Teolog osvobození: „Papež František je jedním z nás“


Rozhovor s Leonardem Boffem, jedním z hlavních představitelů teologie osvobození, která propojuje křesťanskou nauku se sociální a ekologickou kritikou kapitalismu.

Leonardo Boff se narodil v roce 1938 v brazilské Concordii jako syn italských přistěhovalců. Roku 1959 vstoupil do řádu františkánů a následně studoval pět let v Německu. V osmdesátých letech se stal hlavním jedním z hlavních představitelů teologie osvobození a kvůli své kritice církevních struktur se dostal do konfliktu s Vatikánem a jeho vrchním strážcem víry Josephem Ratzingerem. Poté, co mu byl dvakrát uložen zákaz publikovat, vystoupil Boff v roce 1992 z řádu a vzdal se kněžského úřadu.

Pane Boffe, máte rád vánoční koledy?

Co myslíte? (zpívá) „Ti-i-chá noc, sva-a-tá noc…“ V každé rodině, která slaví Vánoce, se zpívají koledy. U nás v Brazílii je to tradice stejně jako v Německu.

Nepřijde vám tento způsob Vánoc kýčovitý a komercializovaný?

To je v každé zemi odlišné. Je jasné, že se z Vánoc stal velký byznys. Ale přes to všechno stále přežívá radost, společné chvíle s rodinou, u mnohých také čas víry. A Vánoce, jaké jsem prožil v Německu, jsou svátkem srdečnosti, je to velmi dojemné a krásné.

Jak jde dohromady víra, zejména v období Vánoc, kdy se hovoří o mírumilovném Bohu, se svárem, který všude zažíváme?

Víra je tvořena především slibem. Ernst Bloch říká: „Ta pravá geneze se neocitá na začátku, nýbrž na konci, a začíná teprve tehdy, když se společnost a existence radikalizují.“ Radost spojená s Vánoci spočívá právě v tomto slibu: Země a lidé nejsou odsouzeni k tomu, aby tento svár neustále pokračoval – se všemi válkami, násilím, fundamentalismem.

Kdyby ty tisíce ženatých kněží mohly znovu vykonávat svůj úřad, byl by to první krok ke zlepšení situace – a zároveň signál, že katolická církev uvolňuje okovy povinného celibátu.

Ve víře je nám slíbeno, že na konci bude vše dobré; že navzdory všem klamům, scestím a nezdarům to nakonec všechno dobře dopadne. Pravý význam Vánoc neleží v tom, že „Bůh sestoupil do člověka“, ale v tom, že nám přišel říct: „Vy lidé patříte ke mně a až jednou zemřete, přijdete domů.“

Vánoce tedy znamenají, že nás Bůh přichází vyzvednout?

Ano. Vtělení znamená, že něco z nás je už božské, věčné. To božské leží v nás samých. V Ježíši se to ukázalo nejdůrazněji. Ale je to ve všech lidech. Z evolučního hlediska nepřichází Ježíš do světa zvnějšku, nýbrž vyrůstá ze světa samotného. Ježíš je zjevení božského v evoluci – ale ne pouze on. Božské se zjevuje také v Buddhovi, v Mahátmovi Gándhím a v dalších velkých věrozvěstech.

To nezní příliš katolicky.

To neříkejte. Celá františkánská středověká teologie pojímá Krista jako součást tvorstva – ne pouze jako Spasitele od naší viny a hříchu, který přijde shůry na svět. Vtělení je také spása, ale hlavně je to oslava a zbožštění všeho tvorstva. A ještě něco je na Vánocích důležité – Bůh se zjevil v podobě malého dítěte, nikoliv starého muže s bílými vlasy a dlouhým bílým vousem.

Latinskoamerické teologii osvobození, k jejímž hlavním představitelům sám patříte, se díky papeži Františkovi opět dostalo cti a uznání. Je to pro vás i osobní rehabilitace, po všech těch desetiletích bojů s papežem Janem Pavlem II. a jeho hlavním ochráncem víry a následníkem Benediktem XVI., Josephem Ratzingerem?

František je jedním z nás. Teologii osvobození označil za součást společného blaha pro církev. A následně ji také rozšířil. Kdo mluví o chudých, musí také mluvit o Zemi, protože i ona je pustošena a znesvěcována. „Uslyšet křik chudých lidí“ znamená také uslyšet křik zvířat, lesů a celého poraněného tvorstva. Celá Země křičí. A proto papež říká, a tím cituje jednu z mých knih, že stejně jako dnes musíme slyšet křik chudých lidí, musíme slyšet i křik samotné Země. A oboje musí být osvobozeno. Já sám jsem se v poslední době snažil o rozšíření teologie osvobození tímto směrem. Což je také tím podstatně novým v „Laudato si“…

… tedy v papežově „ekologické encyklice“ z roku 2015. Kolik je Leonarda Boffa v Jorgem Mariu Bergogliovi?

Encyklika náleží papeži. Ale téma intenzivně konzultoval s experty.

Četl vaše knihy?

Nejen to. Papež mě žádal o různé materiály k „Laudato si“. Dal jsem mu pár rad a poslal mu něco z toho, co jsem napsal. To také použil. Někteří lidé mi říkají, že je při čtení encykliky napadlo: „Nečtu já náhodou Boffa?“ Papež mi nakonec řekl: „Boffe, neposílejte všechny ty papíry přímo mně.“

Proč ne?

Řekl mi: „Jinak je zachytí Sottosegretari (pracovníci vatikánské administrativy, pozn. red.) a já je nedostanu. Když je pošleš argentinskému velvyslanci, na kterého mám dobrý kontakt, pak se mi jistě dostanou do rukou.“ K tomu je potřeba vědět, že současný argentinský velvyslanec ve Vatikánu je papežův starý známý z Buenos Aires. Často spolu pili maté. A těsně před zveřejněním encykliky mi nechal papež telefonicky vzkázat své díky za pomoc při přípravě spisu.

Na osobní setkání tedy nedošlo?

Snažil se o usmíření s předními představiteli teologie osvobození, tedy s Gustavem Gutiérrezem, Jonem Sobrinem a se mnou. Já jsem mu řekl – s ohledem na papeže Benedikta, respektive na Josepha Ratzingera – že „ten druhý ale ještě žije!“ S tím však František nesouhlasil. „Ne,“ odpověděl, „il Papa sono io – papež jsem já.“ Mohli jsme tedy bez obav přijít. Na tom vidíte jeho povahu, jeho rozhodnost.

Proč tedy schůzka ještě neproběhla?

Byl jsem pozván – a dokonce jsem už byl i v Římě. Jenže zrovna v ten den, bezprostředně před začátkem synody o rodině v roce 2015, se třináct kardinálů, mezi nimiž byl i německý kardinál Gerhard Müller, prefekt Kongregace pro nauku víry, pokusilo o puč proti papeži. Poslali mu dopis, který se – nečekaně – objevil i v novinách. Papež zuřil a řekl mi: „Boffe, teď nemám čas, musím se před synodou postarat o pořádek. Uvidíme se jindy.“

S tím pořádkem mu to ale také nějak nevyšlo…

Papež cítí ostrý protivítr z vlastních řad, zejména z USA. Ten kardinál Burke, Leo Burke, který teď s bývalým kardinálem Meisnerem z Kolína nad Rýnem sepsal další dopis proti papeži, je takovým Donaldem Trumpem katolické církve (smích). Ale na rozdíl od Trumpa je v současné době Burke umlčen. Díky Bohu. Takovíto lidé si skutečně myslí, že je třeba papeže nějak korigovat. Jako kdyby stáli nad papežem. Něco takového je v historii církve neobvyklé, ne-li nebývalé. Samozřejmě je možné papeže kritizovat, diskutovat s ním – sám jsem to v minulosti dělal často. Ale že kardinálové papeže otevřeně obviňují z teologických chyb a bludařství, to je, myslím si, příliš. Jedná se o urážky, které papež nesmí připustit. Papež nemůže být nijak souzen, takové je učení církve.

Přes veškeré vaše nadšení z papeže – jak je to s reformami církve, které si hodně katolíků od Františka slibovalo, ale zatím se fakticky nepohnuly?

Podívejte se, já tomu rozumím tak, že středem jeho pozornosti již není církev či její vnitřní chod, ale samotné přežití lidstva, budoucnost Země. Obojí je totiž v ohrožení a je potřeba se ptát, zda křesťanství nabízí odpověď na tuto obrovskou krizi, kvůli které může lidstvo zaniknout.

František se stará o životní prostředí, zatímco se jeho církev žene proti zdi?

Mám pocit, že si stanovil jistou hierarchii problémů. Pokud zanikne Země, vyřeší se tím i všechny ostatní problémy. Ale co se vnitrocírkevních záležitostí týče – počkejte si. Teprve nedávno prozradil kardinál Walter Kasper, papežův blízký důvěrník, že máme očekávat velká překvapení.

Co očekáváte vy?

Kdoví? Možná diakonát žen. Anebo bude ženatým kněžím opět umožněno podílet se na pastoraci. To je výslovná prosba brazilských biskupů na papeže, která zaznívá zejména od jeho přítele, emeritního kardinála Claudia Hummese. Zaslechl jsem, že měl papež v úmyslu zkušební znovuzavedení pastorace po sňatku právě v Brazílii. Taková země se svými 140 miliony katolíků by měla mít přinejmenším sto tisíc kněží. Ve skutečnosti jich ale má jen 18 tisíc, což je katastrofa. Není divu, že věřící přebíhají k evangelikálům a letničnímu hnutí, aby vyplnili osobní vakuum. Kdyby totiž ty tisíce ženatých kněží mohly znovu vykonávat svůj úřad, byl by to první krok ke zlepšení situace – a zároveň signál, že katolická církev uvolňuje okovy povinného celibátu.

Pokud by papež něco takového učinil, vrátil byste se, jakožto bývalý františkán, ke kněžským úkonům?

Já osobně takové rozhodnutí nepotřebuji. Pro mě by se totiž nic nezměnilo, protože dodnes dělám, co jsem dělal vždy: křtím, pohřbívám, a když jsem ve společenství, kde není kněz, odsloužím s těmi lidmi i mši.

Vím, že je to velmi „německé, ale: smíte to dělat?

Doteď mi to žádný biskup, kterého znám, nevyčítal ani nezakazoval. Naopak se biskupové radují a říkají: „Lid má nárok na eucharistii. Jen v tom klidně pokračuj!“ Můj učitel teologie, který bohužel před pár dny zemřel, kardinál Paulo Evaristo Arns, vůči tomu byl velmi otevřený. Šel dokonce tak daleko, že oddané kněží, které viděl během mše sedět v lavicích, povolal k sobě před oltář a spolu s nimi odsloužil mši. Dělal to velmi často – a stejně často také říkal: „Jsou přece pořád kněží, a také jimi zůstanou!”

Z německého originálu Papst Franziskus ist einer von uns, publikovaného v deníku Kölner Stadt-Anzeiger, přeložil Václav Vidím.

 

A2LARM