Michal Kryl pracuje v Nové škole, o. p. s. a dlouhodobě se věnuje práci s dětskými migranty. Je jedním z tvůrců programu Společně v knihovně, v jehož rámci probíhádoučování dětí v Městské knihovně v Praze. Bavili jsme se o vzdělávání cizinců, střetávání kultur a prostupnosti české společnosti.
Organizace, v nížpůsobíte, se zaměřuje na pomoc dětem, které mají ztížený přístup ke vzdělávání. Proč je otázka vzdělání klíčová?
Začnu tím nejošklivějším důvodem – protože vzdělání je nejlepší investice. Podle údajů OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) je investice do vzdělávání ta nejvýhodnější. Prostředky se vracejí až desetkrát. Společnost jako celek by neměla investovat do dálnic nebo továren, ale do vzdělání. Už jen kvůli tomu, aby se naše děti mohly mít stejně dobře jako my nebo ještě lépe. Také se zabýváme dětmi, které se pohybují v problematickém prostředí. Vzdělávání je často jediná šance, jak je z něj dostat. U dospělých je tato šance podstatně nižší. Dětem je možné zprostředkovat změnu snáze, za vynaložení menšího množství lidského úsilí a nižších financí.
Proč v Českuhraje stále tak velkou roli sociální zázemí, ze kterého dítě pochází? Děti mají často problém dosáhnout vyššího vzdělání než jejich rodiče…
V tomto ohledu bohužel vycházíme nejhůř v porovnání s okolními zeměmi. Podle některých studií z poslední doby je to tím, že škola neumí pracovat s rozdílem. Když to hodně zjednoduším, nechává většinu práce na rodině. Škola umí zesílit úspěch dětí, které by byly úspěšné tak jako tak. Dětíz rodiny, která se o ně stará a umí se o ně postarat i ve chvílích, kdy selhávají.
Děti migrantů u nás pořád ještě nejsou přijímané. Můžou se tu narodit, ale stále jsou považovány za cizince. Dítě už není například Ukrajinec, ale ještě není Čech, takže netuší, s čím se má ztotožnit.
Pak je část dětí, které mají problém, protože jim jejich rodina jim neumí podat pomocnou roku. Rozdíly mezi dětmi se stále prohlubují. Z jiné studie vyplývá, že děti, které přicházejí do školy s rozdílem jednoho stupně hodnocení, odcházejí s rozdílem tří stupňů. To znamená, že jedničkáři zůstávají jedničkáři a z dvojkařů jsou čtyřkaři. Nejhorší je, že se o obou těchto problémech ví desítky let, a nic se s tím nedělá. Dokonce existuje názor, podle kterého jsou tyto tendence uměle udržovány, protože takovýsystém vyhovuje elitám. Vzdělaní lidé si prostě chtějí zachovat svůj status. Ti, kteří rozhodují, udržují monopol na kvalitní vzdělání pro své děti. Tímto způsobem si drží svoje výsadní místo ve společnosti. Je to sice extrémní názor, ale něco na něm je. Za dveřmi mámevolby,alenikde nezaznívá téma vzdělávání. Tímsi ale pod sebou podřezáváme větev. Jestli budeme takhlefungovat dál, čím dál větší skupina lidí nebude s tímto státem nijak souznět. Stanou se z nich občané druhé nebo třetí kategorie anáš sociální smír se bude rychle rozpadat. Čím míň budeme zapojovat lidi z okraje, tím víc se bude tento okraj zvětšovat.
Takže úkolem Nové školy je podpořit ty děti, které by kvůli nepříznivé startovní pozici snadno zůstaly pozadu?
Naším cílem je, aby děti dosáhly na takový stupeň vzdělávání, na který mají potenciál, a tobez ohledu na jejich sociální zázemí. Stoprocentně to samozřejmě možné není, protože na děti působí spoustavlivů a vyvíjejí se už před narozením. Snažíme se ale podpořit jejich motivaci a dosáhnout toho, aby jejich znevýhodnění bylo co nejmenší. Nemusíme mít všechny na vysoké škole. Nechceme, aby se všechny děti dostaly na víceleté gymnázium. Jde o to, aby neplýtvaly svým potenciálem jen proto, že jim škola nemůže pomoct. Nechceme, aby si školu jen odtrpěly. Přicházíme kvůli tomuo spoustu nadaných dětí, které třeba nedochodí základní školy nebo jdou na učňáky, se kterými nebudou mít do budoucna velké uplatnění.
Dlouhodobě se věnujete práci s dětmi s odlišným mateřským jazykem, což jsou velmi často děti migrantů. Jak se těmto dětem v Českustuduje?
V tomto smyslu se moc nelišíme od zbytku Evropy – nejsme na tom výrazně lépe ani hůře. Procento cizinců je tu poměrně malé. Potřebujeme je už jen proto, že naše společnost stárne. Přinejmenším Prahamá tu výhodu, že v ní není tolik gastarbajtrů, pracovníků montoven. Cizinci se často přestěhovali s celou rodinou. Rozhodli se obětovat část života pro dobro svých dětí. Setkáváme se s motivovanými rodiči i dětmi, které jsou v kontaktu se společností. České školství na jejich zkušenost kulturní změnybohužel stále neumí dobře reagovat. Děti přicházejí do tříd a neznají jazyk. Ačkoli se to lepší, na úplném začátku často nedostávají dostatečnou podporu a začne jim ujíždět vlak. Naším cílem není vlak úplně doběhnout – jde nám o to,aby se z dětí nevytratila motivace, aby to nevzdaly. Snažíme se jim říct: jsme tu pro vás, vážíme si vás – právě to bychom jim chtěli předat.
Je náš systém připraven přijmout další dětské migranty v řádu tisíců nebo desetitisíců?
V řádu tisíců by to problém nebyl. V řádech desetitisíců už by to problém byl. Je to jako se suchem –hodně se o tom mluví, ale nejsme na to připraveni, dokud to nepřijde. Pokud by do Prahy přišlo tisíc dětí, nikdo by to nepoznal. Na příchod deseti tisíc dětí už není systém nastavený a popravdě řečeno, být na něco takového včaspřipraven asi ani není možné. Zásadní by byla pružnost systému, která je velmi malá. Velký potenciál je v občanské společnosti, ta by to mohla zvládnout. Pravděpodobně by to ale byl velký náraz. Školy jsou teďve víru inkluze, kterou příliš nezvládají. Kdyby přišel další takový prvek, mohlo by to být pro školy příliš velké sousto. Občanský sektor by na to ale aspoň v Prazepřipravený byl.
S jakými problémy v oblasti kultury se nejčastějisetkávají děti migrantů?
Setkávají se s akulturací. To je jev, kdy je dítě postaveno někam „mezi“. Je to vlastně sebezáchovná reakce –rychlé odhození předchozí kultury. Potřebují se co nejdřívnaučit jazyk a zaplout do naší společnosti. Pracovali jsme s klienty, kteří říkali, že po půl roce zapomněli ukrajinštinu. Děti mají často přerušené vazby, protože přijíždí jen s rodiči. Prarodiče většinou zůstávají v původní zemi. Některé kulturní vzorce se ale k dětem dostávají přes prarodiče, ne přes rodiče. Zároveň tu děti zatím nejsou přijímané. Můžou se tu narodit, ale stále jsou považovány za cizince. Dítě už není například Ukrajinec, ale ještě není Čech. Totéž vzniká také u vietnamských dětí, říká se jim „banánové děti“. Ztratily svoji vietnamskou identitu, protože jejich rodiče jsou u nás už delší dobu. Mluví úplně pražsky. Kdybychom je neviděli, nevěděli bychom, že jsou to Vietnamci. Ale zároveň je stále jako Vietnamce vnímáme a chováme se k nim jinak. To je pro dítě problematické. Netuší, s čím se má ztotožnit. Problém je také negativní vnímání jinakosti, která znamenánižší status. Jsi tady, abys nás přišel „vyžírat“. Dítě nemá jak argumentovat. Neumí říct: jsem z kultury, která je taky zajímavá, a nepřišel jsem sem žebrat.
Na tento program navazuje váš projekt nazvaný „Hledání kořenů“. Jak souvisí migrace se znalostí vlastních dějin?
Snažíme se, aby si tohoděti zjistily víc o svém původu. Základní informace o tom, co se kde těží, jsousice snadno dostupné, ale nic nám neřeknou. Chceme, aby znalosti byly co nejosobnější, aby se děti ptaly svých rodičů a prarodičů, a tím se mezi nimi posilovala vazba. Nejde nám jen o úroveň státu. Sbíráme vzpomínky na město, čtvrť, dům, byt. Když se děti takto ptají, zjistí o své zemi často spoustu pozitivníchinformací. Tímto způsobem si vybudují zdravou hrdost. Při konfrontaci pak zjistí, že jsme všichni lidé a děláme podobné věci. Všichni máme oblíbená jídla, všichni chodíme spát, vstáváme, něčím platíme. Jednotlivé kultury jsou si přes odlišnosti podobné. Děti na to často zapomínají avidí jen rozdíly. Náš materiál slouží k tomu, aby si všimly jak odlišností, takpodobností.
Jaké služby mohou dětští uprchlíci nebo děti migrantů využívat?
Všechny děti mají právo na základní školní docházku, když tu jsou více než dva měsíce. Mají práva v rámci inkluze, protože děti s odlišným mateřským jazykem jsou brány jako děti se speciálními vzdělávajícími potřebami. Mají tedy nárok na asistenta. Jenže v reálu to často vypadá tak, že pokud dítě potřebuje asistenta, škola ho většinou sežene až za půl roku. Přitomprávě první půlrok je nejdůležitější období. Dítě má také nárok na doučování ve škole. To už v pražských školách funguje, ale pouze doučování ve škole často nestačí. Lze samozřejmě využít placené doučování, ale zdaleka nekaždý si ho můžedovolit. V Praze máme tu výhodu, že je zde hodně neziskových organizací, na druhé straně je těžké se v nabídce neziskovek orientovat. Hodně lidí se také jednoduše stydí nebo se nechtějí cítit nikomu zavázáni. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli umístit doučování do veřejného prostoru – do knihovny. Tam si ho můžou děti jen tak zkusit.
Proč právě knihovna?
Knihovna je veřejný a otevřený prostor už ze zákona. Zároveň má dobrý status. Navštěvovat neziskovku může dítě nebo rodič vnímat jako něco ponižujícího, aleknihovna působí jako přirozené místo vzdělávání. Knihovna je komunitní místo a na západ od nás je to taky přirozené integrační centrum. Má velký potenciál. V současné době dochází u knihoven k velkému přerodu díky digitalizaci a změněným čtenářským návykům, takže dnesmůžou nabídnout dětem místo, kam mohou chodit bez nálepky. Po dvou letech, kdy na projektu spolupracujeme s Městskou knihovnou v Praze, si ho už tato instituce vzala za svůj. Naše organizace spojuje děti a knihovny s dobrovolníky, kteří v nich doučují.
Proč doučují právě dobrovolníci?
Jde o udržitelnost. V programu by nakonec vznikaly výkyvy, ve kterých bychom nebyli schopni platit lektory. Nemůžeme děti vypnout a znovu zapnout, potřebujeme s nimi pracovat soustavně. Dobrovolník do práce vnáší svojiosobnost. Profesionální lektor by sice měl pravděpodobně daleko lépe nastudované pedagogické metody, ale nám nejde o to, abybyli v první řadě pedagogové. S učiteli se děti setkávají už ve škole. Spíš si přejeme, aby tito lidé pomohli děti vést.
Vaše projekty jsou zaměřené na dětské migranty, ale zároveňjsou otevřené pro všechny děti. Jak tohle spojení funguje?
Naším cílem je integrace. Děti cizinců se ale logicky nemůžou zapojit do české společnosti ve skupině složené jen z dětí cizinců. Proto jsme rádi, když jsou v přirozeném mixu. Navzájem se obohacují. Ten, kdo dobrovolně anebo i trochu nedobrovolně přijde odpoledne na dvě hodiny do knihovny na doučování, jistě potřebuje pomoct. Je jedno, jestli je bílý, černý, modrý nebo oranžový. To, že přijde, znamená, že má problém a je třeba mu pomoc poskytnout. Doučování je otevřené také kvůli tomu, že se snažíme o prevenci. Děti často řeší problém se školou, až když dlouhodobě v něčem selhávají a mají špatné známky. V tu chvíli je jimvelmi těžké pomoct, protože schází motivace. Už mají usazené vzorce chování a je těžké je měnit. Snažíme se děti podchytit dřív. Proto je doučování založené na dobrovolném přístupu. Přijď, kdy chceš, a odejdi, kdy chceš. Děti můžou přijít, když potřebují, bez stresu z toho, že by sem musely chodit, když nechtějí. Chceme, aby k nám chodily ještě v době, kdy můžou svoji situaci relativně snadnozměnit k lepšímu.