Když na podzim loňského roku ředitel Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR kritizoval postoj Evropské komise k současné migrační vlně, potvrdil způsob, jakým se o migraci v Česku hovoří a uvažuje: „musíme ochránit bezpečnost našich žen“; „nevíme, kdo v té mase přichází“; „musíme zastavit nelegální migraci a islamizaci naší země“. Naše motivace zabývat se životními příběhy lidí, kteří zkušenost s migrací prožili či prožívají, se o to více znásobila. Argument, že nevíme, kdo k nám přichází, otevírá otázku, zda to českou společnost vůbec zajímá. A zda nás vůbec zajímají příběhy lidí, kteří do ČR přišli, žijí v našem sousedství již delší dobu a díky současnému charakteru veřejné diskuze a opakovanému vymezování hranic mezi „my“ a „oni“ se náhle stávají součástí konstrukce nazvané „nebezpečná masa ekonomických migrantů“.
Tatiana Dumbrava pochází z Moldavska. Pracuje jako interkulturní pracovnice a současně koordinuje jeden z programů nevládní organizace Nesehnutí, která dlouhodobě řeší migrační témata ve spojení se vzděláváním, komunitním budováním a interkulturní spoluprací. Tatianin příběh není výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Je podobný příbehům dalších lidí, kteří do ČR přišli.Její ochota podělit se v následujícím rozhovoru o vlastní osudy navzdory negativním reakcím, které může od veřejnosti pocítit, představuje důležitý rys její osobní zodpovědnosti.
Jaká byla vaše cesta z Moldavska do České republiky a jak jste se stala interkulturní pracovnicí?
Vždy jsem věděla, že do Moldavska nepatřím. Necítila jsem se jako ostatní. Už na gymnáziu jsem chtěla odejít, ale mamka mi tehdy řekla, že mám zůstat doma, protože jsem byla jediné děvče v rodině a ještě k tomu nejmladší. Přesto jsem poslala na českou ambasádu přihlášku ke studiu. Pak mi zavolali, že jsem přijatá a že si musím obstarat vízum. Když jsem uviděla ty papíry v češtině, tak jsem málem dostala infarkt. Mně jazyky baví, ale v češtině jsem nebyla schopna přečíst jediné slovo. Bylo to pro mě dost stresující. Po příjezdu do ČR jsem se první dva roky cítila velmi izolovaná. Stále jsem se snažila zapojovat do českých komunit, ale většinou jsem cítila, že tam nepatřím. Chtěla jsem někam patřit, do nějaké skupiny, něco dělat a být přijímaná lidmi okolo. Byla jsem doopravdy nešťastná. V Moldavsku jsem totiž byla velkou hvězdou (smích), psala jsem knížky, byla v různých intelektuálních kruzích. A najednou jsem tu. Nikdo mě tu nezná. Nikdo se se mnou nechce bavit. Měla jsem vždycky pocit, že jsem to já, kdo se chce kamarádit a vkládá do toho velkou energii. Ale lidé nebyli zkrátka moc zvědaví na to, odkud jsem. Tím, že jsem prožívala takovou zkušenost, začala jsem se nutit do různých aktivit. A bylo to hlavně proto, že jsem chtěla najít nějaké blízké sociální kruhy. Chtěla jsem prostě, aby někdo uznal, že jsem tu, že existuju.
Hodně se zde rozlišuje – lidé z Východu jsou méně hodnotní a ti ze Západu jsou automaticky více šikovní.
V roce 2010 jsem se jako dobrovolnice dostala do uprchlického tábora v Belgii. Připravovala jsem program pro děti, tlumočila jsem. A najednou jsem si uvědomila, že jsem sama cizinka a že v Česku jsem se nikdy jako migrantka nevnímala. Byla jsem zkrátka z Moldavska, dostala jsem stipendium a vůbec jsem neřešila, že nejsem z Česka. Až v Belgii v uprchlickém táboře jsem si uvědomila, jak mě v životě ovlivňuje to, že jsem jiná, že jinak vypadám, že mám jiný přízvuk a jinak hovořím.Začala jsem chodit na různá školení, pracovala dobrovolně v přijímajícím středisku pro žadatele o mezinárodní ochranu v Zastávce u Brna, více studovala a odjela do Portugalska a Lucemburska, kde jsem pracovala s příchozími lidmi a učila se různým strategiím integrace. Každý den jsem hledala na různých stránkách možnosti práce, psala do organizací. Až přišla nabídka z Nesehnutí koordinovat program, který se tématem migrace zabývá.
Jak vás migrační zkušenost ovlivnila, jak změnila vaše vnímání nebo postoje?
Nedávno jsem se vrátila z Moldavska. Přijde mi, že někteří lidé jsou tam velmi arogantní. Mají vystudovanou vysokou školu, získali práci a trošku cestovali, a hned si připadají, že jsou někde hrozně vysoko, a na ty dole, třeba na dělníky, se dívají s despektem. V Moldavsku jdou sociální rozdíly velmi cítit, a když jsem byla ještě na gymnáziu, taky jsem byla takto arogantní. Tady v Česku, kde všichni kolem mě uměli lépe česky než já, jsem se stala skromnější. Uvědomila jsem si, že život není tak jednoduchý a přímočarý, a motivuje mě to k dalším věcem. Když přijedu do Moldavska, nelíbí se mi, jak se lidé k sobě chovají. Můj odchod ovlivnil také mé vztahy s rodinou. Během studia v Moldavsku jsem cítila tlak. Rodina měla jasnou představu o tom, co bych měla dělat. Teď si z toho trochu dělám srandu, jak mě vnímají, anebo jak by chtěli, abych žila. A já je občas nechávám do toho mluvit, aby měli pocit, že jsou se mnou ve spojení. Mám pocit, že jim tím dovoluji, aby se o mě nějakým způsobem starali, když už nejsem tolik v přímém kontaktu. Před tím jsme měli neustálé konflikty, teď si rozumíme lépe. Chápu lépe i kontext některých našich diskuzí o hodnotách. Například rozhovor s mojí mamkou o postoji lidí z Moldavska k LGBT se velmi lišil podle toho, jestli jsme mluvily soukromě nebo na veřejnosti. Nerozuměla jsem tomu. Dnes chápu, že za to může strach z nepřijetí ostatními lidmi. Dřív jsem si tento společenský tlak doma neuvědomovala.
Jak je podle vás v Česku vnímána migrace? Jsou lidé schopni vidět individuální osudy? Nebo vidí jen skupinu?
Myslím, že se lidé nedívají na individuální příběhy, ale na celou skupinu. Jako by individuální příběhy nebyly důležité a podstatné. Pro hodně lidí je velmi těžké si uvědomit, jak různorodé jsou jednotlivé společenské skupiny a jak i uvnitř těchto skupin je velká různorodost. Možná, že kdyby většinová, běžná média mluvila o příbězích jednotlivých lidí, nově příchozí lidé by byli více přijímáni. Ale lidé se většinou dívají na čísla. Vždy dojde na argument: „No jo, to je ale jeden člověk z mnoha, je to výjimka potvrzující pravidlo.“
Jak přistupujete k jinakosti vy osobně?
Mám určité interkulturní kompetence, schopnost vnímat společné věci i rozdíly jednotlivců. Přesto mě stále překvapuje, jak odlišné mohou být hodnoty jiných lidí od těch mých. Například když chodím s příchozími rodiči do školy, v některých případech si říkám, jak jsou ti rodiče nezodpovědní a jak by se měli chovat. Pak ale přemýšlím nad tím, jak to v rámci jejich kultury a osobní zkušenosti je, jak sami vnímají školu. Na jedné straně školy neumějí pracovat s rodiči z jiných kultur, neumí jim zprostředkovat informace, vyučující nemají interkulturní kompetence. Na druhé straně rodiče neumějí česky. A mezi tím jsou děti, na které to dopadá a jsou zmatené. A v této situaci se snažím hledat způsob, jak by rodiče i vyučující mohli předcházet konfliktům ve škole, aby došlo k vyřešení situace v míře přijatelné pro dítě.
Jak rozvíjíte spolupráci s příchozími rodinami?
V současné době rozvíjíme tzv. systém buddies. Podporujeme vznik přátelských vazeb mezi různými lidmi a rodinami tak, aby tyto mezilidské vazby posloužily i v případě, kdy rodina potřebuje pomoct s konkrétními věcmi – kam zapsat děti na kroužky, kde a jak vyřídit různé záležitosti. Zkrátka takové malé praktické věci, které normálně sdílíme v našich přátelských, rodinných vazbách, které ale nově příchozí rodiny postrádají. Buddies nejsou dobrovolníci, nechceme, aby tak byli vnímaní, protože mám pocit, že je to v Česku bráno jako podhodnocená práce, ale na práci buddies velmi záleží. Také nechceme, aby to bylo vnímané tak, že pomáháme příchozím v integraci. Dokáží se totiž v mnoha případech integrovat sami. To, co jim chybí, jsou přátelské vztahy. Ty interkulturní pracovníci nemůžou rozvíjet, protože musí zachovávat profesionální vztah, a často na to ani nemají čas. Máme různé příběhy, kdy např. celá rodina cestovala na návštěvu k jedné buddy do Mikulova. Ona k rodině chodila doučovat dítě, ale také třeba jen tak posedět na čaji. A tak se rozhodla pozvat rodinu k sobě na návštěvu. Vyznívá to banálně, ale ukazuje se, že právě tyto přirozené vazby jsou to, co lidem nejvíc chybí, co může předcházet mnoha problémům do budoucna a co stát ani integrační mechanismy nemůžou poskytnout. Dbáme na to, abychom neprezentovali celou myšlenku jako „možnost práce s příchozími“, protože jde také o interkulturní výměnu, o to, že sami buddies se mohou něco naučit. Např. jedna buddy, která se učí arabsky, teď bude doučovat matematiku v syrské rodině a díky tomu bude mít možnost konverzovat a učit se arabštinu od rodilých mluvčích. Jde nám o to, aby lidé měli sociální vazby, které byly v zemi původu z různých důvodů zpřetrhány. Ti, co přišli do Česka, někde žili, měli nějaké sociální postavení a je důležité, aby mohli obnovit svoje sebevědomí a vnímání sebe sama i tady. Náročné je ovšem propojit „ty správné lidi“. Tím trávíme nejvíce času. Spolupracujeme totiž se všemi lidmi bez ohledu na to, jak je stát a integrační systém vnímá. Tím složitější ale je spolupracovat se všemi najednou, protože každý má jiné potřeby.
Zmínila jste, že chcete spolupracovat s příchozími lidmi bez ohledu na to, jak je stát a integrační systém třídí. Je ale vůbec možné, aby se lidé z těchto kategorií nějak vymanili? Jak třeba porovnat situaci žen v domácnosti, manželek tzv. expatů, kteří v Česku pracují zejména ve velkých nadnárodních korporacích, a pracujících žen ze zemí třetího světa, které spadají pod kategorii tzv. ekonomických migrantek? U té první kategorie se vlastně ani neočekává, že by se měly integrovat, protože nejsou a priori vnímány jako problém a ani jejich situace není vnímána jako problémová. U ekonomických migrantek je naopak tlak na integraci, protože uzavřenost jejich komunity je chápána jako problematická. Navíc bývají a priori chápány jako utlačované bytosti, které je potřeba zachránit…
Nedávno jsme měli jeden workshop v International School of Brno, kde jsme prezentovali, jak stát vnímá tyto kategorie. Setkali jsme se s neuvěřitelným množstvím příběhů, v nichž lidé bez ohledu na kategorie řeší podobné nebo i stejné věci. V osobních příbězích hranice mezi „expaty“ a „uprchlíky“ mizely. Je zajímavé, jak stát konstruuje určitou „realitu“ bez ohledu na to, zda je pro lidi na osobní rovině relevantní. „Migranty“ dělá více závislými a více je nutí se integrovat. Přesto ale Ukrajinci zůstanou vždy jen „Ukrajinci“, protože jsou vnímáni jako nižší třída, i kdyby všichni měli univerzitní titul. Znám mnoho lidí, kteří studovali doktorské studium a i na akademické rovině se cítili diskriminovaní a byli úspěšní spíše na Západě. Hodně se zde rozlišuje – lidé z Východu jsou méně hodnotní a ti ze Západu jsou automaticky více šikovní.
Myslíte si, že když poznáme příběh cizího člověka, má to vliv na naši osobní zodpovědnost vůči druhému? Chtějí ale Češi poznávat konkrétní lidi s cizím původem? A mají tito lidé vůbec prostor a možnost své příběhy sdílet?
Myslím si, že určitá část společnosti osobní příběhy vnímá, ale lidé mají u těch pozitivních příběhů tendenci říkat, že je to jen výjimka. Co se týká možnosti prezentovat a sdílet příběhy nově příchozích, existují různé blogy, ale jde spíše o minoritní média, do většinových médií se dostává minimum. Mezi příchozími jsou lidé, kteří jsou zvyklí na pozornost a jsou ochotni vystoupit. Většina ale chce zůstávat v anonymitě. Je to jednak pohodlné a taky je na ně velký tlak z komunity. I já, ačkoli nejsem v žádné moldavské komunitě, mám pocit, že když vystoupím jako Moldavanka, tak cokoliv řeknu, bude vnímáno jako reprezentace Moldavska. Ale já sama proti tomu bojuji. Mám více identit, nepředstavuju jen to, že jsem z Moldavska. Ano, žila jsem tam 18 let, ale ty roky jsem strávila spíše zavřená doma. Mám nějaké představy, jak tam svět funguje, ale bojím se říkat obecné pravdy a závěry. Takže cítíte tlak, že když něco řeknete, obrátí se na vás další lidé z Moldavska a budou namítat, že to není pravda. Myslím si, že podobný tlak cítí i jiní příchozí. Navíc, jak už jsem říkala, v Česku je tendence vnímat migranty jako jednu velkou komunitu, ale mezi nimi to tak vůbec nemusí fungovat. Takže když pak konkrétní jedinec vystoupí na veřejnosti, neví, co může čekat, jestli přijdou nenávistné projevy a odmítnutí ze strany české veřejnosti, anebo odmítání od lidí z této pomyslné komunity, kteří budou tvrdit, že je to jinak. I přesto všechno bychom se však měli pokoušet mluvit na veřejnosti, protože je potřeba ukazovat příběhy konkrétních lidí, kteří nejsou odsud, jejich potíže a úspěchy. Ukazovat souvislosti a pomáhat české veřejnosti pochopit tolik důležitý kontext migrace.
Text vznikl s podporou International Visegrad Fund jako jeden z výstupů mapování životních příběhů žen se zkušeností migrace.