Láska za časů revoluce


Říjnová revoluce přinesla na samotném počátku také sexuální revoluci, emancipaci žen a práva pro gaye a lesby. Ve své době šlo o unikátní krok vpřed.

Revoluce dvacátého století provázely mimo jiné otázky spojené s láskou. A byla to právě revoluce v Rusku v roce 1917, která zpočátku – do nástupu paranoidního Stalina – přinesla snahy o přehodnocení monogamních vztahů, osvobození žen, homosexuálů a transgender osob. Došlo k tomu dávno před tím, než na Západě odstartovala sexuální revoluce a hnutí za práva LGBT osob. Nevěříte?

Emancipace žen

Revoluci v Rusku jsme si zvykli vnímat jako zlo. A vzhledem k tomu, co přišlo po ní, se tomu dnes málokdo diví. Jenže bolševická revoluce na samotném začátku nepřinesla jen občanskou válku a násilí, ale i krátký pokus o společenskou emancipaci a sexuální revoluci. A právě ten stojí za připomenutí. Už v prosinci 1917 vydal Lenin dekrety o manželství a občanském sňatku, které měly změnit podřadné postavení žen a daly jim právo vlastnit majetek i po svatbě. Do té doby byl totiž život většiny ruských žen jasně nalinkovaný – vdát se, mít děti a strávit zbytek života přikovaná k plotně. Bolševici se ale proti konzervativní morálce a patriarchátu zpočátku tvrdě vymezili.

V roce 1922 byly zrušeny zákony proti gayům a lesbám z dob carismu. Mnozí z nich později vzpomínali, že považovali bolševickou revoluci za příležitost, jak žít svobodněji.

Člověka dnes překvapí, co všechno se v prvních letech po říjnové revoluci podařilo prosadit. K revolučním výdobytkům patřilo uzákonění civilních sňatků místo církevních a dostupný rozvod. V roce 1918 byl schválen zákon o rodině, který přiznal ženám a mužům rovná práva, přidělil nemanželským dětem stejná práva jako ostatním a manželům umožnil vzít si příjmení ženy. O dva roky později došlo k další důležité události – byl povolen potrat, což Lev Trockij označil jako „jedno z nejdůležitějších občanských, politických a kulturních práv pro ženy“. Dodejme, že potraty byly prováděny zdarma v rámci státní zdravotní péče.

Musíme si uvědomit, že jen o pár let dříve se postavení ženy v carském Rusku podobalo spíše domácímu zvířeti a rodina byla často pod dohledem církve. Po roce 1917 se ale začaly v politice objevovat ženy, stavěly se porodnice, jesle, školky a školy. Stát zavedl placenou mateřskou a lepší pracovní podmínky pro matky s malými dětmi – to vše s cílem ulevit ženám od jejich domácích okovů. Jistěže kontext, ve kterém se vše odehrávalo, byl problematický. I tak to ale bylo na tehdejší dobu celkem unikátní. Řada západních zemí totiž přijala podobná opatření až o desítky let později – třeba v Itálii byl rozvod povolen až v sedmdesátých letech, v Chile dokonce až v roce 2004 a některé státy jako Irsko dodnes zakazují potraty.

Láskou proti majetnictví

To ale není vše. První roky bolševiků provázely i snahy o přehodnocení monogamních vztahů a odpor proti maloměšťácké morálce. Nejznámější obhájkyní těchto trendů se stala Alexandra Kollontaj, která sloužila od roku 1917 jako první žena ve vládě (konkrétně měla na starost resort sociálního zabezpečení a později působila jako diplomatka). Kollontaj tvrdila, že vztahy se musí zbavit majetnictví – totiž že lidé tu nejsou od toho, aby jeden druhého vlastnili. Konkrétně napsala: „Žárlivý a majetnický přístup k milované osobě musí nahradit přátelské porozumění pro druhého a přijetí jeho nebo její svobody. Žárlivost je ničivá síla.“

Alexandra Kollontaj přišla s tím, že partnerské vztahy se v první řadě zakládají na lásce, vzájemnosti a porozumění, ne na finanční závislosti nebo konzervativních normách. Díky tomu vznikl prostor pro otevřené vztahy a přiznané střídání partnerů. Představivost dvacátých let byla plná sexuálních dobrodružství, promiskuity a rušení tabu. Konaly se veřejné diskuse o sexu, téma plnilo stránky časopisů, románů i pamfletů. Jak napsala jedna mladá žena do jistého magazínu v roce 1927: „Myslím, že dívky jako já ještě nedosáhly plné rovnoprávnosti s muži. Ale dnes už víme, co od mužů chceme, a bez obav s nimi spíme čistě kvůli vzájemné přitažlivosti. Už nejsme objekty nebo naivky, se kterými si jde jen tak pohrávat. Ženy z mé generace vědí, koho si vyberou a s kým spí.“

O něco dříve byl v SSSR proveden oficiální průzkum, podle kterého čtrnáct procent mladých žen preferovalo manželství, šestašedesát procent dlouhodobé vztahy a zhruba dvacet procent střídaní partnerů. Kvůli nemanželským dětem pak bylo zavedeno placení alimentů. Tohle všechno se opět dělo v zemi, kde byly jen o pár let dříve podobné věci nemyslitelné, stejně jako rozvody a potraty.

Alexandra Kollontaj, politička a feministka bojující proti majetnictví ve vztazích

 

Práva pro LGBT

Ruská revoluce zašla ještě dál. Zatímco za cara byla oficiálně zakázaná homosexualita, ve dvacátých letech se změnilo i postavení LGBT osob. V roce 1922 byly zrušeny zákony proti gayům a lesbám z dob carismu. Mnozí z nich později vzpomínali, že považovali bolševickou revoluci za příležitost, jak žít svobodněji. Zároveň došlo k prvním svatbám osob stejného pohlaví, třebaže k nim bylo nutné získat povolení od soudu. Některé LGBT osoby také začaly otevřeně působit v politice. Například v roce 1918 se stal lidovým komisařem pro zahraniční věci Georgij Čičerin, který se přiznal k tomu, že je gay (jen o pár let dříve se ještě jako carský úředník pokoušel homosexualitu oficiálně „vyléčit“ v Německu).

Od roku 1926 byla navíc legalizována změna pohlaví v osobních dokladech. Lékařská věda začala dokonce zkoumat možnosti změny pohlaví a transgender osoby přestaly být veřejně zostuzovány. V roce 1923 se sovětská delegace zúčastnila lékařské konference v Berlíně, kde označila tehdejší přístup k sexualitě jako „emancipační a široce přijímaný celou společností“. Nutno ale dodat, že v některých svazových republikách – hlavně ve Střední Asii – zůstala homosexualita nelegální a řada komunistů ji nadále považovala za „mentální poruchu“.

Stalin a návrat patriarchátu

Tak či onak, většina zmíněných snah skončila na přelomu dvacátých a třicátých let nenávratně v koši. Co se stalo? Stále více bolševiků začalo razit ultrakonzervativní postoje – přišli s tím, že pro budování socialismu je nutná sexuální askeze, produktivismus a sebeobětování. Pochopili totiž, že tak dostanou lidi lépe pod kontrolu. Nadbytečná sexuální energie měla být využita ve prospěch státu, politického angažmá a budovatelství. Novým vzorem se stal komunista, který plně zasvětí svůj život tvrdé práci a politice. V kontrastu s dvacátými léty začaly vznikat pamflety a divadelní hry, které nekompromisně odsuzovaly promiskuitu, homosexualitu a dokonce varovaly před masturbací. Například ve hře „Sexuální nemravnost před soudem“ vystupuje třiadvacetiletý komsomolec, který nikdy s nikým nespal, k ženám přistupuje kamarádsky-soudružsky a pokud na něj přijde sexuální touha, jde si zaběhat nebo do úmoru pracuje.

Děsivá atmosféra nastupujícího stalinismu se brzy projevila i v zákonech. Opět byly zakázány potraty a kriminalizována homosexualita. Každoročně byly zatýkány stovky osob a posílány na nucené práce za „perverzní chování“. Z erotické lásky jako by se náhle stala nemoc: „Mami, přísahal jsem, že nebudu svádět holky, dokud na celém světě nesrazíme na kolena buržoazii,“ slibuje hlavní hrdina slavného románu Jak se kalila ocel (1934). Období čistek a masových poprav tak skoncovalo i s právy pro LGBT osoby a místo sexuální revoluce nastoupilo období temna. Ostatně zákony proti homosexualitě byly v Rusku zrušeny teprve v roce 1993. Ruku v ruce se stalinským terorem se tedy znovu ujal vlády patriarchát. A ten, jak je vidět, pokračuje v různých podobách dodnes.

Autor je šéfredaktor Alarmu.

 

A2LARM