Stojí manželství za to?


Ženy se musí vymanit ze spárů tradiční rodiny a práce v domácnosti.

Susan B. Anthony se nikdy nevdala. V roce 1877 tato sufražetka a bojovnice za občanská práva předpověděla, že „při přechodu žen z podřízeného do nezávislého postavení musí nutně přijít doba, kdy se bude chod domácnosti udržovat sám“, což musí „nevyhnutelně vyústit v éru svobodných žen“. A po sedmi generacích je to snad konečně tady. Žen, které se rozhodly žít samy nebo bez partnera, je dnes víc než dříve a nepálí nás už otázka, co pro šťastné manželství udělat, ale zda ho vůbec uzavírat.

Nic než dřina

Letos publikované knihy dvou amerických novinářek rozdmýchaly už skoro vyhaslý oheň dlouho upozaďované diskuse o manželství a partnerství. Zejména pak o tvrdé dřině, kterou celá věc obnáší, a také o tom, jestli ženám, které si vlastní autonomie cení víc než slábnoucího pocitu jistoty ze života v páru, vůbec stojí za to se vdát. Ve své knize All The Single Ladies obrací Rebecca Traister pozornost na nezadané Američanky, které svým rostoucím vlivem ohrožují socioekonomický status quo své země. Moira Weigel se pak v díle Labor of Love soustředí na fakt, že pod pojmem láska spojovaným s osudovostí se pro mnohé ženy ve skutečnosti skrývá dřina: tvrdá, nikdy nekončící práce organizační a emoční, dřina v domácnosti, dřina bez jakýchkoli omezení i bez zasloužené odměny. Dřina, která ale není povinností – ač to společnost neslyší ráda. „Žít jako nezadaná žena není žádné nařízení, naopak, takový život by měl být osvobozením,“ píše Traister.

Zabalit ty nejintimnější a nejnamáhavější aspekty lidské práce do papíru se srdíčky a kytičkami, nazvat to láskou a čekat, že to ženy bezvýhradně přijmou a onu práci budou vykonávat bez nároku na vděk či honorář, je podle mě silně neromantická představa.

Na uvedené knihy jsem nemohla narazit v lepší čas. Čím dál častěji mě totiž přepadaly obavy z toho, že už je mi vlastně třicet, a stále se nijak netoužím usadit a spořádaně si založit rodinu. S myslí jakžtakž otevřenou stále čekám, kdy jako blesk z čistého nebe přijde nějaký neodarwinistický podnět velící mi najít si druha a začít se rozmnožovat. Ale kde nic, tu nic. I přes ne zrovna zanedbatelný tlak ze strany společnosti je mi takhle dobře a neměnila bych.

Má práce, moje názory a přesvědčení, přátelé a knihy jsou pro mě stejně důležití jako kdokoli, s kým chodím – a tak se mi to i líbí. Miminka mám moc ráda, ale zas ne tolik, abych překousla všechnu tu dřinu, bolest, starosti a ztracené příležitosti s nimi spojené. Žiju v komuně, mám vícero partnerů a soustředím se na kariéru. Vždycky mi bylo vštěpováno, že jen procházím nějakou fází, a já to nijak zvlášť nezpochybňovala. Díky knihám Traister a Weigel jsem si však dokázala připustit, že manželství a děti zaujímaly na mém seznamu hodnot odjakživa ty nejspodnější pozice a dokonce jim hrozí, že je vyškrtnu úplně. Mám ještě tolik jiných plánů. Učinila jsem zkrátka rozhodnutí, v němž mužům v mém věku po celá staletí nikdo nebránil, za něž je společnost nekárala, ani je nenutila se nad ním příliš zamýšlet. To přece samo o sobě není nijak radikální. Představa, že se takto hromadně rozhodnou miliony žen, je však přeci jen poněkud hrozivá.

Emoční práce

Autorky a spisovatelky z celého světa se začínají otevřeně vyjadřovat o osobních zklamáních z manželství a mateřství, a tak se úsilí, které oba závazky vyžadují, začíná konečně vynořovat na povrch. Klíčovým pojmem se stává „emoční práce“. Weigel upřesňuje, že emoční práce nezahrnuje jen uklízení, vaření a utírání unudlených nosíků, nýbrž i řízení domácnosti a vztahů, plánování manželství a rodičovství, přehled o narozeninách a výročích a alergiích, věčné konejšení… Tedy veškeré úsilí, které je potřeba vynakládat, aby byli všichni šťastní a spokojení. Někdo to zkrátka dělat musí – a jelikož právě na ženy padlo to břímě v takové míře, stalo se z něj pravidlo. Předpokládá se, že ženy a dívky byly k této činnosti stvořeny, když už ne bohem, alespoň od přírody, ale dál už se to radši nerozvádí. Představa, že by to tak vůbec být nemuselo, že bychom snad i mohly mít plné zuby toho, že nám za naši dřinu nikdo nepoděkuje ani nezaplatí, totiž ohrožuje hladký chod naší společnosti v samotných základech.

Není divu, že se ty, které mají emoční práci a řízení domácnosti v popisu práce, leckdy cítí odcizeny od plodů vlastního snažení, zvlášť když se za něj nenabízí pořádná kompenzace. Příšerné pracovní podmínky musely ženy snášet příliš dlouho. Když jsem na obálce ženského magazínu (žádného radikálního feministického periodika) zahlédla téma emoční práce, bylo mi jasné, že se diskuse dostala do všeobecného povědomí. „Kdo ve vašem vztahu obstará všechnu práci?“ ptá se časopis Psychologies a připojuje fotku zpěvačky Beyoncé. Ta nedávno vydala album, na němž apeluje na svého manžela, aby se koukal začít snažit, nebo o ni přijde – a k tomu vyhrožuje svržením vlády. Od „měls mi navlíct prstýnek“ (Put a Ring on It) ušla Beyoncé už dlouhou cestu a my ostatní s ní.

„Revoluce,“ píše Traister, „znamená nárůst možností, zrušení imperativu, jenž po staletí hnal každou ženu na cestu k brzkému heterosexuálnímu manželství a mateřství.“ V ženách a dívkách, které uvažují o tom, zda „se usadit“, vyvolává nový pohled na manželství a partnerství jako na nepovinnou práci důležité otázky. Stojí to za to? Když se upíšu k řízení domácnosti, nezaplatím příliš vysokou cenu za ne právě velkou odměnu? Určitě chci strávit roky a roky staráním se o děti a partnera, když mám problém i s tím postarat se sama o sebe? Ještě nedávno představovalo manželství jedinou možnost, jak mohla žena dosáhnout finančního zabezpečení a sociálního statusu, jak mohla mít děti a i dejme tomu i pravidelný sex, aniž by se na ni společnost dívala skrz prsty. Dnes ale nad přínosy manželství začínají převažovat náklady na jeho fungování.

Klaustrofobní manželské svazky

Studie za studií prokazuje, že z manželství profitují hlavně muži, nikoli ženy. Ženatí muži jsou v průměru zdravější a šťastnější než muži svobodní, kdežto vdané ženy na tom nejsou o nic líp než ty svobodné. U rozvedených mužů je dvakrát větší pravděpodobnost, že se budou chtít znovu oženit, než u žen, které by po rozvodu raději všechno vdávání smetly už navždy ze stolu. A právě proto jsou nejspíš k partnerství od malička směrovány dívky, ne chlapci. To malé holčičky, a ne chlapečky, připravujeme na manželství, vedeme je k tomu, aby se chystaly na budoucí roli manželek a matek, a strašíme je, že „zůstanou na ocet“. Pojem „starý mládenec“ budí celkem respekt, kdežto „stará panna“ je téměř nadávka. To na ženy cílí propagace romantiky, nikoli na muže. Od Hollywoodu přes reality show až po redakční rady seriózních periodik: světu vládne přesvědčení, že svobodná žena, ať už jsou její příjmy jakékoli, se neobejde bez muže.

Ale je tomu vážně tak? Vždycky jsem si říkala, že Jane Austenová – jejíž pověstný aforismus jsem si tu dovolila zkomolit – je přece pod mou úroveň. Jenže pak jsem se jednou ocitla ve vlaku s jedinou knihou po ruce, a zrovna to byla Emma. Uvědomila jsem si něco, nad čím jsem ještě jako studentka literatury nikdy neuvažovala: romány Jane Austenové, které jsou plné románků v okrasných zahradách honosných domů a pletichaření v klaustrofobních manželských svazcích, dávají mnohem větší smysl, když pochopíte, že všechny protagonistky sužuje těžká deprese a ekonomická beznaděj. K manželství jako jedinému východisku se její hrdinky ze středních tříd upínají proto, že se jim žádná jiná smysluplná možnost nenabízí – bez vhodného partnera je čeká chudoba, potupa a sociální izolace. To nejsou milostné romány, ale horory. Tak mě to chytlo, že jsem je během tří týdnů zhltla všechny.

Romány Jane Austenové se dodnes čtou a interpretují jako bláhové příběhy o bláhových ženách pro bláhové ženy – a na všechno to zoufalství v nich ukryté se zapomíná. Sama Austenová se nikdy nevdala a psala o ženách, které žijí v klecích postavených muži a dělají, co můžou, aby přežily. Právě to je na jejích knihách tak poutavé a (alespoň pro mě) tak děsivé. Nad obavami žen z manželství a soužití se odjakživa mávalo rukou – takové banality není ve veřejné sféře potřeba rozebírat. Ve hře jsou ovšem klíčové otázky práce a moci, a to i dnes, kdy už naštěstí většina žen má podstatně více možností než na počátku 19. století.

Jde tu i o peníze

Dnes mají svobodné ženy větší moc a silnější postavení než kdy dřív – pokud se ovšem rozhodnou zůstat samy, draze za to zaplatí. Přesvědčení, že život bez partnera musí být utrpení, v našich tvárných a poddajných srdcích neupevňuje jen strach z dosud neprozkoumaného směru, kterým by se náš život mohl ubírat, nebo představa, že bychom musely hodit za hlavu vše, k čemu nás vychovávali. Jde tu totiž i o peníze. Například přes polovinu Američanů s minimální nebo i nižší mzdou tvoří právě svobodné ženy a pravděpodobnost života v chudobě je u svobodných matek pětkrát větší než u těch vdaných. V běžném pojetí tato fakta dokazují, jak je manželství pro ženy výhodné – přitom by měla spíše vést společnost k tomu, aby ženy podporovala v alternativních rozhodnutích.

Kdyby ženy manželství a partnerství zavrhly hromadně, ekonomickými a společenskými principy společnosti by to otřáslo v základech. A ony už jimi vlastně otřásly. Masový nástup žen na tradičně mužské pracovní pozice kapitalismus vyrovnává žalostně nízkými platy, ovšem volání po tom, aby byl způsob řízení domácností a výchovy dětí přehodnocen, zůstává dosud nevyslyšeno. Společnost se znepokojuje nad nízkou porodností bílých žen střední třídy a šílí, že černé ženy a imigrantky z pracující třídy mají dětí „až moc“. Ve snahách neokonzervativců nahnat bohaté bílé ženy výhružkami a žadoněním zpátky k plotně a přebalovacímu stolu je vidět rasismem poháněná panika i touha nanovo ve společnosti nastolit řád, který vždy fungoval jedině ve prospěch mužů.

Vzpomínaná Rebecca Traister dochází k závěru, že svobodné ženy si ve světě zabírají prostor, který jim nebyl původně určen: „Abychom se mohli dále rozvíjet, musíme pro nezávislé ženy udělat místo, musíme jim přizpůsobit ekonomické i společenské systémy, které jsou postaveny na předpokladu, že na ženě skutečně záleží, jen pokud je vdaná.“ Podle Traister by podpora, kterou svobodným ženám dřív poskytovali manželé, měla být dostupná veřejně. „Svobodné ženy se dnes obracejí na vládu, aby férovější politikou podpořila jejich ambice, jejich rozhodnutí a nezávislost, čímž se prosazují takovým způsobem, jakým to muži dělali po celé generace.“ A stejné je to po celém světě: osvobození žen od povinné domácí a emoční práce jim dává šanci na svobodu, o jaké se našim předkyním ani nesnilo.

Láska jako nevyčerpatelný zdroj

Co ale s ženami, které si i přese všechny nové možnosti manželství či partnerství samy zvolí? Teď už do toho můžou jít s vědomím, že se rozhodly svobodně. O co je partnerství méně povinné, o to je jedinečnější. Nedávno se oženil jeden z mých partnerů – byla jsem na jeho loučení se svobodou a jemu i jeho nevěstě to opravdu přeju. Svatby zbožňuju. Těší mě, když vidím, jak si dva lidé, které mám ráda, budují společnou budoucnost – ať už si ji naplánují jakkoli. Baví mě, když se můžu nastrojit a pak se s jejich bláznivou rodinou opít levným šampaňským. Není toho moc, co bych si užila víc než stát se na víkend svatebčankou. Kromě toho ale bojuji za rozložení statusu manželství a rodiny jako společenských a ekonomických institucí.

V tom mi mé něžné srdce nebrání, naopak. Považuju se za romantičku. Věřím, že je potřeba lásku vymanit ze spárů tradiční, monogamní, nukleární rodiny – a ženy zrovna tak. Zabalit ty nejintimnější a nejnamáhavější aspekty lidské práce do papíru se srdíčky a kytičkami, nazvat to láskou a čekat, že to ženy bezvýhradně přijmou a onu práci budou vykonávat bez nároku na vděk či honorář, je podle mě silně neromantická představa. V reálném světě je láska pravděpodobně tím jediným nevyčerpatelným a obnovitelným zdrojem, který máme – a už je načase, abychom v ní měli (a měly) na vybranou. Chci víc možností pro sebe samu i pro nás všechny, a to nejen jako feministka, ale i jako romantička. Jedině tak budeme jednou moci komunikovat a kopulovat jako sobě rovní.

I v tomhle případě jde osobní život ruku v ruce s politikou. Skutečnost, že ženy odmítají přijmout tradiční požadavky lásky a manželství, se netýká jen životního stylu, nýbrž i problematiky práce. Nedá se vyloučit, že až si ženy v plné míře uvědomí, jak hrozné jejich pracovní podmínky jsou a vždycky byly, začnou stávkovat. A bude to taková stávka, jakou si společnost ani nedokáže představit: stávka, která se šíří jako požár, která hoří v každé domácnosti a ve všech lidských srdcích. A jako každá jiná stávka, i tato vyžaduje, aby její účastníci zvyšovali o konkrétním problému všeobecné povědomí a aby drželi spolu. Jako každá jiná stávka, ani tato se neobejde beze ztrát. Jinak se ale svoboda vydobýt nedá.

Autorka je spisovatelka a feministka.

Z anglického originálu Is Marriage Worth It?, publikovaného na webu Newstatesman.com, přeložila Alžběta Franková.

 

A2LARM