Od listopadu 2015 má Portugalsko rudou vládu v čele s Antóniem Costou ze Socialistické strany (PS) a s podporou radikální levice: Komunistické strany Portugalska (PCP), Zelených (PEV) a Levého bloku (Bloco de Esquerda).
Rudo-rudo-rudo-zelenému experimentu málokdo důvěřoval – už z toho důvodu, že se od tradičně rozhádané portugalské levice neočekávalo příliš dlouhé trvání jejich vládního pokusu. Ten byl záhy pokřtěn výrazem „geringonça“, což volně přeloženo znamená „rachotina“. Důvody byly pochopitelně také ideologické: o zemi, která se dlouhou dobu potácela nad propastí bankrotu, se evropský establishment domníval, že potřebuje vládu, která bude především ochotná odřezávat kusy sociálního systému, aby vymanila svou zemi ze stávajícího marasmu.
Ostrůvek stability
Doktrináři úsporných opatření snili o pokračování vlády PSD (podle názvu jde o sociální demokraty, ale v portugalském stranickém systému se profilují pravicově) a portugalských lidovců (CDS-PP), kterým se ovšem nepodařilo získat přesvědčivou většinu. Moci v Portugalsku se tedy ujala menšinová vláda socialistů s rudozelenou podporou, která rozhodně nemá v tamějším politickém a mediálním prostředí na růžích ustláno. Možná i na základě takového tlaku spolu zmíněné čtyři strany už rok a půl dokážou nacházet společnou řeč. Neupouštějí od vlastních akcentů, kterými se sice v rámci koalice profilují, ale zároveň nechtějí, aby odlišnosti přehlušily společné cíle a výchozí principy.
Jestliže španělští Podemos skončili v posledních volbách v opozici a ztratili svou hybnou sílu, je možná načase věnovat pozornost levici, která je aktuálně u moci.
Po roce a půl své vlády tak mají v rukou zemi, která je v lepší kondici, než v jaké byla, když nastupovaly do úřadu. Zvyšuje se úroveň disponibilních příjmů a nezaměstnanost po osmi letech konečně klesla pod deset procent. Schodek veřejného rozpočtu přitom klesl o dvě procenta a o stejná dvě procenta roste hrubý domácí produkt.
Zhroucení portugalské ekonomiky se tak zatím nekoná. Namísto toho se situace této země významně zlepšuje a navzdory neudržitelnému dluhu, který bude nutně potřebovat restrukturalizaci, se Portugalsku daří obejít se bez jakéhokoliv dalšího bailoutu. Ačkoliv veřejný dluh pochopitelně představuje těžkou kouli na nohách portugalské vlády (v současnosti dosahuje asi 232 miliard eur, což je 129 procent tamějšího HDP), v rámci středomořských států, donedávna ponižovaných kvůli tristní ekonomické situaci, začíná být čím dál tím častěji nazýván „ostrůvkem stability“.
Inspirace pro levici
Možná ani nepřekvapí, že pro inspiraci si sem svého času jezdil prezidentský kandidát francouzských socialistů Benoît Hamon. Costově vládě se totiž podařilo rozřešit „kvadraturu kruhu“: na jedné straně se zbavit úsporných opatření diktovaných „Troikou“ (Evropská komise, Evropská centrální banka a MMF), a na straně druhé docílit nejnižšího rozpočtového schodku od nastolení demokracie v roce 1974. V hledáčku měl ale portugalskou levici i Jeremy Corbyn, a to ještě v době, kdy spřádal plány na panevropskou koalici progresivních sil, bojujících za změnu tváře Evropy.
V takovém případě se asi nelze divit, že se vláda těší rekordní podpoře občanů. Samotnému Costovi vyjadřuje podporu 66 procent obyvatel, zatímco jeho hlavnímu rivalovi, lídrovi opozice Passosovi Coelhovi, přiznávají průzkumy poloviční čísla.
Portugalská levice se v evropském kontextu doposud nacházela ve stínu svých mediálně exponovanějších sousedů. Španělští Podemos se měli stát středomořskou politickou senzací poté, co byla řecké Syrize uštědřena tvrdá lekce. Jestliže ovšem Podemos skončili v posledních volbách v opozici a ztratili svou hybnou sílu, kterou si podmanili nejedno srdce i rozum ve Španělsku i za jeho hranicemi, je možná načase věnovat pozornost levici, která je aktuálně u moci. Tím spíš, že má za sebou první úspěchy a daří se jí podstatně lépe než jejím španělským a řeckým předchůdcům.
Autor je spolupracovník redakce.