Jsme velmi pragmatická země, která se nenechá strhnout bláznivým idealismem. Ke světu přistupujeme věcně. Rozhodujeme se racionálně. Věcné a racionální rozhodnutí se pozná tak, že k němu neexistuje lepší alternativa. Proto jsme stále členy Evropské unie – není k ní alternativa. Proto jsme členy NATO. Proto máme demokracii. Nic z toho nemáme proto, že by to bylo skvělé, ale momentálně nic lepšího není. Až se naskytne zajímavá alternativa třeba k demokracii, tak ji zrušíme. Racionálně, realisticky a věcně.
Demokracie je pro nás jen mechanismus, podobně jako třeba splachovací záchod. Ani k němu lepší alternativu nemáme. Zatím.
Nemít alternativu je velmi praktické. Když nemáte alternativu, nemusíte se rozhodovat, a když se nerozhodujete, nemusíte nést za nic odpovědnost. Rozhodnutí se tedy nečiní aktivně. Spíš s určitým přemáháním přijmeme pasivně, co zrovna je. A pak trpíme a skuhráme, jak je to hrozně špatné.
Se vším se smířit
Alternativy chyběly dříve, než vůbec vznikl samostatný stát. V takovém revolučním roce 1848 Evropa vřela. Poláci třeba organizovali povstání, Maďaři bojovali se zbraní za svůj stát, hysterky. Češi brali, co bylo. Věcně. Protože k tomu stejně nebyla alternativa. Co Vídeň vymyslela, to Češi přijali.
Vlažný a zmatený pokus o revoluci v českých zemích označil později Masaryk za divný a „do jisté míry i směšný“. Jinde pak smířlivěji o tomtéž: „Byli jsme pro velikou dobu ještě malí.“ Nutno dodat, že v onom „ještě“ žijeme tak nějak pořád.
Od té doby se vezeme – s pár výjimkami – ve světě bez alternativ. Věcně a s nadhledem. Nejsme žádný Polsko. Po vzniku státu existovalo množství složitých alternativ, ale stačilo počkat a zbyla jen jedna – přijmout Mnichov. S protektorátem se země smířila lusknutím prstů, protože k němu stejně nebyla alternativa. S diktaturou po roce 1948 se taky nic dělat nedalo, s normalizací stejně tak. Odpor byl zakázaný.
Pak přišel rok 1989. Východní blok se začal sypat, takže nebyla jiná alternativa, než to taky zabalit. Jako poslední. Naštěstí jsme se brzy uklidnili: sice máme demokracii, ale jak říkal Churchill, je to ten nejhorší způsob vlády s výjimkou všech ostatních. V devadesátých letech razila dominantní ODS tezi, že demokracie znamená jít jednou za čtyři roky k volbám – to mimochodem tvrdil rovněž Churchill.
Demokracie je jako záchod
Celá demokracie se redukovala na určitou neosobní technologii, pomocí níž svěřujeme vládu někomu, koho pak čtyři roky nenávidíme. Demokracie je pro nás jen mechanismus, podobně jako třeba splachovací záchod. Ani k němu lepší alternativu nemáme. Zatím.
Demokracie coby bezhodnotová technologie může sloužit čemukoli, a to ani nemusíme vzpomínat na demokraticky – skoro – zvoleného Hitlera nebo Gottwalda. Podle Hermanna Brocha může mít i totalitní stát demokratické zřízení, stačí jen patřičně přepsat ústavu, dál chodit k volbám a říkat tomu demokracie. Základem je oddělit od demokracie lidská práva, jako by to bylo něco navíc, takový legrační bonus pro znalce.
Celá ta povznesená, sebejistá a rádoby věcná konstrukce „není jiná alternativa“ se samozřejmě začne hroutit ve chvíli, kdy někdo napne všechny síly k prosazení své alternativy. Na volání „Ale on ohrožuje demokracii!“ se logicky vrátí otázka: Ale copak není demokracie jen taková znouzectnost? Vždyť jste nám ji takhle celou dobu prezentovali. Stejně ji máme jen proto, že zrovna nic lepšího nebylo.
Špatně se náhle brání něco, co nebylo léta prezentováno jinak než jako taková nutnost. Technická obludnost, kterou musíme nějak vydržet. Nepraktická žvanírna, která nemá žádný další cíl, smysl ani přesah – v emancipaci a ochraně každého člověka. Například.
Tak je také prezentována celá Evropská unie takřka celým politickým spektrem. Přebujelá byrokracie, nutno zreformovat, zlý Brusel… ale zrovna k němu není alternativa.
Takový Petr Fiala může napsat bambilión komentářů, že chce jeho strana zůstat v EU. Pokud je ovšem jeho hlavní argumentem „není k tomu alternativa“, pak pouze tahá z jedné strany za pilu, na jejímž druhém konci se mu směje třeba neoficiální mluvčí strany Václav Klaus mladší. Ten má alternativ plnou hlavu, a tak se svým tátou a zástupem dalších tahají z hrobu zdechlinu nacionalismu. Nejkrvavější ideologii dvacátého století. Žehná jim k tomu kardinál Duka a rytmus udávají komentáře na stránkách nejčtenějšího „seriózního“ deníku.
Je na EU a demokracii, aby nás přesvědčily o svých výhodách. Zatím jim to moc nejde. Jejich chyba. Na nás Čechy si nepřijdou. Počkáme si a pak vezmeme, co zbude. To budete čumět.
Autor je publicista a sociolog.