Lidská práva: mysli globálně, jednej lokálně

Čtvrtstoletí Ústavy České republiky bychom měli oslavit tím, že ji budeme brát jako každodenně reflektovaný základ lidských práv v naší zemi.

Princip, který se skrývá v názvu tohoto článku, dokonale a s dobrými výsledky aplikoval Václav Havel před rokem 1989. Globálně myslet a lokálně jednat neznamená ignorovat Tibet, Guantánamo a další neštěstí globální vesnice. Znamená to jednak tak, abychom globální principy dostali na náš dvorek.

Česká ústava brzy oslaví výročí čtvrtstoletí své existence. Už proto stojí za to se jí zabývat. Navíc příští rok uplyne čtyřicet let od založení Charty 77, jejíž odkaz bychom si měli připomínat neméně. Například proto, že kritizovala stát za porušování jeho vlastních ustavujících dokumentů, včetně porušování svobody projevu.

Nelze žít důstojný život v nedůstojných podmínkách a ústava chrání důstojný život všech jako základní lidské právo.

Ústava však chrání i jiné věci. Kupodivu to není, jak se může snad dnes zdát, právo kouřit, parkovat a hajlovat. Co je ale zajímavé z hlediska dnešních problémů, je právo každého na ochranu důstojného života. Ten sice není jasně právně definován, ale přesto je v ústavě. To proto, že tento druh dokumentu nereaguje na právnické problémy (i když by si to právní pozitivisté přáli), ale je kolektivní smlouvou se státem nad otázkami lidské existence. A ty jsou většinou artikulovány nikoliv verbálně, ale prožíváním. Ztráta lidské důstojnosti se těžko popisuje slovy, a přesto existuje.

Existuje i v Česku. Proto by bylo dobré takovým úvahám příští rok – jakožto výročí Ústavy ČR a Charty – věnovat. Nejen poučovat svět, ale podívat se na vlastní dvorek. Co tedy v současné české společnosti ohrožuje lidskou důstojnost? Rizika existují především v oblasti bydlení, zdravotní péče a práce. Zůstaňme u bydlení. Analogie s dalšími dvěma oblastmi jsou zřejmé. Stát a obce se postupně smiřují s tím, že bydlení je lidské právo, a nejen věc individuální odpovědnosti. Proto stát uvažuje o zákonu o sociálním bydlení, proto mnohé obce na zákon ani nečekají a rovnou jednají. Většina z nich vcelku dobře. Některé však ženou lidi do bydlení v podmínkách, které připomínají lidské králíkárny.

Nelze žít důstojný život v nedůstojných podmínkách a ústava chrání důstojný život všech jako základní lidské právo – nepodmíněné a nezcizitelné. Právě v tomto ohledu by bylo dobré narozeniny ústavy uctít upřímným hledáním cest k jejímu naplnění. V tom spočívá asi největší síla návrhu zákona o sociálním bydlení. Snaha zapovědět možnost někoho ze systému podpory bydlení jednoduše vyškrtnout je snahou ústavní. Zákon mimo jiné dbá na to, aby poskytované bydlení nebylo segregované a nekvalitní. Ostatně porušení těchto principů jde proti ústavě. Už proto je třeba ten zákon přijmout.

Lidská práva a ústava nejdou oddělit a bydlení je jednou z oblastí, kde se to ukazuje. České zákony jsou složité a je těžké jim porozumět. Držme se tedy ústavy, ta mluví v mnoha věcech jasně. Vidíme-li, že jsou lidská práva ve světě porušována, přetavme náš oprávněný hněv v požadavek, aby nebyla porušována i u nás. Rok 1989 byl velkým milníkem na této cestě, ne však jejím cílem.

Autor je sociolog.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies