Xenofeminismus podle Šmahelové


Co může západnímu feministickému myšlení nabídnout východoevropská zkušenost?

Teoretické impulzy levicového myšleni se z center k nám, do periferních oblastí Evropy, dostávají vždy se zpožděním a historie jejich recepce je kapitolou samou o sobě. Jedněmi z takových impulzů, o nichž se v posledních letech diskutuje, jsou levicový akceleracionismus a xenofeminismus. Nick Srnicek, autor Manifestu akceleracionismu, i členky Laboria Cubonics, kolektivu, který do světa vyslal Manifest xenofeminismu, Prahu osobně navštívili a svoje myšlenky lokálnímu publiku přednesli – v obou případech v kontextu událostí na scéně současného umění v galerii Tranzitdisplay. Tyto myšlenkové proudy vycházejí z optimismu ohledně emancipačního potenciálu technologií, který není omezen současným kapitalistickým rámcem, ochoty překračovat to, co dnes považujeme za lidské limity, touhy po systémových, celospolečenských řešeních a nechuti k politickým aktivitám, které mají jen lokální dopad.

V historii východního bloku můžeme nalézt řadu projektů reformy organizace péče s ambicí celospolečenského uplatnění.

Během února publikovala platforma Artyčok.tv videa Martina Vrby AkceleracionismusXenofeminismus, která mají sloužit jako popularizační úvod do tohoto myšlenkového proudu. Snímek o xenofeminismu je obzvláště problematický. Jedná se vlastně o koláž záběrů ze semináře filosofa Václava Janoščíka a jakési bezcílné procházky umělkyně Martiny Růžičkové sídlištní krajinou. Robotický hlas i oblečení umělkyně mají zřejmě navodit futuristickou náladu, ale je to klišé. Zřejmě to nebylo tvůrčím záměrem, ale sledujeme snad ten nejstereotypnější sexistický obraz, jaký existuje: ženu-objekt, výjev, který muž-filosof uvádí na pravou míru „správným“ kontextem. Přestože praxe Martiny Růžičkové ve skutečnosti xenofeminismus zajímavým způsobem rozvíjí a autorka by nejspíš měla k tématu hodně co říct, autor ji nechává vyslovit pouze jedinou větu. Z xenofeminismu se vytratil feminismus i na jiné úrovni – není nikterak vysvětleno, jak se odcizení a emancipační potenciál technologií, které video zmiňuje, vztahují k genderovému útlaku v naší společnosti teď a tady. Xenofeminismus přitom vznikl jako odpověď na feministickou kritiku Manifestu akceleracionismu coby záležitosti bílých, privilegovaných mužů, kteří neřeší problémy genderu a znehodnocení specifického typu práce v kapitalismu – tj. péče, již v naší společnosti vykonávají především ženy. Je paradoxní, že tyto klíčové otázky video, jež chce tento myšlenkový proud zpopularizovat, vůbec nezmiňuje.

Video ale neřeší ani jinou otázku, která mi připadá neméně důležitá, pokud mluvíme o teorii, vycházející z poněkud jiného kulturního kontextu. Ale těžko mu to vzhledem k jeho formátu vyčítat. Moje poznámka se týká nás všech, kteří se touto teorií nějak zabýváme nebo s ní v zásadě sympatizujeme. Měli bychom totiž brát v úvahu ještě jinou námitku vůči akceleracionistům: totiž že jejich teorie nebere v potaz životní podmínky oblastí mimo západní centra. Na tuto kritiku autoři akceleracionistického manifestu celkem legitimně odpověděli, že jejich teze mají svá omezení, jelikož nutně vycházejí z kontextu, v němž se sami pohybují, a že doufají, že bude možné jejich teorie vyvíjet i z jiných perspektiv a v kontextu jiných společenství. Ostatně tak k tomu přistoupily i xenofeministky, když se rozhodly akceleracionistické teze dále rozvinout v dialogu s feminismem.

Měli bychom si obdobně klást otázku, jak tuto teorii reflektovat prostřednictvím naší vlastní, odlišné historie zde ve východní Evropě. Domnívám se, že pokud tak neučiníme, zůstaneme oněmi postkomunistickými dětmi bez historie, jak o nich píše Boris Buden, které jsou odsouzeny jen nekriticky přebírat poznatky jiných a „dohánět“ vyspělá centra někde jinde – to platí i v případě kritické teorie. Je dobré znát svou historii v její komplexnosti, znát její výdobytky, stejně jako se poučit z jejích selhání. Následující text se pokouší nahlédnout xenofeminismus právě z perspektivy této historie. Zároveň bych ráda napravila, co video Martina Vrby opomíjí, a ukázala, co je vlastně na xenofeminismu z mého pohledu skutečně feministické.

Domácí realismus

Ve svém eseji Promethean Labors and Domestic Realism kritizuje členka xenofeministického kolektivu Helen Hester heroický (prométheovský) étos levicové politické teorie. Na jedné straně, zcela v akceleracionistickém duchu, vyzývá feministické iniciativy k tomu, aby vytvářely politiku, jež usiluje o systémová řešení, bere v potaz globální provázanost a složitost současného světa jakož i technologický vývoj, a formuluje vizi zpochybňující hegemonii statu quo a jeho legitimitu. Na straně druhé jí vadí, když levicoví teoretici vyzývají k politickému angažmá, jež stojí na odhodlanosti přinášet oběti emancipačnímu projektu a riskovat svoje bezpečí a pohodlí, a neberou v úvahu limity, jimž čelí především lidé, kteří o někoho pečují, na nichž druzí závisí a kteří se proto nemohou takto angažovat. Co je ale neméně důležité, akceleracionismu se vytýká, že opomíjí sféru domácí práce či péče. Pro xenofeminismus se totiž jedná o důležitý prostor, odkud takovou politiku vůbec provozovat. „Kitchen politics“ nemusí být „folk politics“.

Hester se inspiruje kapitalistickým realismem Marka Fishera, označujícím nemožnost si dnes představit alternativu vůči kapitalismu. Naši neschopnost vidět domov nějak jinak než jako izolovaný a individualizovaný příbytek, jehož údržba je naší soukromou záležitostí, a to navzdory technologickému rozvoji a převratným společenským změnám, příznačně označuje jako „domácí realismus“. Historie nejrůznějších sociálních, architektonických a feministických experimentů nám přitom ukazuje řadu alternativních uspořádání domácího prostoru, domácí práce a péče. Hester zmiňuje vize, jež zůstaly na papíře, ale také konkrétní příklady z praxe, např. výstavbu kolektivního bydlení první poloviny minulého století (třeba dělnickou výstavbu Wiener Gemeindebauten ve Vídni ve dvacátých a třicátých letech minulého století za vlády socialistů), které vidí jako pokusy o radikální reorganizaci péče coby záležitosti kolektivní a celospolečenské. Z toho vyplývá, že se xenofeminismus – právě kvůli svému futurismu – musí dívat i do minulosti, hledat zapomenuté možnosti a zdánlivě slepé uličky vývoje a čerpat z nich. Vedle radikální feministické tradice druhé vlny, jak ji představuje například Dialectics of Sex (Dialektika pohlaví, 1970) Shulamith Firestone, je tedy třeba dále kriticky rozvíjet tuto tradici socialistických, feministických a uměleckých (avantgardních) experimentů.

Hester ve svém textu ale nezmiňuje jeden z největších takových experimentů vůbec – případ genderové politiky v socialistických státech východní Evropy. V historii východního bloku můžeme nalézt řadu projektů reformy organizace péče s ambicí celospolečenského uplatnění, které se na hony vymykají tomu, co Hester nazývá domácím realismem. Dosud snad existovaly povětšinou jen ve vzpomínkách pamětníků, uvězněné pod nánosem (n)ostalgie jako obraz minulosti, kterou lze bezpečně obdivovat, jelikož je nenávratně pryč, anebo jako součást opresivní diktatury, jejíž emancipační étos existoval nanejvýš v teorii a která byla příliš odtržená od reálného života, než aby vyústila v něco jiného než ničivé důsledky. Možná je ale již nejvyšší čas se na tyto experimenty znovu podívat a uchopit je nějak jinak – třeba jako nástroje a pomocníky nové (akceleracionistické) politiky v procesu konstruování vizí jiné budoucnosti, v níž se stávají otázky péče a sociální reprodukce ústředními.

Osvobozená domácnost

„Vánoce jsou už přede dveřmi, jak se říká v knihovnách. Koupila jsem na ulici jmelí a pověsila je v jídelně na lustr nad stolem. Přijela teta Magda z Vinohrad, aby u nás strávila den s ženami z Čistoty.“
(Helena Šmahelová: Jsem už velká dívka, 1963)

V románu pro dospívající dívky od Heleny Šmahelové s příznačným názvem Jsem už velká dívka tráví matka hlavní hrdinky, jež je povoláním lékařka, dlouhé hodiny v práci. Doma se pak většinou věnuje především pití kávy, kouření cigaret a bývá duchem nepřítomná. Stejně jako její manžel. Pokud je třeba v domácnosti něco udělat, například uklidit, rodina využívá služeb lidí z „Čistoty“. Matka se podivuje, když dcera sama obstará štědrovečerní večeři, a posteskne si (!), že ji učili jen medicínu. Magda, její dcera, se ve volném čase stýká většinou se svými vrstevníky ve škole a v rámci bezplatných kroužků, které provozují státem podporované organizace, či s příslušníky široké rodiny. Ne, to není žádné science fiction, ale obraz československé společnosti z roku 1963.

Alena Wagnerová v českém překladu své knihy Žena za socialismu. Československo 1945–1974 a reflexe vývoje před rokem 1989 a po něm, sociologické studie, kterou původně publikovala v sedmdesátých letech v německé emigraci, poukazuje na polistopadovou amnézii poválečného experimentu ženské emancipace a na fakt, že v sedmdesátých letech, kdy se na Západě teprve rodilo feministické hnutí, bylo „uskutečnění rovnoprávnosti žen (…) v totalitních státech tzv. východního bloku dál než v demokratických zemích západní Evropy“. Poválečné komunistické elity považovaly – v duchu klasiků marxismu – za základní podmínky emancipace žen jejich vřazení do výrobního procesu, rozpad nukleární rodiny jako hospodářské jednotky a socializaci domácí práce prostřednictvím centrálně řízených služeb. Vedle výstavby jeslí a školek se jednalo i o vize a praktické pokusy o realizaci různých forem kolektivního bydlení a o kolektivní organizaci úklidu, přípravy jídla, péče o děti, praní a žehlení, spravování oděvů atd. Vše ale začalo dříve než v únoru 1948 a aktivity mladého socialistického státu na tomto poli navazovaly na předchozí debaty i konkrétní snahy ženského hnutí a nejrůznějších ženských spolků a organizací, které před válkou i po ní viděly podmínku emancipace žen v mechanizaci domácích prací prostřednictvím nových technologií, ve výstavbě kolektivních domů poskytujících pečovatelské služby (tzv. úlohových domů či domů bez domácí práce) či v zakládání družstev, jejichž cílem bylo provozování právě takových služeb.

V poválečné ČSSR tak vzniklo několik kolektivních domů z iniciativy průmyslových podniků (chemičky Stalinovy závody v Litvínově a firmy Baťa ve Zlíně) a později i z iniciativy státu (tzv. domy hotelového typu – dočasné bydlení pro svobodné lidi a mladé páry např. v Olomouci nebo v Praze). Byty v kolektivních domech byly doplněny řadou dalších prostorů ke společnému využití (přednáškové místnosti, dílny, prostory pro zájmové kroužky) a zařízeními poskytující pečovatelské služby (prádelny, školky, jesle, kuchyně a jídelny). Kolektivní formy bydlení jako způsob socializace péče se ale masově nerozšířily a otázka emancipace zůstala viset na síti centrálně poskytovaných služeb, jež nebyly přímo součástí bydlení. Někde na počátku stojí iniciativa České sociální demokracie, jež s podporou komunistické strany a dalších stran Národní fronty založila roku 1945 neziskové svépomocné družstvo s názvem Osvobozená domácnost. Společné prádelny, mandly, správkárny prádla a punčoch, kuchyně, pomoc v domácnosti či hlídání dětí měly zpočátku sloužit pouze členkám. Stát tuto iniciativu podporoval prostřednictvím záruky na hypoteční půjčku a státním příspěvkem na úroky. Pokud chtěl někdo takové družstvo založit a sehnal-li členskou základnu, zbývalo napsat žádost o přidělení budovy a patřičného vybavení.

První Osvobozená domácnost ale zahájila provoz až na počátku roku 1948 v prádelně v Praze-Holešovicích (za účasti sociálnědemokratické ministryně průmyslu). Od roku 1948 pak družstvo fungovalo na zaměstnanecké bázi, bylo centrálně řízené a rozšířilo se po celé republice. Také nově zestátněné podniky zakládaly podnikové školky, jesle, jídelny a prádelny, spravovaly rekreační objekty. Tehdejší ideál emancipovaných lidí, kteří naplno budují novou společnost a ve volném čase se pak těší rekreačním aktivitám, zatímco stát zajišťuje celou sféru péče, nebyl naplněn proto, že se brzy ukázal jako ekonomicky zcela neudržitelný. Služby Osvobozené domácnosti zdaleka nebyly finančně dostupné všem, rejstřík poskytovaných služeb zůstal omezený (jednalo se především o prádelny a čistírny) a jejich kvalita byla pro mnohé zcela nedostačující. Jak je známo, pracující ženy v ČSSR trpěly tzv. dvojí směnou (také protože zapojení mužů do oblastí péče nebylo na pořadu dne). Přesto využívala většina domácností v socialistickém Československu čas od času služeb tohoto státního podniku. Ve zmiňovaném románu Šmahelové se služby „Čistoty“ ukazují být užitečným pomocníkem, obzvláště když se rodina ocitá v krizi kvůli odchodu starších sourozenců a nemoci a posléze úmrtí otce.

Je co kritizovat

Jak jsem již naznačila, na těchto experimentech je co kritizovat. Byly paternalistické a nebraly dostatečně v potaz potřeby různých skupin žen, jež mohly být spolu navzájem v rozporu. Socialistický stát také nedokázal vyvinout takovou infrastrukturu, jež by podobné služby mohla uspokojivě zajistit, a výsledkem bylo zklamání a frustrace obyvatel. Egalitářskou genderovou politiku padesátých let navíc již v letech šedesátých nahradil konzervativnější přístup, který podporoval ženu jako hlavní pečovatelku a opatrovatelku rodinného krbu. První věc, kterou by xenofeministky (navrhující zcela opustit binární genderovou strukturu) oprávněně kritizovaly, by samozřejmě byla perzekuce těch, kteří se tomuto řádu vymykají. A bylo by toho jistě více. Nicméně je těžké popřít radikalitu tohoto projektu vzhledem k tomu, co tehdy bylo „domácím realismem“, a neobdivovat jeho univerzalismus, ambice tyto reformy uplatnit v celé společnosti.

Všem xenofeministkám, které usilují o celospolečenskou revoluci v oblasti péče, jsou tyto praktické zkušenosti z minulosti výzvou k vyvinutí takových technologií, platforem a designových prototypů, které by umožnily fungování podobných institucí kolektivní péče, byly by stejně ambiciózní, univerzalistické a radikální, ale zároveň by ctily komplexnost žité zkušenosti a naši rozdílnost. Slovy xenofeministického manifestu: „Naším spárům nesmí uniknout ani domácí prostory, od ulic až po byty. Právě domácí prostředí nelze pomíjet, je v nás totiž hluboce zakořeněno. Přitom domov v hodnotovém smyslu je často zaměňován s faktickým domovem, s něčím neměnným a daným. Tento absurdní domácí realismus v naší vizi nemá místo. Zaměřme se na rozšířené domácí prostory sdílených laboratoří, komunálních médií nebo technického zázemí. Jako klíčový prvek jakékoliv feministické budoucnosti si domov zaslouží radikální prostorovou proměnu. Ale tato transformace nesmí skončit u zahradní branky. Je zřejmé, že proměny rodinného a domácího života jsou dnes možné pouze za cenu opuštění ekonomické činnosti – životem v komunitě –, anebo snášením ještě těžšího ekonomického břemene – jako rodič samoživitel. Aspoň, pokud opravdu chceme nabourat setrvačnost, která uchovává umrtvující formu nukleární rodiny a izoluje ženy od veřejné sféry i muže od života vlastních dětí, zatímco poškozuje všechny, kteří se chtějí odlišit. Musíme zcela přebudovat materiální infrastrukturu rodiny a prolomit ekonomické tlaky, které udržují její současnou formu. Máme dva cíle, a naše perspektiva je proto stereoskopická: musíme vytvořit ekonomické podmínky, které osvobodí práci v domácnosti i rodinný život a zároveň vybuduje modely rodinných vztahů nezávislé na otupujícím systému námezdní práce.“

Autorka je kurátorka, výtvarná kritička a teoretička.

 

A2LARM