Hannah Horvath v pozdním kapitalismu


Seriál Girls o zmateném životním období po vysoké škole ukazuje, že spíš než na vztahy a přátelství se dá spolehnout na individuální úspěch.

„Mami, myslela jsem, že jsi v tomto mnohem progresivnější.“
„Ne. Nejsem.“

Patriarchát, jak jsme ho znali, už v některých sociálních vrstvách a generacích neexistuje. Americký seriál Girls se odehrává ve velkoměstském postpatriarchálním kontextu části americké generace mezi dvaceti a třiceti lety, která vyrůstala v rodinách, kde vztahy i výchova byly ovlivněny feminismem šedesátých a sedmdesátých let. Rigidní mužské a ženské role (puťky versus dobyvatelé vesmíru) v tomto prostředí nefungují už minimálně druhou generaci. Genderové nerovnosti a stereotypy ale nezmizely, jen se změnila citlivost k některým tématům a rozmělnila se tradiční ženská role. Tím se ale také rozšířila možnost, jak a co o ženách, v tomto případě holkách, vyprávět. Girls se tak jako feministický seriál může zaměřit i na běžnou agendu ženských hrdinek, jako je shánění práce a placení nájmu, včetně neúspěchů na tomto nevděčném poli. Hrdinky nepocházejí z nijak zvlášť privilegovaného prostředí a v New Yorku po vysoké škole jednoduše paběrkují, což je nakonec staví do nepříjemnější situace než genderový útlak.

Lúzerské holky

Lena Dunham, autorka, režisérka a představitelka hlavní role Hannah Horvath v Girls, určitě není první, kdo do seriálu o dospívání zahrnul sociální rovinu. Její ambicí ani nebylo vytvořit v tomto smyslu sociálně kritické dílo a demaskovat kapitalismus nebo něco podobného. Téma nezaměstnanosti, neplacených stáží a šetření na nájem v malých bytech se do Girls dostalo i kvůli tomu, že v době vzniku seriálu Spojené státy čelily dopadům finanční krize z roku 2008 a reflexe této krize se stala součástí americké popkultury. Nemít peníze a nemít práci se stalo součástí dějových linek a tyty aspekty krize dodaly prvním sezónám plným parties, sexu, zbrklých svateb a pokusů hrdinek „najít samy sebe“ větší přesvědčivost. Seriál zároveň zůstal věrný žánru, který je víceméně především o vztazích. Realita současného kapitalismu se tak v Girls ukazuje jako běžná součást života mladých absolventek univerzit v New Yorku („I have no job, no boyfriend“). Dá se říct, že tvůrci seriálu vlastně jen neignorovali sociální realitu ve prospěch řešení citových problémů postav, jak se to s odvoláním na žánr, „ve kterém jde o něco jiného“, často dělá. I to je ale dost.

V Girls jsou partnerské i přátelské vztahy založené na konfliktu a postavy neustále vyjednávají svoji pozici.

Hned několik amerických časopisů si ovšem dalo práci ukázat, že ani malé byty, ve kterých hrdinky a hrdinové Girls v New Yorku žijí, ve skutečnosti neodpovídají jejich příjmům. Skuteční vrstevníci postav z Girls bydlí v ještě menších a horších bytech. Přesto je realističtější přístup Girls osvěžující, zvláště oproti starším newyorským seriálům. Carrie ze Sexu ve městě si z platu sloupkařky v novinách kupovala stovky bot a žila v luxusním bytě. V Přátelích servírka Rachel s pomocnou kuchařkou Monicou žily v obřím apartmá na Manhattanu… Girls jsou úplně jiné. Hned v první scéně seriálu Hannah rodiče řeknou, že už jí nebudou dávat peníze. Krátce na to ji na neplacené stáži pochválí s tím, že je důležitou členkou týmu, a když si řekne o plat, smutně jí oznámí, že jim bude chybět. Podobně jsou na tom i další hlavní hrdinky, které mají problém zařadit se standardním způsobem do společnosti, tedy především najít si normální práci. Nedá se přitom říct, že by jim chyběl konformismus – neúspěšné jsou i přes deklarovanou ochotu podřídit se pravidlům. Zejména Marnie, po Hannah asi nedůležitější postava seriálu, má konformní názory úplně na všechno: na přátelství, na vztahy, na umění i práci.

Hipsterská egománie

Vytváření „silných ženských charakterů“, symbolicky dobývajících výlučně mužské území, nebo zobrazování ubohých utlačovaných žen drcených patriarchátem by v prostředí, ve kterém se odehrávají Girls, nedávalo smysl. Pozornost se obrací ke špatným vlastnostem hrdinek, jejichž společným rysem je egoismus. Marnie by ráda byla dokonalá holka z časopisu. Její představy o sobě samé jako by se přímo kryly s potřebou reprezentace navenek, což se projevuje příručkovým chápáním vztahů a lidí. Na výletu se zbytkem holčičí party vkládá maximální energii do toho, aby jejich přátelství odpovídalo její představě o tom, jak „má přátelství vypadat“. Když se tato představa zhroutí, Marnie to všem vyčte a výlet se změní ve fiasko. Její egoismus takřka vždy vychází z představy o tom, že ví, jak se věci mají dělat. I když sama nejspíš tuší, že to není úplně ono, je ochotná svou úlohu hrát až do samotného konce. To ji vede ke katastrofálnímu manželství, během něhož nepozná ani to, že její manžel byl celou dobu na drogách, anebo k tomu, že je prakticky celou dobu nezaměstnaná (kromě krátké pěvecké kariéry) a nedokáže pochopit, proč ji nikde nechtějí vzít.

Hannah je v tomto směru opakem. Podobně jako Marnie je příšerně sebestředná, ale její egoismus nezahrnuje nikoho jiného než ji. „Je supernarcistická,“ komentují ji často její známí. Problémy řeší a překonává ryze individualisticky a nikoho k tomu nepotřebuje. Když jí její bývalý kluk Elijah oznámí, že byl po celou dobu jejich vztahu nevyoutovaný gay, nakonec si po návratu domů na Twitteru nepostěžuje (jak chvíli plánuje), ale napíše, že „ženy se pouští do všech dobrodružství,“ pustí si písničku a začne v pokoji tancovat. Po rozchodu s Adamem, který svým sobeckým chováním sama způsobí, přijde domů a přitiskne si na prsa dopis o přijetí na prestižní stipendium pro spisovatele a blaženě se usměje. Právě tento dopis přitom de facto rozhodl o konci jejich vztahu. Když chvíli pracuje jako copywriterka v korporátu, její touha být spisovatelkou a sama rozhodovat, o čem bude psát, ji vede k riskantnímu opuštění místa. Když musí přijmout bolestivý fakt, že její nejlepší kamarádka chodí s jejím bývalým klukem, sílu smířit se s tím najde i v tom, že se rozhodne vrátit ke psaní. I závěr seriálu, kdy otěhotní a rozhodne se stát single matkou, je především o její silné individualitě. Nikoho nemá a s dítětem zůstává sama mimo New York. Pomáhá jí sice Marnie, ale žádná feministická idyla o ženské solidaritě to není.

Každý za sebe

V Girls jsou partnerské i přátelské vztahy založené na konfliktu a postavy neustále vyjednávají svoji pozici. Holčičí kamarádství se v poškolním životě ukáže nakonec jako nefunkční a ve scéně na záchodě v předposlední epizodě je takřka oficiálně ukončeno. A nevycházejí ani další věci. Adam, největší láska Hannah, skončí s její nejlepší kamarádkou Jessou, ale ani jejich vztah do budoucna neslibuje zrovna happy end. Marnie – stejně jako Hannah – nakonec nezbude než opustit New York. Ale zatímco Hannah se tak rozhodne sama a odstěhuje se kvůli práci na univerzitě, Marnie nemá jinou možnost. Její povrchní egoismus, oproti narcistnímu egoismu Hannah, v universu Girls negeneruje vůbec nic.

Oproti Sexu ve městě, Přátelům nebo How I met your mother jsou Girls silně deziluzivní. Ve zmíněných dvou starších seriálech funguje přátelství jako něco, k čemu se postavy můžou vždy vztáhnout a o co se můžou opřít. O Girls se určitě dá mluvit jako o feministickém seriálu, který se zabývá i dalšími genderovými tématy. Hannah se musí vyrovnat s velmi pozdním coming-outem svého otce a přes její proklamace o tom, že je „známá liberálka“ a „nejmíň homofobní osoba na světě“, to pro ni není jednoduché. Ženská solidarita se v průběhu seriálu ukáže jako fiktivní a stejně tak moc nefunguje partnerská láska. Jediné, o co se dá opřít, a v čem lze najít aspoň částečnou stabilitu, je úspěch a tvorba, což pochopitelně není nijak specificky ženská zkušenost. Feminismus Girls je tak především individualistický, jde o vnitřní sílu překonat problémy. Pokud se hrdinky můžou na něco spolehnout, pak výhradně samy na sebe. Pochopitelně ani to nezaručuje šťastný život, ale na nějaké „šťastné životy“ jsou Girls příliš realistické.

Vnitřní proměna Hannah a Shoshony  a nalezení svého místa ve společnosti, o což v seriálu z povysokoškolského života jde především, se tak podaří jen postavám, které měly už na začátku jasnější ambice. Shoshona najde snoubence i práci, kterou chtěla, díky tomu, že se dokáže emancipovat pracovním výletem do Japonska a později se odstřihnout od svých kamarádek. Jessa a Marnie, které nedokážou zformulovat konkrétnější ambice a posléze je zrealizovat, naopak na konci zůstávají více méně na stejném místě jako na začátku. I mužské postavy najdou satisfakci spíš v profesním úspěchu než ve vztazích, které způsobují hlavně bolest. Ženy se posunuly na úroveň mužů a musí se spolehnout samy na sebe. Posun však není možný bez úspěchu a naplnění ambic.

Autor je redaktor Alarmu.

 

A2LARM