény vzniklé ve „zlatých šedesátých“ dávno zanikly, anebo změnily repertoár či zaměření, Divadlo Járy Cimrmana pokračuje.

Kulturní dopad a společenská působnost většiny autorských divadel je otázkou jedné, někdy dvou generací. Jen zcela výjimečně divadelní tvůrci současníky svým dílem překračují, jako se to povedlo dvojicím V+W nebo S+Š. Takoví tvůrci přežívají v kolektivním vědomí v podobě aktivního nadčasového odkazu, nejčastěji v podobě různých „hlášek“ – úryvků, někdy i dialogických citátů či celých vypointovaných pasáží. Může to být doprovázeno příznačným gestem, výrazem ve tváři či modulací hlasu a řeči, s nimiž lidé „přehrávají“ svého komika. Napodobují ho a zpřítomňují gag. Když se takové oživení divadelního zážitku ocitne ve správném napětí k dané reálné situaci, pak ožívá specifický divadelní fenomén, uložený v šedé kůře mozkové kolektivního orgánu zvaného kulturní vědomí, a znovu a znovu přináší estetický a posléze i katarzní účinek spojený se smíchem. Neboť obvykle se v takových divadlech smějeme. A jak víme, smát se znamená, vančurovsky řečeno, „lépe věděti“.

Není třeba tu připomínat všem dobře známou historii Divadla Járy Cimrmana, které se zrodilo z ducha rozhlasové mystifikace (připomeňme jen, že letošní Vánoce oslavíme první cimrmanovskou padesátku; druhá oslava nás čeká v příštím roce, kdy si v říjnu připomeneme půlstoletí od premiéry první inscenace Akt). A samozřejmě už vůbec není nutné čtenářům vysvětlovat, v čem spočívá originalita tohoto divadla. Každý to ví. Všichni ho známe dobře.

Pod zvětšovacím sklem

Pokusme se raději zamyslet nad tím, jak je možné, že ač se zhruba uprostřed dráhy divadla zásadně změnila povaha doby, publikum zůstalo svému divadlu dál věrné. Dokonce se omlazovalo, ačkoli jeho tvůrci nezměnili ani téma, ani poetiku inscenací. Na Cimrmana se přece nikdy nechodilo pro něco nového, něco jiného. Vše zůstalo při starém i po roce 1989. Geniální osobnost národního všeuměla dál označovala českou (potažmo středoevropskou) podobu lidské existence, respektive její hloupou, stupidní, blbou až trapnou tvář. To se dělo prostřednictvím divadelní parodie vědeckého semináře, po kterém vždy následovala „rekonstrukce“, tedy naivně a ochotnicky přehrávaná ukázka nalezeného dramatu z pera slavného Čecha. Šlo jen o satirický výsměch komunistické reál-utopie? To sotva, byť si Češi ještě roky po sametové revoluci pěstovali svůj konečně povolený antikomunismus, a tak docela je to nepustilo dodnes.

Cimrman se zařadil v českém panteonu po bok největších národních velikánů spolu se Švejkem, Krtečkem, Ferdou mravencem a broukem Pytlíkem.

Divadlo nemuselo ze svého repertoáru stáhnout jedinou inscenaci proto, že by ztratila schopnost komunikovat s diváky v nové době. Autoři nemuseli ve „starých“ hrách škrtat, ani je přepisovat. Jen někdy vznikaly nové významy a nové konotace. Všechny inscenace se po celou dobu hrají de facto ve stejném znění, v původní režijně-dramaturgické intenci, a to po mnoha stovkách repríz. Čím to je, že divadlo zůstává pro diváky tak atraktivní? Řekl bych, že „Cimrmani“ dokáží skvěle vystihnout shodu hlediště s jevištěm. Mají schopností komunikovat a reagovat, která vyvěrá z lidových pábitelských kořenů, živených chmelovým ležákem a bystrým až intelektuálním humorem. Cimrmanovská intelektuálnost ovšem nevyžaduje vysoké vzdělání, ale spíše smysl pro jazykové hříčky, patafyzicko-dadaistické absurdnosti a důsledně tematizované trapnosti.

Už dávno si jiní všimli, že nejdřív se v představeních Divadla Járy Cimrmana malinko překročí hranice dobrého vkusu a pak se „znejistěný divák příjemně překvapí pointou z nečekané strany, která dodatečně změní vulgaritu z cíle v prostředek“ (Přemysl Rut). Jinými slovy – v tomto divadle si každý přijde na své. Puberťák rozřehtá svůj mutující hlas nad frkem čtvrté cenové kvality, jazykovědec nad slovní hříčkou, filosof se zasměje nad parodií výrokové logiky, teatrolog lochčí nad absurdní inverzí divadelnosti a všichni se chechtají nad tím, jak bystře autoři umí zesměšnit národní stereotypy, mýty či předsudky, o trapnosti všedního dne nemluvě. Naše malost se ocitne pod zvětšovacím sklem…

Značka Cimrman

Jestliže se nám v posledních letech přeci jen něco zprotivilo, pak dvě věci. Říká se, že čeho je moc, toho je příliš a Cimrman se ukázal jako dobrý kšeft, takže ho v době divokého kapitalismu bylo plno, až postupně zlevnil, podobně jako svého času baťovky. Laciný se ovšem nestal svým obsahem, jen svou stálou přítomností a připraveností být konzumován. Druhou věcí byl občanský aktivismus řady cimrmanovských tvůrců. Už jsme s ním mohli nesouhlasit, už jsme mohli proti němu protestovat, ale to bylo tak všechno, co jsme mohli dělat, neboť se jednalo vždy už jen o názorový menstream. Nic naplat: už to nebyla žádná důsledná a svými dopady nejspíš i riskantní subverze.

Zvykli jsme si v souvislosti s Divadlem Járy Cimrmana hovořit o „nejistých sezónách“, vždyť jeho první více než dvacetiletí, zachycené právě ve filmu dvojice Smoljak – Svěrák nazvaném Nejistá sezóna, bylo poznamenané nejistotou udržení další existence souboru i pravidelného a profesionálního hraní. Před autoritativním režimem se museli tvůrci stále obhajovat a zápasit s cenzurou i autocenzurou, pro což si vypracovali nesmírně inteligentní strategii. Dnes je ovšem jasné, že skutečná nejistota teprve nastává: přežije Cimrman své tvůrce?

Domnívám se, že ano. Neboť Jára Cimrman je a zřejmě ještě dlouho bude metaforou (českého) způsobu bytí a myšlení. Když potřebuji svým studentům něco vysvětlit a zrovna se k tomu hodí něco z Cimrmana, vím předem, že je to sázka na jistotu. Mohu se plně spolehnout, že budou vědět a rozumět. A ještě se u toho zasmějí, pookřejí a zbystří pozornost. Z takových didaktických pomůcek by měl Komenský jistě velkou radost. Jára Cimrman se postupem doby dostal do hlubokého kulturního vědomí všech u nás žijících generací. Zařadil se v českém panteonu po bok největších národních velikánů spolu se Švejkem, Krtečkem, Ferdou mravencem a broukem Pytlíkem, v intelektuálních kruzích pak ještě s Josefem K. a Ferdinandem Vaňkem. Také Cimrman nese všechny charakteristické rysy středoevropského kulturního prostoru. A ten se jenom tak neztratí.

Autor je teatrolog, vysokoškolský pedagog a dramaturg Švandova divadla.

 

A2LARM