Před více než čtyřiceti lety historik Jan Tesař zaznamenal během osmnácti sezení životní vzpomínky Josefa Serinka. Nyní nakladatelství Triáda vydalo jeho biografii pod názvem Česká cikánská rapsodie. Třídílná kniha obsahuje vedle záznamů ústního svědectví jednoho z nejvýznamnějších účastníků českého odboje za druhé světové války i rozhovor s dalším pamětníkem, který tehdy se Serinkem přímo spolupracoval, obsáhlé Tesařovy komentáře, obrovský poznámkový aparát o zdrojích informací, mapy, diagramy a také kritickou analýzu druhého odboje a podílu partyzánů na něm. Historické veledílo poskytuje i bohatou fotografickou dokumentaci.
Romský odboj za druhé světové války
Josef Serinek (1900–1974) nikdy nepoznal své rodiče, zemřeli totiž půl roku po jeho narození. Vychovala ho starší sestra. Už během první světové války se tehdy šestnáctiletý Serinek dostal k Zelenému kádru – skupině dezertérů, kteří odmítli válčit za rakousko-uherskou armádu a skrývali se v šumavských lesích. Za první republiky se vyučil zahradníkem a pracoval v zemědělství u českých i německých velkostatkářů. Po vpádu německých vojsk do českých zemí sloužil jako kočí u německého správce na statku Rohy na Plzeňsku, kde ho i s rodinou nečekaně zatkli čeští četníci a odvezli do koncentračního tábora v jihočeské obci Lety u Písku. Když během několika týdnů zjistil, že tamní dozorci brutálně vraždí jednoho vězně za druhým a brzy přijde řada i na něj, rozhodl se spolu s dalšími vězni pro útěk. V táboře musel zanechat ženu s dětmi – v naději, že je znovu potká na svobodě, anebo se mu s pomocí dalších podaří je z tábora osvobodit.
Česká cikánská rapsodie je Tesařovo nekompromisní zúčtování s českým oficiálním dějepisem ve vztahu k druhému odboji i se současnou verzí politiky „zdravého rozumu“.
Na útěku postupně přišel o kamarády. Rok strávil zcela sám v lesích. Pěšky obcházel celý protektorát a neustále vyhledával případné spolubojovníky z řad Čechů. Teprve když se dostal na Vysočinu, kde mezi odbojáři byli hlavně evangelíci po staletích zvyklí na boj v podzemí, uspěl. Za jejich podpory a spolu s uprchlíky z řad sovětských vojáků, kteří utekli ze zajateckých táborů, založil úderný oddíl s názvem Čapajev. Vyznamenal se řadou akcí proti okupační moci, například vyhazováním mostů do vzduchu podomácku vyrobenou výbušninou. Sovětští partyzáni uznávali jeho schopnosti – Serinek vytvořil zázemí nutné pro dlouhodobé aktivity a během let si vytvořil síť spolehlivých pomocníků, kromě toho se dokonale orientoval v terénu a uměl zacházet s různými ručními zbraněmi.
Shodou okolností se jeho nejčastějšími protivníky v boji na život a na smrt stali především čeští protektorátní četníci. Nemálo jich musel zabít, aby sám nepřišel o život. Po válce se dozvěděl, že jeho žena i děti byly zavražděny v Osvětimi. Byl vyznamenán medailí za zásluhy, otevřel si ve Svitavách hospodu a se svou novou ženou měl další tři děti. Když mu úřady hospodu zavřely, živil se až do smrti v roce 1974 pomocnými pracemi.
Zúčtování s českým oficiálním dějepisem
Podle Vítězslava Sommera, historika z Ústavu pro soudobé dějiny, je Tesařovo dílo zároveň příběhem o českém nacionalismu. Koncem třicátých let minulého století se původně demokratická politická elita vzdala masarykovské koncepce národa jako nositele demokratických hodnot a začala razit doktrínu neozbrojeného boje za přežití národa bez nároku na záchranu právního státu, ochranu práv menšin či demokratických principů. Jan Tesař je svou kritikou současného narativu českých dějin 20. století známý. I v Serinkově biografii se chopil příležitost poukázat jak na mylné závěry, tak na bílá místa dějin protektorátu, která nadále čekají na vyplnění. Česká cikánská rapsodie je Tesařovo nekompromisní zúčtování s českým oficiálním dějepisem ve vztahu k druhému odboji i se současnou verzí politiky „zdravého rozumu“. Kniha dokládá, jak málo se zatím ví o dějinách dnes největší etnické menšiny v zemi. A jak moc tato společnost potřebuje hlubší znalost romské historie, aby s ní navázala plnohodnotný, vyrovnaný a pro obě strany kladný vztah.
To, že sedmdesát let po válce můžeme jen díky Tesařovi poznat romského válečného hrdinu, vyvolává otázku, proč historici, ale i pováleční politici příběh takto významné osobnosti veřejnosti zamlčeli. Romové ho přece mohli využít při své sociální emancipaci. Anebo nechtěli, aby k jejich emancipaci vůbec došlo?
Autor je novinář a překladatel.