Dalibor se stal náckem, když mu vypadaly vlasy


Exkluzivní rozhovor s Vítem Klusákem o filmu Svět podle Daliborka.

Foto: Milan Jaroš

Režisér Vít Klusák natočil nový snímek Svět podle Daliborka, který od července běží v kinech. Jde o filmový portrét českého neonacisty z Prostějova, který pracuje jako lakýrník, točí naštvaná videa a otevřeně se hlásí k ultrapravici. Jak se vlastně Daliborek dostal k neonacismu? Je Klusákův film naaranžovaný? A co říká o české společnosti?

Jak jste na Dalibora Krupičku narazil?

Práci na filmu nikdy nezačínám tak, že bych si vymezil téma a pak hledal vhodné protagonisty. Protože to pak jen doplňujete figury do předem narýsované mřížky. Začínám z druhého konce – musí mě zaujmout konkrétní situace nebo člověk. A přesně to se tady stalo. Dalibora jsem objevil na Youtube, narazil jsem tam na jeho video, ve kterém se oháněl vystřelovacím obuškem, divákům radil, jak zmlátit anarchistu, ale přitom působil křehce, až bezbranně. Když jsem jej pak po složitém pátrání konečně potkal, zaujala mě až nevídaná míra jeho sebereflexe. Ale přitom všem to byl stále neonacista, jak sám sebe představil, když jsme spolu poprvé seděli v zahradní restauraci za jeho domem.

Dalibor ve filmu odhaluje kdeco – své názory, práci, rodinu nebo přítelkyni. Jak jste ho přemluvil, aby se vám tak otevřel? Vypadá to, že se chtěl předvést a být slavný. Ale přitom mu muselo být jasné, jak z filmu vyjde, nebo ne?

Dalibor je až sebezpytně upřímný, dokonce sebekritický – od samého začátku otevřeně mluvil o svých mindrácích a třeba malé odvaze hledat lepší zaměstnání. Navíc, jak je z jeho videí patrné, má v sobě i velký kus exhibicionisty. V tomhle ohledu ho nebylo zapotřebí přemlouvat k větší otevřenosti. Co jsme ale zpočátku několikrát řešili, byla jeho míra upřímnosti v tématech rasismu, xenofobie a neonacismu.

Opět jsem si potvrdil, že má smysl mluvit se všemi. S nácky i s cikány, s veksláky i skauty, s taxikáři i filosofy, s děvkami i jeptiškami.

Bál se říkat, co si doopravdy myslí, po několika scénách, v nichž se neudržel, mi říkal: „To tam ale nemůžeš dát, za to bych si šel sednout.“ Požadoval po nás záruky, aby mohl po zveřejnění filmu policii nějak vyvrátit, že mluvil sám za sebe. S právníky jsme proto mechanismus jeho krytí vymysleli. Sepsali jsme dokument, že jde o hraný film. Podmínkou bylo, aby Dalibor toto krytí nevyzradil médiím. Jenže on to z nepochopitelných důvodů ihned po premiéře učinil. A mně nezbylo než podobně jako v této odpovědi vysvětlit, jak je to doopravdy, čímž jeho ochrana před zákonem přestává fungovat.

Přišel jste na to, co z něj udělalo neonacistu? Jinými slovy, odkud se bere nenávist, rasismus a zapšklost?

Budete si myslet, že si dělám legraci, ale nedělám – Dalibora k náckům přivedlo, když mu na prahu dospělosti vypadaly vlasy. Bezelstně i s lehce poťouchlým úsměvem to sám komentuje takto: „Byl jsem metalák, ale to bez vlasů na maloměstě těžko jde. Tak jsem se začal oblékat jako skinhead.“ Druhá věc je, že rasismus je v jeho okolí všudypřítomný. Všechno se svádí na „černé a cigány“. Oni jsou tím nejbližším rozpoznatelným nepřítelem, hromosvodem vlastních nezdarů. Ruku v ruce s tím jde naprostá nedůvěra a nenávist ke každému, kdo má vliv: k politikům, úřadům, médiím. Praha je v očích Daliborů hnízdo zkorumpovaných elit, co s cynickým úšklebkem dřou pracující lid a rozdávají sociální dávky „negrům“.

Já v nich vidím systémem zapomenuté lidi, přehlížené a týrané od základky

V recenzi vašeho filmu na Alarmu se objevila výtka, že váš film je jen portrét “obecního trouby“, kterému se nakonec vysmějí i samotní ultrapravičáci. Nemáte pocit, že snímek je přece jen trochu barvotiskový? Tedy že jde hlavně o portrét zmateného individua žijícího v mizérii?

Nikdy jsme netvrdili, že náš film je studií českého neonacismu. Je obrazem těchto zapomenutých, zašlapaných lidí, s nimiž nikdo seriózní ani příliš nekalkuluje při volbách. Jsou to lidé na hraně bídy, kteří dělají práci, kterou do pár let stejně převezmou stroje. Jsou vyděšení, nespokojení a v důsledku toho nenávistní: učebnicoví odběratelé zlomyslně štvavých hoaxů. A je jich čím dál tím víc. V recenzi na Alarmu se jim říká „troubové“, já v nich vidím systémem zapomenuté lidi, přehlížené a týrané od základky. Jejich beznaděj narůstá a taví se v nenávist.

Dal by se Dalibor nějak stručně charakterizovat?

Dalibor není hloupý, spatra například složí smysluplnou báseň, což taky ve filmu dvakrát ukazujeme. Je citlivý, dokonale reflektoval vztahy lidí ve štábu. Ale taky je líný, pesimistický, demotivovaný, občas vědomě infantilní. Podtrženo, sečteno: nešťastný a naštvaný.

Není nakonec nebezpečnější postava Vladimíra, přítele Daliborovy matky, který se otevřeně chlubí, že kdysi podnikl brutální útok na romskou osadu, a navádí Dalibora, aby páchal na Romech násilí?

Ano, vidím to obdobně a spolu s vámi i většina diváků, když jezdím po besedách po filmu. Vladimír M. je podivuhodná bytost. Tvrdil nám, že dva roky dělal městského policistu v Topolčanech na Slovensku. Na hodinu jej prý vyhodili poté, co své kolegyni, která ho nařknula z korupce, prostřílel služební zbraní skříňku s civilním oblečením.

Jak se vyrovnáváte s námitkou, že některé scény působí naaranžovaně a jde do jisté míry o hraný film? Můžete prozradit, které situace jste přehrávali?

Nejedná se o film hraný nebo inscenovaný, u části scén jsme použili klasickou metodu rekonstrukce, kdy protagonisté znovu předvedou situaci, která se odehrála bez přítomnosti kamery. Téma metody opanovalo české filmové recenze, ale v těch zahraničních to nikdo ani slovem nerozporoval… Ptáte se na konkrétní scény – rekonstruovaná je například hádka s matkou v kuchyni, ale právě tady se Dalibor s mámou znovu pohádali do té míry, že spolu celý den nemluvili. Pro ně samotné to bylo skutečnější než původní hádka.

Film je sice portrétem neonacisty, ale přijde mi, že jde o pozoruhodnou sondu do české společnosti, pro niž je sice popírání plynových komor už „za hranou“, která však běžně nenávidí Romy nebo uprchlíky. Není to nakonec důležitější poselství?

Nevnímám své filmy jako autorské poselství, jako nosiče mých postojů. Ale ano, i já tam tohle vidím.

Odnesl jste si z natáčení filmu nějaké důležité poučení pro sebe?

Opět jsem si potvrdil, že má smysl mluvit se všemi. S nácky i s cikány, s veksláky i skauty, s taxikáři i filosofy, s děvkami i jeptiškami. Že největší chyba by byla se části toho spektra uzavřít.

V závěru snímku se uvádí, že Dalibor sundal ze stěn svého pokoje nacistické vlajky a odebral si z Facebooku spoustu přátel neonacistů. Myslíte si, že vaši hrdinové prošli nějakou katarzí? Že se změnili?

V případě Dalibora se jedná o designovou změnu, která – odhaduji – vychází především z obav z opletaček se zákonem, ale věřím, že v důsledku povede i ke změnám uvnitř. Výtvarnice filmu Marianna Stránská si na prostějovské premiéře filmu povšimla, že Dalibor výrazně proměnil držení těla. Už si nehraje na vojáka. A prý si po dvaceti letech hledá jinou práci. Vypadá to, že vykročil z vícero kruhů.

Jak Dalibor a další postavy reagují poté, co se film začal vysílat v kinech? Komunikujete spolu? Dalibor i jeho matka tvrdí, že všechno bylo „jen jako“, tedy nahrané…

Mluvil jsem s Daliborem v noci po prostějovské premiéře a řekl mi tohle: „Nerozumím tomu, ale ačkoliv tě nenávidím, tak tě mám vlastně dost rád.“ Ptal jsem se ho, jak to myslí, a on na to: „Protože vím, že jsi to se mnou nikdy nemyslel špatně.“ Přišlo mi absurdní, v jak ostrém rozporu je to s tím, jak o filmu i natáčení mluví Dalibor i jeho blízcí v médiích, a na to Dalibor řekl, že jen staví obranu, kdyby něco…

Očekáváte, že váš film něco změní? Že třeba někteří diváci – většinoví rasisté – ve filmu uvidí sami sebe a uvědomí si, že jejich postoje jsou směšné a nepřijatelné?

Nevím, co na to říct. A zajímá mě, proč se tyhle otázky pokládají u filmových dokumentů a u hraných filmů, románů, poezie a muzikálů nikoliv. Dovedete si představit, že byste se na totéž zeptal Hřebejka, když dokončil Musíme si pomáhat? Aspoň je vidět, že jsme stále v tom opomíjeném a souběžně i přeceňovaném šupleti dokumentu.

 

A2LARM