Německý boj s nenávistí to schytává ze všech stran


Od ledna je v Německu v platnosti opatření, které má potírat nenávist na sociálních sítích.

Těžko v Německu hledat společenskou otázku, na níž by se shodli liberálové, zelení, unie soudců i profesní sdružení žurnalistů a společně s nimi pravicově-populistická Alternativa pro Německo (AfD), které se ostatní štítí. Přesně taková nesourodá koalice se ale teď vytvořila, a sice proti zákonu sociálně demokratického ministra předchozí vlády Heika Maase. Zákon, který má v němčině poněkud krkolomný název „Netzwerkdurchsetzungsgesetz“, vynucuje odpovědnost provozovatelů sociálních sítí za to, aby na nich zveřejňované obsahy neporušovaly platné německé právo. Ve své podstatě zákon nepřinesl nic nového. Již předtím měli správci (mimochodem úplně stejně jako u nás) povinnost řešit protiprávní obsah na svém portálu, jakmile se o něm dozvěděli – tedy když jim byl nahlášen. Jedná se o alternativu přísnějšího přístupu, podle nějž by se mělo vše kontrolovat ještě před zveřejněním. Takový přístup se ale při masivním nárůstu zveřejňovaných obsahů stal prakticky neproveditelným.

Sociální sítě nemají povinnost o obsazích, které považují za trestné, kohokoli dál informovat. S údajným viníkem tak nikdo nezahájí regulérní trestní řízení, dojde pouze ke smazání jeho příspěvku.

Zmíněný zákon nyní stanovuje sankce a specifikuje povinnosti pro sociální sítě s více než dvěma miliony uživatelů. Ty teď musí vybudovat aparát, který bude přijímat stížnosti uživatelů a „očividně trestné obsahy“ mazat do čtyřiadvaceti hodin. Na posouzení složitějších případů bude mít týden. Sítě také mají pravidelně zveřejňovat zprávu o tom, kolik stížností obdržely a jak se s nimi vyrovnaly. Pokud by sociální síť takovou strukturu nezřídila, hrozí firmě pokuta až do výše 50 milionů eur a odpovědnému členu managementu pak až pět milionů eur. Trest tedy nepřichází kvůli pouhému nesmazání jednotlivých závadných příspěvků, jak se často mylně píše. Po několikaměsíčním přechodném období vstoupil začátkem ledna zákon v platnost bez výjimek. Zmiňovaná názorově pestrá skupina odpůrců ho ale jako problematický kritizuje od samotného počátku. A po několika týdnech v provozu ho teď kritizuje ještě hlasitěji.

Mučedníci z AfD

Motivace kritiky jsou ovšem různé a ne všechny argumenty lze brát vážně. Pro AfD je ideálním cílem v jejich boji proti establishmentu a domnělé „rudo-zelené totalitě“, která dlouhodobě umlčuje své politické oponenty a jejímž nástrojem má tento zákon být. Co na tom, že dvanáctihodinové zablokování účtu političky AfD Beatrix von Storch, nemá se zákonem nic společného. Na svém Twitteru Storch reagovala na novoroční přání policie z Kolína nad Rýnem v arabštině otázkou, zda si tím chce policie „tyto barbarské muslimské skupinově znásilňující bandy mužů“ nějak naklonit. Blokování uživatelů ale nový zákon nepředepisuje a došlo k němu spíš na základě vnitřních, přísnějších pravidel užívání samotného Twitteru.

AfD, její sympatizanti a další extremisté mají zřejmě skutečně strach. Přímá a nefiltrovaná komunikace s publikem mimo tradiční mediální kanály byla zatím pro jejich úspěch stěžejní, což teď může zákon ohrozit. Zároveň jim ale významně pomáhá stylizovat se do role politických disidentů a mučedníků. Tažení proti nenávisti si už vyložili jako velmi užitečnou politickou zbraň, což dokládá výrok saského poslance AfD Jense Maiera, že „trestní oznámení kvůli podněcování k nenávisti působí v současnosti spíš jako udělení nejvyššího státního vyznamenání“. Přestože jsou postoje AfD očividnou politickou manipulací, je třeba brát vážně to, jaké může mít zákon politické důsledky – může totiž utvrdit sympatizanty AfD v přesvědčení, že žijí v diktatuře.

Otázka kvalifikace

Z poněkud jiného ranku je kritika zákona u zbývajících aktérů. Někteří mají pocit, že sítě ze strachu z vysokých pokut či kvůli nedostatku kvalifikovaného personálu budou raději mazat víc, než by skutečně musely, a začnou tak nepřípustným způsobem omezovat svobodu slova. Jako důkaz nejčastěji uvádějí smazanou satirickou reakci na tweet Beatrix von Storch, zveřejněnou známým německým časopisem Titanic, který si za to od Twitteru také vysloužil dočasné zablokování. Toto tvrzení je ale po sotva třech týdnech ostrého provozu pouhou spekulací. Sociální sítě ještě ani nevydaly své první bilanční zprávy o naplňování zákona, z nichž by se daly informace o rozsahu mazání vyčíst. Zmiňovaný případ vyvolává spíš jiné obavy. Pokud někdo nezná satirický Titanic, pak je totiž skutečně otázkou, zda může o závadnosti příspěvků kvalifikovaně rozhodovat.

Otázka kvalifikace je přitom stěžejní. O tom, zda něco naplňuje či nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu, by měli rozhodovat právníci. Třeba obsah na Facebooku ale ještě donedávna posuzovali prekarizovaní zaměstnanci externí agentury. Nejen že to nebyli právníci (jejich úkolem bylo koneckonců kontrolovat naplňování vnitřních pravidel samotného Facebooku, která se nemusí nutně krýt s trestním ani jiným platným právem), ale často to byli kvůli specifickým jazykovým znalostem třeba váleční uprchlíci. Počet lidí, kteří se nyní v Německu o facebookové obsahy starají, s novým zákonem stoupl na tisíc pět set, přičemž celosvětově je takových pracovníků sedm a půl tisíce. O těchto lidech toho příliš nevíme, ale můžeme předpokládat, že na rozhodování o závadnosti jednotlivých obsahů budou mít minimum času. Snad aspoň Facebook oproti dřívějšku zavedl nějaké systémy psychické podpory – procházení tisíci výhrůžek smrtí a znásilněním totiž není úplně příjemná práce.

U požadavku, aby o závadnosti příspěvků rozhodovali právníci, však diskuse nekončí. Jiná kritika se dotýká zásadních otázek po tom, jaké jsou kompetence veřejného a soukromého sektoru v éře digitálního kapitalismu. O trestnosti jednání by nadále měly rozhodovat aparáty v demokratických společnostech k tomu určené, tedy policie, státní zastupitelství a soudy – a ne soukromé společnosti. Orgány činné v trestním řízení přitom nejsou do celé věci novým zákonem nijak přímo zapojeny. Sociální sítě nemají povinnost o obsazích, které považují za trestné, kohokoli dál informovat. S údajným viníkem tak nikdo nezahájí regulérní trestní řízení, dojde pouze ke smazání jeho příspěvku. Rychlým vymazáním, k němuž jsou sociální sítě dnes nuceny, zmizí o protiprávním jednání důkaz a s ním i možnost domáhat se spravedlnosti, kupříkladu i ve formě odškodného. Chybí také mechanismy, které by revokovaly smazání obsahů, jež byly za trestné označeny mylně. Proti rozhodnutí sítí neexistuje odvolání – ústavní svobodu slova německý stát koneckonců svým občanům garantuje pouze vůči státní moci samotné, ne vůči soukromým firmám.

V Česku máme větší problém

Podnětů ke kritice je tedy celá řada a německá společnosti se s nimi již širokou a mnohovrstevnatou veřejnou debatou začala intenzivně zabývat. Objevují se samozřejmě i názory, které zákon obhajují, jako třeba ten v úvodníku minulého vydání týdeníku Spiegel. Jeho autor správně upozornil na to, že část artikulované kritiky nejde na vrub zákonu samotnému, ale způsobu, jakým se s ním sociální sítě vyrovnávají – pokud by se například ukázalo, že Twitter skutečně maže i obsahy, které nejsou trestné, pak je na místě spíš tlačit na Twitter, aby zvýšil počet kontrolorů nebo přehodnotil potřebnou kvalifikaci, než říkat, že špatný je zákon. Protože faktem prostě je, že nějaký způsob zacházení s dosud obsahově neregulovaným prostředím sociálních sítí potřebujeme.

Pokud Německo vychytá problematická místa (zavede povinnost hlásit odpovědným místům autory obsahů, jež považuje za trestné, či systém odvolání proti nespravedlivému smazání), mohl by být  Netzwerkdurchsetzungsgesetz pionýrským počinem hodným následování. A to i na evropské úrovni, kde naše komisařka Jourová zatím naivně sází na dobrovolnou aktivitu dotčených firem, jako kdyby někdy něco přinesla. Je přeci jasné, že dobrovolně tyto firmy neudělají v podstatě nic. Proč by také? Kontroverzní obsahy zvyšují počet interakcí, a ty zvyšují příjmy z reklamy. Přijímání většího počtu kompetentních lidí do rolí správců obsahů nebo zavádění nových odvolacích mechanismů naopak stojí peníze. Než se necháme inspirovat německým vzorem, si ale budeme muset nejprve uvědomit, že na sociálních sítích máme v tomhle směru podobný problém. Všechno dokonce nasvědčuje tomu, že v Česku máme větší problém než jinde. Chybí ale politická vůle s tím cokoliv dělat.

Autorka je politoložka.

 

A2LARM