Za měsíc jsou Vánoce a já nevím, kde budu stavět stromeček


Více než sto brněnským rodinám hrozí začátkem příštího roku vystěhování. Šance, že si najdou nové bydlení, je mizivá.

Zatímco probíhají zdlouhavá jednání o zákoně o sociálním bydlení, v Brně se bude muset začátkem příštího roku více než sto rodin vystěhovat ze svých domovů. Město pro ně nemá dostatečné náhradní ubytovací kapacity a situaci navíc komplikuje nekomunikující soukromý vlastník bytů, firma Dolfin R. E. Zábrdovice. Podle MF Dnes jsou zisky firmy odváděny do daňových rájů. Domy jsou ve špatném stavu a nacházejí se v sociálně vyloučené lokalitě. Ve městě nyní vzniká iniciativa Chceme bydlet! sdružující ty, kteří se o problematiku zajímají. Členky iniciativy, které žijí v nevyhovujících domech, jsme požádali, aby se k situaci vyslovily. Učinily tak kolektivně jako „Nájemnice z Brna“. Následuje jejich vyjádření.

Domov je to nejdůležitější

Nejdůležitější je mít důstojné bydlení. Hlavně, že je člověk v klidu. Bez stresu. Za měsíc jsou Vánoce a ty z nás, které bydlí v domě Dolfinu, neví, kde budou stavět stromeček. Jedna z nás tady bydlí více než třicet let. Přistěhovala se ze Slovenska. A taky neví, co s ní bude. Nám všem dávají k pronájmu a bydlení něco, co k slušnému bydlení není. Míváme smlouvy na jeden nebo tři měsíce a nikdy nevíme, jestli ten další měsíc budeme moci v bytě zůstat. Každý měsíc se bojíme, že nám smlouvu majitel neprodlouží. Bude chtít už toto léto rekonstruovat dům a udělat z něj další kanceláře? Kam pak máme jít my? Nemáme žádnou jistotu. Nejednají s námi férově. Nikdo nepřijde a neřekne nám – bude to tak a tak, takže si hledejte jiné bydlení.

Chceme bydlet normálně, důstojně, s jistotou střechy nad hlavou, ale nemůžeme.

Všechny se bojíme vystěhování – to je tragédie. Kdo nezažil tu hrozbu, neumí si to ani představit. Že někdo zaklepe na dveře a budete muset jít. Ale kam máme jít? Za rodinou? Vždyť naše rodina má taky starostí dost. Jedna z nás bydlela u své sestry. Její sousedi si začali stěžovat. Další z nás musela udělat to stejné. Bydlí v pokoji o velikosti třiceti metrů čtverečních s šesti lidmi. Přijde paní ze sociálky a řekne: „Jaké je to tady pěkné… No, až na ten nedostatek prostoru.“ Vždyť ale o to jde! Každý přece potřebuje střechu nad hlavou a své soukromí. Jak si má syn psát domácí úkoly a táta, který je nemocný, odpočívat, když jsou s dalšími pěti lidmi v jedné místnosti? Máme jít na ubytovnu? Některé z nás si tím již prošly a vědí, že to nechtějí již nikdy zažít. Hluk, křik, sdílená koupelna a kuchyň. Dvě hodiny čekat na přípravu večeře na dvouplotýnce. A to všechno za ty samé peníze, co stojí slušný byt „pro bílé“.

Nemáme perspektivu

Chceme bydlet normálně, důstojně, s jistotou střechy nad hlavou, ale nemůžeme. Jsme nuceny bydlet tady. Není jiné možnosti. Každým rokem si bez úspěchu obnovujeme žádost o obecní byty. Snažíme si v Brně hledat podnájem u soukromých majitelů. Když však pronajímatel zjistí, že jste z Vlhké, a slyší příjmení, tak přestávají komunikovat. Víte, co dělají teď Olaši? Za tisícovku si na matrice změní jméno. My si ale myslíme, že sice si můžeme změnit jméno, ale stejně tak budeme pro lidi „černé“. Tady jedna z nás dostala nabídku na pronájem, byl to doslova sklep, za 45 tisíc. Odpověděla mu: „Co jste zloděj? Za tady ty peníze takový prostor?“

Česko je rasistický stát. Pro nás, pro Romy a Romky, tady není místo. Říkají, že cikáni kradou. Ale cikáni kradou šrot, aby uživili děcka. A bílí nahoře kradou miliony a o nich se neříká, že kradou. Když někde přijdete, všude se na vás dívají jak na psy. Tak jako ten pán, co nás tady v hospodě obsluhuje, když teď píšeme tuhle naši výpověď. To poznáte hned, jak se na vás někdo dívá skrz prsty. To se tady všechny děti učí odmala. Máme tady teď ty „romský školy“, a tak se již ani naše děti nepotkávají. Nesdílíme školy, hospody ani ulice, a za chvíli už ani města. Pomoci se člověk od nikoho nedočká. Jako kdyby byla taková doba. Nemáme žádnou perspektivu. Co máme z té demokracie? Máme jít znovu cinkat klíčema na náměstí? K čemu je taková demokracie, když máme zůstat na ulici?

Ale doba je přece taková, jakou si ji lidi udělají. Jedné z nás se soused ptal, jestli ví, že mají vystěhovat lidi z domů. Odpověděla mu: „Nejenom, že to vím, ale taky proti tomu bojuji!“ Je nás zatím strašně málo. Držíme však při sobě. A bojujeme. Bojujeme za všechny. 6. prosince uvidíte.

Máme právo na svoje město.

Autorky jsou nájemnice z Brna, které se potýkají s bytovou nouzí. Sdružují se v iniciativě Chceme bydlet!

 

Podpořte nezávislou žurnalistiku, která myslí na lidi na okraji.

Dar:





V dalším kroku upřesníte platební metodu a osobní údaje. Službu poskytuje darujme.cz

A2LARM