Reakce na film Ztratili jsme Stalina lze rozdělit do dvou skupin. Jedná se buď o nadšenou chválu, nebo o opatrné upozorňování na to, že snímek zaostává za očekáváními, které na něj nanesly recenze světových médií a příslib kontroverze daný zákazem promítání v Rusku. Jde o film s nesmírným množstvím protichůdných ambicí. Jedná se o komedii, jež je radikální právě ve své odlehčenosti a přímočarosti, satiru, hereckou exhibici s pokusy o univerzální výpověď, která se zároveň snaží popřít a shodit jakoukoli instanci patosu.
Děj sleduje chaos a intriky, které se v generálním štábu sovětské armády rozjíždí bezprostředně po Stalinově smrti. Zahrnuje všechno – prázdné deklamace, upřímnou hrůzu, smrt civilistů, vzájemné jízlivosti politických rivalů a funkcionáře nervózně přešlapující nad loužičkou Stalinovy moči. Výsledkem je film zběsilého tempa a nestálého tónu.
Tvůrci snímku Ztratili jsme Stalina si přes všechnu drzost a poučenost zjevně nevědí rady se zobrazovanou realitou čistek a utrpení.
Snad všechny recenze angloamerického původu zmiňují herecké přízvuky. Pro našince je těžké odhadnout, jak silný vliv na rodilého mluvčího angličtiny má, když slyší herce v exotických rolích mluvit přirozeně. New York Times mluví o „brechtovském efektu“ zásadně ovlivňujícím vnímání identity herce. Jde o prozíravý krok, díky němuž se režisér jedním tahem vyhýbá potenciální trapnosti nepovedené imitace ruského přízvuku a zároveň zpřítomňuje herce. V divákovi pak vyvolává pro cynickou satiru velmi žádoucí pocit odcizení.
Toto zcizení se netýká jen toho, jak herci mluví – Ztratili jsme Stalina působí nápadně nerusky svým obsahem i stylizací. Zdá se, že zčásti jde o vedlejší účinek starého dobrého anglocentrismu – postavy jsou upravené, aby byly cílové skupině srozumitelnější, humor pokračuje v jisté zavedené tradici. Zčásti je tato „západnost“ přirozeným důsledkem žánrové příslušnosti – stereotypně ruská stylizace nejde s převážně konverzační komedií příliš dohromady.
Jako Downing Street po Brexitu
Odkouzlení historických postav, o které film usiluje, je kromě humoru také zdrojem oné vychvalované „mrazivosti“. Není zvykem, aby příběh z této éry působil na plátně povědomě. Přeměna sovětských funkcionářů z bezprecedentních démonů na pouhé neschopné, bezpáteřní a intrikánské figury je stejně vtipná jako každé jiné dobře ztvárněné překročení tabu. Zároveň ale bez rouhání či obviňování sděluje, že mohou existovat jisté podobnosti mezi nimi a lidmi, o nichž denně čteme v novinách.
Představitel generála Žukova Jason Isaacs uvedl v rozhovoru pro Guardian, že mu bývalý britský premiér David Cameron s nadšením vyprávěl, jak nápadně některé scény z filmu připomínaly Downing Street bezprostředně po Brexitu. Z takového postřehu měl režisér Arnando Iannucci, jehož proslavily satiry současné angloamerické politiky – seriály Je to soda a Viceprezident(ka) a celovečerní film Politické kruhy –, jistě radost.
Podobné analogie mají ale své jednoznačné meze. Tvůrci snímku Ztratili jsme Stalina si přes všechnu drzost a poučenost zjevně nevědí rady se zobrazovanou realitou čistek a utrpení. Je pochopitelné a správné, že se komedie z takto strašného období zaměřuje především na bohaté a mocné. Relativní zdrženlivost autorů ale vede k tomu, že probíhající čistky zobrazují jen letmo, zpravidla s viditelnou ilustrativností.
Občas se film pokouší z probíhajícího teroru ukázat něco víc než mrtvoly a vyděšené tváře. Některé scény jako by chtěly zpřítomnit absurditu života obětí oné doby. Muži stojící před zdí se po sobě nervózně rozhlíží, poprava byla kvůli příkazům shora ukončena v půlce. Zmučená vězeňkyně reaguje na zprávu o Stalinově smrti upřímným pláčem. Tyto scény nikdy nedostanou dostatek času a prostoru na to, aby na ně mohl divák přiměřeně reagovat. Rychlé tempo podobné momenty zplošťuje, ale zároveň obratně a úspěšně vyvažuje skoky v tónu a vyznění, kterých je snímek plný.
Málokterý film nabízí tak turbulentní vývoj. Úvodní sekvence je natolik ilustrativní a odlehčená, že by se při drobné obměně kulis a jmen mohla odehrávat v lecjakém komediálním seriálu. Vyvrcholení je přitom nepokrytým dramatem, v němž je absurdita chování postav zdrojem hrůzy, nikoli pobavení – všichni se koneckonců v dané situaci chovají naprosto logicky… Tato drastická proměna se nese tónem i sdělením. Úvodní sekvence má kladnou postavu, snad jedinou v celém filmu. Ta ve své drzosti a neúprosnosti působí v kontextu veskrze cynického celku nepřípadně. A vzhledem k tomu, že se jedná o umělkyni, se zlé jazyky mohou ptát, zda se s ní autoři neidentifikují více, než by bylo zdrávo.
V závěru naopak zcela převládá nihilismus. Objevuje se zde jeden z nejkrutějších a nejaktuálnějších paradoxů tohoto filmu; zaznívá volání po řádném soudním procesu. Toto volání není následováno debatou či vysvětlením. Je zjevné z kontextu, jak alibistický a selektivní tento náhlý smysl pro princip je. Není ani třeba verbalizovat, že v takto skrznaskrz prohnilém systému nemůže mít jiný původ než v ješitnosti a pokrytectví. Překvapivě závažné zakončení filmu, v jehož úvodní sekvenci lidé omdlévají, když se praští do hlavy o hydrant. Z kinosálu nelze odejít jinak než se smíšenými pocity.
Autorka studuje scenáristiku a dramaturgii na FAMU.