O současném fotbale si můžete myslet klidně to nejhorší. Že se na hřišti prohánějí primadony, které za hodinu vydělají to, na co jiní dřou celý život. Že ochozy stadionů postavené za veřejné peníze jsou semeništěm rasistických hovad. Anebo že ještě hloupější než běhat devadesát minut za merunou, je platit za to, abyste se na to dívali. Všechno je to možná pravda, ale jednu věc fotbalu prostě upřít nelze. V historii lidstva neexistuje žádná jiná událost, která by na světě zajímala tolik lidí jako finále mistrovství světa.
Zarážející nesmyslnost není produktem rozmařilosti ruského carismu, ale důsledkem invaze globálního kapitalismu do lokálního kontextu.
Poslední finále mistrovství světa v Brazílii před čtyřmi lety mezi Německem a Argentinou viděla více než miliarda lidí. Není důvod předpokládat, že na letošním šampionátu nebude tento těžko uvěřitelný rekord mediálních dějin znovu překonán. Rusové jako pořadatel mistrovství, které otevřeli 14. června pětigólovou výhrou nad Saúdskou Arábií, pro to udělají vše. Není divu, že po lákadlu hostit měsíc trvající opulentní spektákl skočilo právě Rusko. Kdo jiný by měl být hostitelem než země, která za zimní olympiádu v Soči utratila astronomickou sumu 51 miliard dolarů. Existuje však řada politických důvodů, proč by Rusové měli být naopak těmi posledními, kdo si zaslouží měsíc pozornosti celého světa. Ať už kvůli masivnímu bombardování civilistů v Sýrii, anexi Krymu, podpoře východoukrajinských separatistů, represím proti LGBTQ komunitě či nedávnému atentátu na bývalého agenta Skripala a jeho dceru. Ani z „neutrálního“ sportovního hlediska to není o moc lepší: je zde neuvěřitelně rozsáhlá kauza státem a tajnými službami řízeného dopingu, rasismus na ruských stadionech nebo agresivní chuligáni, slibující fanouškům z celého světa peklo v ulicích. Jenže jestli někdo zažije peklo, budou to především samotní Rusové.
Potěmkinovi potomci
Není třeba Rusko démonizovat přehnanými stereotyp – pod kotel zkreslujících představ poctivě přikládají sami. Grafický vizuál šampionátu působí, jako by někdo použil to nejkýčovitější z ruralistického naivismu ruské vesnice. Všudypřítomná rudá a záplava hvězdiček, střecha pravoslavného kostela nahrazená fotbalovým hřištěm či trofej až příliš se podobající postavě ze slavného Munchova obrazu posunují hranice nevkusu daleko za Sibiř. Třešničkou na dortu jsou oficiálně vedené instruktážní kurzy, jak se mají Rusové správně usmívat na cizince, případně varování ruské poslankyně, aby občané nesouložili s cizinci, protože by to mohlo skončit děsivým mísením ras.
Přesto mají na podobná klišé Rusové jako historicky první pořadatel mundialu ve východní Evropě tak trochu právo. Civilizovanějšímu Západu se pokusili přiblížit výstavbou nejmodernějších fotbalových stadionů. Rekonstrukce tří starších a stavba devíti nových stála ruskou pokladnu nejméně 12 miliard dolarů. I když oproti olympiádě v Soči megalomanie značně poklesla, opět vzniklo nové „stádo bílých slonů“. Tímto termínem se označují luxusní rozmáchlé stavby placené z veřejných prostředků, jejichž životnost je omezená klidně i na jedno použití. I na současném šampionátu se v některých arénách odehrají maximálně čtyři utkání, aby následně sloužily ruské ligové soutěži, tedy pro patnáct utkání za rok. Například v Nižním Novgorodu, kde v loňské sezoně chodilo na zápas průměrně 900 lidí, mají nyní zbrusu nový monument s kapacitou 45 tisíc diváků.
Zarážející nesmyslnost ale není produktem rozmařilosti ruského carismu, ale důsledkem invaze globálního kapitalismu do lokálního kontextu. Mezinárodní fotbalová federace FIFA, která šampionát prodává jako balíček spektakulární zábavy, si užívá status hýčkané nadnárodní korporace, kterou si vybrané země předcházejí na několika frontách zároveň. Kromě luxusních stadionů musí přijmout i zákon, který poskytuje fotbalové kratochvíli výjimky z běžně platných ekonomických pravidel.
Poblíž stadionů jsou fanzóny, v nichž mohou prodávat pouze partneři a sponzoři fotbalové federace, na něž se nevztahuje daňová povinnost. Rusko nejenže neutrží ani rubl z prodeje televizních práv, protože ta má pod palcem FIFA, ale ani lístky na velkokapacitní stadiony nepřinesou místním žádný výdělek. Vstupenky jdou sponzorům a partnerům, zbytek dostávají k dispozici jednotlivé federace daných fotbalových soupeřů. Veškerý zisk z prodeje opět míří do kasy ve švýcarském Curychu, kde FIFA sídlí. V podstatě jediný ekonomický přínos pro Rusko tak spočívá ve ždímání očekávaného jednoho milionu turistů. Místní hotely už reagovaly podražením o 18 tisíc procent. Jenže kvůli bezpečnosti i konzumnímu komfortu se většina návštěvníků bude shlukovat právě ve zmiňovaných fanzónách. Fotbalový šampionát tak z hlediska ekonomické racionality působí spíše jako ruská ruleta. V Samaře například „investice“ do modernizace města před šampionátem skončily zakrýváním rozbitých fasád domů velkoplošnými plachtami.
Chuligáni všech zemí, bojte se!
Přestože velkou část viny za negativní dopady na životy obyčejných Rusů nese na svých bedrech FIFA, ani Rusko v tom není zcela nevině. Jeho politická garnitura v čele s Vladimirem Putinem si je až příliš dobře vědomá, jak dokonalé PR minimálně na jeden měsíc získávají, aniž by museli investovat do fake news. O to větší má Rusko zájem si zbytečně nepokazit vlastní obraz. I když se zdálo, že největšími škůdci by v tomto případě mohli být teroristé z Islámského státu, kteří ve své verzi reklamy na Nike slibovali smrt hvězdám typu Messiho a Ronalda, největší obavy jsou z ruských fotbalových chuligánů. Po tom, co předvedli před dvěma lety během mistrovství Evropy ve Francii, když v Marseille napadli anglické fanoušky, není divu. Mnozí z útočníků měli na sobě dokonce trika s nápisem „Fuck Euro tour 2016“, což vyvolalo dojem, že by se snad mohlo jednat o další ruskou guerillovou intervenci pokoušející se demontovat demokracii na Západě.
Reakce ruských úřadů je patrná. Na stadionech se o pořádek starají najaté bezpečnostní agentury, které tvrdě trestají i zapálenou cigaretu. Mimo stadiony fanouškovské ultras hlídají tajní z FBS a policie. Alexander Šprygin, který byl ve Francii přítomný jako šéf svazu ruských fanoušků, nejenže o svoji funkci navzdory kontaktům na nejvyšších místech přišel, ale už dvakrát skončil ve vězení kvůli obvinění z organizace násilností. Ještě větším trestem pro něho je zákaz účastnit se jako divák mistrovství světa. Dostal se na veřejný seznam s více než pěti sty nepohodlnými fanoušky. Údajně ale existuje ještě neveřejný „black list“, na němž skončila tisícovka fotbalových fanoušků. Spuštěna byla i řada soudních procesů. Například v červnu 2017 byli obviněni fanoušci Lokomotivu Moskva za rasistický pokřik „Zabij Albánce“. Na tom by nebylo nic zarážejícího, kdyby se incident neodehrál v Albánii už v roce 2015. Že ruské represe proti fanouškům nepotřebují speciální nové zákony, ukázal i případ skupiny ultras ze Samary, která byla na základě běžného zákona o extremismu rovnou obviněna z přináležitosti k zakázanému hnutí a čelí soudnímu procesu. Policejní vyšetřování se nyní vztahují i na vulgární pokřiky a pyrotechniku na stadionu, což ukázalo šetření moskevského derby z předloňského podzimu.
Samozřejmě nemá cenu si kvůli probíhajícím represím ruské ultras zbytečně přikrášlovat. Drtivá většina ruských chuligánů patří ke krajní pravici a neonacistům. Na pořadu dne jsou jejich násilné útoky na migranty, rasistické pokřiky na hráče tmavé pleti na stadionech, vyvěšování bannerů s runami a polofašistickou symbolikou či účast na takzvaném Ruském pochodu radikálně pravicových uskupení. Tvrdá opatření na domácí půdě ale násilí z fotbalu nevymýtila, pouze ho přesunula za hranice země. Od té doby totiž výrazně přibylo násilí v zahraničí. V březnu napadli fanoušci Spartaku Moskva v Bilbau místní fanoušky – výsledkem byly dva zranění a devět zatčených. Schylovalo se i k chuligánskému derby, když fanoušci Spartaku plánovali napadnout konkurenty z CSKA ve Francii, kam tým CSKA přijel na zápas Evropské ligy. Zabránil tomu zásah ruských bezpečnostních služeb.
Díra jako v Jekatěrinburgu
Putovní globální cirkus se už v Rusku usídlil, dočasně ho modernizoval a do poloviny července ho bude svým duchem byznysu a apolitické ideologie ovládat. Jak bude tento kout východní Evropy šampionátem poznamenán, dokonale symbolizuje případ stadionu v Jekatěrinburgu. Zde vybourali čtvrtinu hotového uzavřeného stadionu, aby kolem něj postavily dočasnou konstrukci, která navyšuje diváckou kapacitu. Diváci z tribuny vidí na hřiště právě vybouranou dírou. Navíc – asi z důvodu bezpečí zahraničních turistů – na ní mohou usedat pouze ruští občané. Až fotbalové šílenství skončí, zmizí i tribuna, po níž (snad pouze dočasně) zůstane díra symbolizující úděl předchozích pořadatelů šampionátu. Brazílie a Jihoafrická republika už musely velkou část supermoderních svatostánků z ekonomických důvodů srovnat se zemí.
Autor je spolupracovník redakce.