George Orwell politický


Letos v červnu uplynulo sto patnáct let od narození George Orwella. Málokdo ví, že proslulý spisovatel bral velmi vážně socialistickou politiku.

George Orwell bral politiku vážně. Na tom není nic překvapivého, zvlášť s ohledem na politikou nasáklá témata jeho slavných románů – bolševickou revoluci ve Farmě zvířat a totalitní kontrolu myšlení v románu 1984. Jak moc však byl Orwell zapojený do proudů radikální politiky, to se obyčejně přehlíží. O proslulé jasnosti a zřetelnosti Orwellova vyjadřování toho bylo řečeno již dost, stejně jako o jeho volnomyšlenkářském světonázoru, který dnes pro mnohé představuje ikonu nedoktrinářského, nebo dokonce antidoktrinářského myšlení.

George Orwell, jehož nejslavnější román obsahuje třicetistránkový traktát zaníceného ideologa podobného Lvu Trockému o „teorii a praxi oligarchického kolektivismu“, je často pokládán za donkichotského naivku. Jeho socialismus byl prý spíše morální než teoretický a více intuitivní než intelektuální. Skutečnost je ale složitější. Orwell bořil ikony; jenže v rámci socialistické tradice, nikoli mimo ni. Jeho satiry o ideologických extrémech vyznívají pravdivě, protože tyhle extrémy dobře znal – z hlediska ideologického, kulturního i teoretického.

Obhajoba levičáků

Díky jeho sebraným spisům dnes víme, že Orwell byl ve světě levicové politiky jako doma. V roce 1945, když vytýkal prosovětským spisovatelům, že nadsazují Stalinovu roli v ruské revoluci, čerpal svoji argumentaci z nečekaného zdroje: od Maxima Litvinova, který sloužil jako Stalinův ministr zahraničí v letech 1930–1939 a po působení na ruském velvyslanectví v USA za druhé světové války se na svůj ministerský post zase vrátil. „Mám před sebou brožurku,“ psal Orwell, „která musí být velmi vzácná. Napsal ji Litvinov v roce 1918 a jsou v ní shrnuté nedávné události ruské revoluce. O Stalinovi se v ní nepíše, zato velice chválí Trockého a Zinovjeva.“

Koestler v Orwellově nekrologu vysvětluje, že drahý přítel George byl až příliš tvrdohlavý idealista na to, aby slevil ze svého socialismu nebo se krotil v kritice kapitalismu a Západu.

Čtenáři, kteří postřehli, jak důležitou roli hrají postavy inspirované v románu 1984 (Goldstein) a ve Farmě zvířat (Snowball), jsou často překvapeni, když se setkají s diskusemi o trockismu v Orwellových dopisech a esejích. Jde totiž o necenzurovaný, kacířský trockismus. V eseji z roku 1945 s názvem „Poznámky o nacionalismu“ sestavil Orwell katalog politických tendencí, včetně kapitoly nazvané „Trockismus“, v níž píše, že tento pojem je často „používaný tak volně, že zahrnuje i anarchisty, sociální demokraty anebo liberály (…) Trockismus se lépe zkoumá z obskurních brožurek než z děl samotného Trockého, který se rozhodně nedržel jediné myšlenky.“ A stejnou měrou se Orwell zajímal i o ostatní politické proudy.

Orwell na levicové organizace nikdy nenahlížel romantickou optikou. A to ani na ty, které měl rád, jako byla britská Independent Labour Party anebo milice Dělnické strany marxistického sjednocení, se kterou bojoval ve španělské občanské válce. Ale dobře věděl, že založit byť i sebemenší opoziční hnutí je úspěch. „Nikdy jsem ho neviděl tak nadšeného,“ vzpomínal později spisovatel Arthur Koestler, když se v roce 1946 společně rozhodli založit organizaci na podporu lidských práv.

Když se skupiny, vůči kterým se Orwell vymezoval, staly terčem pronásledování, začal je veřejně i soukromě hájit. V letech 1939–1945 ostře kritizoval anarchistické odpůrce války, ale když Scotland Yard v roce 1944 provedl šťáru v redakci jejich novin, Orwell publikoval sžíravou kritiku na adresu vlády v socialistickém magazínu Tribune.

Přátelství s nejbrilantnější komunistkou

Když chcete něco zorganizovat, vyžaduje to úsilí i kuráž; Orwell to dobře věděl, a proto neviděl nic hanebného na skromných začátcích. Sbíral brožury i od těch nejmenších levicových skupin a bral je vážně. Celý inventář jeho sbírky dnes čítá 214 stran a dokumentuje 2700 kusů; zahrnuje i brožurky takových partají, jako byla třeba Celoindická kongresová socialistická strana, Lidová národní strana Jamajky, Leninistická liga, francouzská Groupe Syndical, The Anglican Paficist Fellowship, periodika The Workers’ Friend, Freedom Press, publikacepolského podzemního dělnického vydavatelství a spoustu dalších.

Tohle všechno ukazuje jiný pohled na Orwella. Jeho vydavatelé a kritici těžili z jeho předčasné smrti, a tak vznikl rozšířený stereotyp zarputilého antiintelektuálního proroka, jehož dystopické bajky prýštily buď ze zdravého selského rozumu, anebo z politováníhodné výstřednosti. Oba stereotypy jsou ale k ničemu. Orwell psal srozumitelně a nesnesl hnidopišství; nicméně k naivním nebo antiintelektuálním postojům měl daleko. I ve svých posledních letech poznamenaných tuberkulózou, která mu ubírala energii, stále hodně četl.

Zaskočilo mě, když jsem se z jeho sebraných spisů dozvěděl, že na jaře a v létě 1949 se Orwell stýkal s Ruth Fischerovou. Ta krátce zastávala funkci generální tajemnice Německé komunistické strany – před rozkolem s Ruskem v roce 1926 – a na konci čtyřicátých let zrovna vydala rozsáhlou studii Stalin a německý komunismus. V dubnu 1949 jí Orwell napsal: „Určitě jste zahlcena gratulacemi, ale rád bych vám sdělil, že jsem si s potěšením přečetl vaši knihu Stalin a německý komunismus.“ Fischerová brzy odpověděla děkovným dopisem za jeho „povzbuzující poznámky“ a dodala, že doufá, že se jí podaří „najít trochu času“, aby mohla Orwella navštívit v Cotswoldově sanatoriu během chystané návštěvy Anglie. Zrovna si totiž opět přečetla Orwellův „velmi vzrušující“ Hold Katalánsku a doufala v příležitost probrat dílo s autorem osobně.

Dne 23. května napsala znovu, děkovala Orwellovi za poslání dosud nepublikovaného románu 1984, „který dorazil zrovna dnes ráno“, dva týdny před oficiálním vydáním. O měsíc později, krátce po návštěvě Fischerové, napsal Orwell svému příteli Toscovi R. Fyvelovi: „Bylo příjemné setkat se s někým, kdo důvěrně znal Karla Radka, Bucharina a další.“ V červenci se Orwell a Fischerová navzájem obdarovali (Barmské dny od Orwella, bonboniéra od Fischerové) a Orwell poprosil Fischerovou o radu ohledně požadavku od ruského politického žurnálu POSSEV, který ve Frankfurtu čerstvě založili ruští emigranti. „Předpokládám,“ psal Orwell Fischerové, „že redaktoři tohoto plátku jsou důvěryhodní lidé & navíc to nejsou bělogvardějci.“ (Tím odkazoval na reakční síly v revolučním Rusku.) V jiném dopise adresovaném svému agentovi naznačoval Orwell, že požádal Fischerovou, aby POSSEV kontaktovala.

Tohle všechno podnítilo mou zvědavost. Ruth Fischerová totiž upadla v zapomnění, málokterý orwellovský badatel ji zná, přehlížena je dokonce i mnoha současnými odborníky na komunismus. Ale přitom budila obrovský respekt — spisovatel Arthur Koestler ji dokonce nazýval „tou nejbrilantnější ženou v historii komunismu“. Fischerová měla blízké vztahy s některými z Orwellových přátel – nejen s Koestlerem, ale i se spisovateli Dwightem Macdonaldem a Franzem Borkenauem.

Demokracie proti stalinismu

Borkenau a Orwell k sobě také měli politicky dost blízko. Frázi „oligarchický kolektivismus“ použil Orwell poprvé v pochvalném posudku na jednu z Borkenauových knih; navíc příznivě zrecenzoval i několik dalších jeho děl, včetně kritické historie komunistické internacionály z roku 1938. V březnu 1949 vydavatel David Astor požádal Orwella, aby jmenoval jednoho odborníka se schopností fundovaně psát o španělské občanské válce; Orwell navrhl právě Borkenaua, jehož Španělskou arénu považoval již v roce 1938 za nejlepší knihu o občanské válce. O měsíc později, když se na něho obrátila Celia Paget s dotazem, na koho by se dalo spolehnout v efektivní obraně demokracie proti stalinismu, Orwell opět jmenoval Borkenaua.

V srpnu 1949 se Ruth Fischerová a Franz Borkenau setkali s americkým novinářem Melvinem Laskym, jehož německojazyčný magazín Der Monat, sponzorovaný Spojenými státy, vydával Farmu zvířat na pokračování. Toto setkání v německém hotelu je všeobecně považováno za jiskru, která zažehla myšlenku takzvaného Výboru pro kulturní svobodu. Později v témže měsíci napsala Fischerová Laskymu z Paříže: „Mám spoustu práce s projektem pro berlínský kongres a všude nacházím podporu a odezvu. Například od Koestlera, se kterým jsem se včera viděla.“ Dva dny nato poslal Koestler Fischerové strojopis návrhu na lidskoprávní ligu, „kterou jsem před pár lety sám chtěl založit spolu s Russellem a Orwellem. Je to trochu zastaralé a psané pro jiný účel, ale obsahuje to pár užitečných formulací.“

Tento strojopis, který jsem loni nalezl v zapadlém archivu, nazývám „Orwellův manifest“. Začátkem roku 1946 ho totiž Orwell napsal v dialogu s Koestlerem a filosofem Bertrandem Russellem; manifest vyzýval k vytvoření lidskoprávní skupiny nového typu, která by bojovala za prosazení „rovných příležitostí“ pro každého „novorozeného občana“, k prohloubení a rozšíření demokracie a k protestu proti ekonomickému vykořisťování. Orwell rovněž doufal, že bude moci prosazovat „psychologické odzbrojování“ mezi národy.

Tyhle ambiciózní cíle byly popsány pouze ve zmíněném manifestu. Ale byly typické pro politického Orwella, který se vždy profiloval jak literárně, tak prakticky. Napětí, které vřelo mezi USA a Sovětským svazem, brzy vrazilo klíny mezi Orwella a jeho někdejší spoluautory, jelikož z Koestlera i Russella se stali zarytí rusofobové. Orwell byl přesvědčen, že nejlepší způsob, jak odvrátit hrozbu třetí světové války, tentokrát atomové, je prosadit svobodnou výměnu zpráv a názorů napříč hranicemi. Jeho bývalí spolupracovníci ale mezitím nabrali jiný, útočnější směr.

Brát vážně Orwella

Orwell zemřel v lednu 1950, krátce před setkáním zakladatelů zmíněného Výboru pro kulturní svobodu v Berlíně. Existuje řada spekulací, zda by se přidal ke Koestlerovi, Russellovi a Borkenauovi v radikální antisovětské organizaci, která nejenže se zcela jednostranně hlásila ke straně Západu během studené války, ale také (jak se později ukázalo) ji potají financovala CIA.

Koestler pochyboval, že by se k nim Orwell připojil; v jeho nekrologu vysvětluje, že drahý přítel George byl až příliš tvrdohlavý idealista na to, aby slevil ze svého socialismu nebo se krotil v kritice kapitalismu a Západu. Tato tvrdohlavost, podotkl Koestler s lítostí, nebyla úplně šťastná, jelikož by Orwella býval měl rád na straně USA. Tónem staršího a moudřejšího strýce však dodal, že idealismus k němu prostě patřil. George byl George a tím to haslo. Koestler se tak uchýlil k představě, na níž se zakládá výchozí bod pro mnohé Orwellovy politické kritiky: obvinění z naivity. Spíš než aby bral Orwella vážně, jednoduše mu dal nálepku podivínské čisté duše a roztomilého excentrika.

Orwellovi čtenáři jej naštěstí berou mnohem vážněji. A ti z nich, kteří jdou do hloubky, čtou jeho méně známé eseje, recenze a prorocké romány, brzy zjistí, že jeho fikce má kořeny v dokonalé znalosti politiky skutečného světa, na čemž nic nemění její prosté podání. V dnešní době dezinformací je politická srozumitelnost a integrita nesmírně cenná. Orwell byl – a také zůstává – vzorem střízlivého myšlení, pravdomluvnosti a pronikavého vhledu. Kéž by se jeho obecenstvo dál rozšiřovalo.

Autor je sociolog a vysokoškolský pedagog.

Z anglického originálu The political George Orwell publikovaného na webu jacobinmag.com přeložila Linda Fořtová. Redakčně upraveno.

 

A2LARM