Obamovo poslední slovo k Palestině


Dosluhující americký prezident nečekaně tvrdě zkritizoval rozpínavou politiku Izraele. Jeho pozdní podpora dvoustátního řešení však vychází naprázdno.

Teprve když Karel Schwarzenberg prohrál prezidentské volby a vláda, ve které jako ministr zahraničí působil, se chýlila ke konci, sebral odvahu a v rozhovoru pro Times of Israel řekl na adresu izraelské kolonizace palestinských území to, co měl prosazovat dle mezinárodního práva po celé své funkční období: zkritizoval výstavbu izraelských osad na palestinském území jako nelegální. Jasně tehdy zdůraznil, že tím míní i Východní Jeruzalém, který Izrael tak rád považuje za součást svého státu. Lze jen doufat, že tehdejší otevřená Schwarzenbergova slova byla míněna vážně a nešlo jen o skrytý dloubanec tehdy nově zvolenému prezidentovi Zemanovi, známému svou bezhlavou podporou Izraele. Schwarzenberg však zašel ještě dál, když se v rozhovoru vyslovil pro označování výrobků z nelegálních izraelských osad (vzpomeňme na předloňskou nemístnou hysterii českých poslanců, když se pro stejné označování rozhodla Evropská unie) a navrch dodal, že nepodpoří případné izraelské letecké údery na cíle v Sýrii či v Íránu.

Stávající situace je dlouhodobě neúnosná, je nebezpečná pro Izrael, je špatná pro Palestince a celý region, a v důsledku ohrožuje i americkou bezpečnost.

Izraelský požadavek, aby Evropa zařadila hnutí Hizballáh na svůj seznam teroristických organizací, označil dokonce za „zbytečnou propagandistickou válku“. Skoro se nechce věřit, že šlo o téhož Schwarzenberga, který coby zástupce předsedajícího státu EU spěchal začátkem roku 2009 poplácat po zádech svého izraelského protějška Cipi Livniovou – a to právě uprostřed izraelského útoku na Gazu, známého jako „operace Lité olovo“, který si vyžádal na 1500 palestinských obětí. Livniová se dnes bojí vycestovat do Bruselu, aby zde nebyla stíhána za válečné zločiny. A zároveň šlo o stejného Schwarzenberga, který vedl ministerstvo zahraničí v době, kdy ČR využila každou příležitost, jak nekriticky podpořit Izrael, a to i proti mínění drtivé většiny mezinárodního společenství.

Pozdní hrdinství

Nečekaná kuráž Baracka Obamy během jeho posledních dnů v úřadě amerického prezidenta se zdá být ze stejného těsta. Lichý dojem, že šlo o prezidenta obzvlášť zatíženého proti Izraeli, byl vyvolán spíše osobní animozitou mezi ním a izraelským premiérem Netanjahuem, který po svém posledním zvolení zostřil politický kurz nejen vůči Palestincům na okupovaných územích, ale i směrem k údajně nedostatečně nakloněným evropským zemím a prezidentu Obamovi zvláště. Rozpor se pak ještě vyostřil s nově zvoleným prezidentem Trumpem a jeho silnými slovy na podporu Izraele, jejichž naplnění by však už jen v případě přesunu ambasády do Jeruzaléma znamenalo jasné porušení mezinárodní vůle.

Údajné Obamovo nepěkné chování vůči Izraeli bylo však spíše jen další Netanjahuovou zkouškou odolnosti protistrany. Zkouškou, která měla izraelskému premiérovi dovolit rozšířit bitevní pole a výstavbou dalších a dalších nelegálních osad postavit svět před nová „facts on the ground“, která ve skutečnosti znamenají jen rychlejší mizení Palestiny. Paradoxně ale právě Baracku Obamovi by měl být Netanjahu vděčný za to, že oproti jeho předchůdcům zajišťoval Izraeli v OSN daleko nejsilnější podporu, neboť nepřipustil žádnou rezoluci kritizující Izrael. A měl by Obamu vynášet i proto, že jeho vláda navýšila finanční pomoc Izraeli na historických 38 miliard dolarů pro následujících deset let: jde o částku, kterou neodsouhlasila žádná předchozí vláda USA žádné jiné zemi. A bez této podpory by nebyla ani izraelská okupace.

Ani změna, ani naděje

Bylo proto až dojemné sledovat, jak velvyslankyně USA při OSN omlouvá poslední a téměř jediný Obamův čin směřující k omezení izraelské rozpínavosti – tedy absenční postoj USA při prosincovém hlasování k izraelským osadám – odkazem na totem pravice, Ronalda Reagana. Ten přitom považoval za přirozené žádat zmrazení výstavby nelegálních izraelských osad a jeho vláda umožnila v Radě bezpečnosti OSN přijetí jednadvaceti rezolucí kritizujících Izrael. To se ale psala osmdesátá léta. Pro Palestince je tristní především to, že po třiceti letech, kdy se zábor palestinské půdy prohloubil a na okupovaném území je izraelských osadníků sedmkrát více, je stejný požadavek vycházející z mezinárodního práva již označován jako nemístný.

Známý americký filozof a politický aktivista Cornel West má pravdu, když tvrdí, že Barack Obama nepředstavoval ani změnu, ani naději. Je však otázka, jakou pozitivní změnu mohl představovat ve vztahu k Palestině prezident stále ještě nejsilnější země světa, ve které se nicméně očekává, že svou kandidaturu nejprve posvětí u proizraelských lobbistů z Americko-izraelského výboru pro veřejné záležitosti (AIPAC). (Pokud jde o vliv izraelské lobby a její pokusy o přímé zasahování do politického života země, nedávno je odhalila na příkladu Velké Británie ve čtyřdílném dokumentu televize Al Jazeera). Na rozdíl od své členské základny je establishment obou hlavních politických stran v USA sevřen sionistickou křečí, což Cornel West jako dlouholetý člen demokratů ví více než dobře, a tak se dnes distancuje od strany jako takové.

Dvoustátní řešení

Barack Obama se mohl cítit volněji teprve na konci svého funkčního období, a tak si při odchodu z prezidentského paláce dovolil říci něco, co mělo zaznít už při jeho nástupu. Není překvapující, že na své poslední tiskové konferenci dostal Obama k zahraniční politice své vlády jen dvě otázky, směřující ke dvěma zemím: Rusku a Izraeli. Kromě toho, že u Ruska obhajoval použití sankcí kvůli okupaci Krymu, což jej v případě Izraele požadovat nenapadlo, řekl na adresu Izraele zhruba toto: stávající situace je dlouhodobě neúnosná, je nebezpečná pro Izrael, je špatná pro Palestince a celý region, a v důsledku ohrožuje i americkou bezpečnost. Nemůžeme sice obě strany donutit k mírovým jednáním proti jejich vůli, ale protože jako jediné reálné vidíme dvoustátní řešení, musíme vyslat jasný signál, že výstavba osad jej znemožňuje, pokud jej již neznemožnila. Jestliže se ale neprosadí dvoustátní řešení, máme tady jeden stát, v němž však část obyvatel představuje občany druhé kategorie, což Izraeli znemožňuje být zároveň židovským a demokratickým státem. I přes Obamovu nepopiratelnou snahu popsat věci pravými jmény nelze v jeho slovech přehlédnout jistý rozpor. Pomineme-li, že i dvoustátní řešení je zrádné právě v tom, že opomíjí nerovnoprávné postavení nežidovských obyvatel v samotném Izraeli, okomentoval Obamova slova sice nepřímo, ale asi nejpřesněji izraelský novinář Gideon Levy z deníku Haaretz, když připomenul, že Izrael vytváří popisovaný apartheidní jednostátní model minimálně od okupace z roku 1967.

Je proto tristní sledovat vrcholného politika USA, který je po padesáti letech okupace schopen svému protějšku vysílat pouhé signály a náznaky – stejně jako mezinárodní společenství, které si sice sem tam přizná, že dvoustátní řešení je mrtvé, ale jen proto, aby jej nadále na pozadí prohlubující se okupace impotentně prosazovalo. Myslí-li to však s dvoustátním řešením vážně, nemůže nadále přehlížet naprostý nezájem ze strany Izraele a bude muset konečně přistoupit k účinnému tlaku na něj, a to ve prospěch dodržování mezinárodního práva, kterým je Izrael sám vázán. Tak jako to požaduje a jak se o to se stále větším úspěchem snaží občanské hnutí BDS (Boycott, Divestment and Sanctions).

Autor je člen Mezinárodního hnutí solidarity.

Podpořte kritickou žurnalistiku dostupnou pro všechny.

Dar:





V dalším kroku upřesníte platební metodu a osobní údaje. Službu poskytuje darujme.cz

A2LARM