Chceme, aby se všem měřilo stejným metrem

Přinášíme komentář jednoho z autorů zprávy o plagiátorství prorektora Univerzity Karlovy.

Foto Wikimedia Commons, Stanislav Dusík, CC BY-SA 4.0

Večer 5. prosince 2018 jsme já, Tomáš Konečný a Ondřej Crhák jako doktorandi Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (FF UK) podali příslušným orgánům podnět, který jsme druhého dne zveřejnili. Jedná se o zprávu, která dohromady čítá 24 stran, o plagiátorství současného prorektora a profesora obecných dějin Martina Kováře. Na základě srovnání jsme zjistili, že nejméně ve třech Kovářových publikacích (vydaných v letech 1998, 2001 a 2017) se vyskytují rozsáhlé pasáže, které je možné označit za plagiátorský překlad knihy The Stuart Age od britského historika Barryho Cowarda (poprvé vyšla v roce 1980).

Kovářova nepřesvědčivá odpověď

Nejprve se krátce pozastavím nad podstatou práce historika. Jejím smyslem není jen reprodukovat již publikované vědecké práce, ale přinášet nové poznatky ze studia historických pramenů (oficiálních dokumentů, deníků, dopisů a podobně) anebo přicházet s novými interpretacemi. V každém případě musí být výsledkem jeho badatelské činnosti původní text. Taková práce vyžaduje mnoho studia, třídění poznatků a promyšlenou koncepci. Oproti tomu plagiátorství neboli „vydávání cizího literárního nebo jiného uměleckého nebo vědeckého díla za vlastní, popř. převzetí části cizí práce, bez uvedení použitých zdrojů“ tento pracný proces přípravy vědeckých publikací obchází skrze přivlastňování si výsledků bádání druhých. Z níže uvedené ukázky mohou čtenáři a čtenářky se znalostí angličtiny sami posoudit, jak úryvek z textu profesora Kováře odpovídá zmíněným požadavkům na originalitu:

 

Odpověď profesora Kováře na naše zjištění je velmi nepřesvědčivá. Pro web časopisu RespektDeník N uvedl, že „tvrdit něco takového na základě části jmenného rejstříku a části poznámkového aparátu“ je podle jeho názoru „přinejmenším neetické“. Toto tvrzení se nezakládá na pravdě, protože naše zpráva obsahovala tři ukázky přímo z děl Martina Kováře, z nichž jedna je uvedena výše. Tato tři srovnání úryvků z publikací profesorů Kováře a Cowarda považujeme za průkazná a za základ naší argumentace. Jako indikaci širšího rozsahu Kovářových pochybení a podnět k možnému podrobnějšímu zkoumání jsme přiložili analýzu poznámkového aparátu dvou kapitol z jeho prací a srovnání toho, v jakých kontextech a větách se vyskytují některá málo frekventovaná jména v publikacích Kováře a Cowarda. Naše zjištění za použití těchto metod dle našeho názoru poukazují na nestandardní praktiky při psaní odborného textu.

Pokračujeme v přípravě dalších podkladů

S Ondřejem Crhákem, Tomášem Konečným a dalšími kolegy nyní pracujeme na rozšíření našich podkladů. Pevně doufáme, že se nám tyto materiály podaří dokončit ještě před zasedáním akademického senátu ve čtvrtek 13. prosince a v rozšířené podobě je předat etické komisi FF UK před jejím zasedáním. Naše pozornost se nyní zaměřila na publikaci profesora Kováře z roku 2017. Tuto kapitolu v kolektivní monografii Lidé a dějiny podrobujeme důkladné analýze nejen za pomoci výše zmíněných metod, ale i metodami korpusové a počítačové lingvistiky. Zatím můžeme říct, že nám nová data potvrzují dosavadní zjištění.

Naším cílem je spravedlnost, která patří všem a bude všem přidělena stejně. Univerzita není o osobní motivaci, ale o hodnotách, které vyjadřuje a které jsme mimo jiné stvrdili podpisem v imatrikulačním slibu.

Také jsme se pustili do zkoumání Kovářovy publikace Velká Británie v éře Roberta Walpola: k vývoji britského státu a britské společnosti v první polovině 18. století. Při zevrubném zkoumání narazili na stejné praktiky jako u předešlých knih. Toto zjištění je tím závažnější, že se jedná o Kovářovu habilitační práci. Všechny nové podklady se snažíme zpracovat co nejpodrobněji. A díky obecné podpoře můžeme postupovat i jinými metodami, než jaké jsme doposud využili. Byli bychom rádi, kdyby naše práce vedla ke spravedlivému a objektivnímu rozhodnutí etických komisí.

Otázka motivace

Jedna z mnoha otázek, s nimiž se setkáváme, se týká důvodu našeho konání.

Já se dlouhodobě zabývám historií arménské genocidy, o níž jsem letos publikoval knihu. V této souvislosti jsem se při své práci často setkával s morálním hrdinstvím tureckých akademiků a aktivistů, a to nejen v boji proti popírání arménské genocidy přímo v Turecku. Například autor jedné fotografie publikované v mé knize byl zhruba půl roku nespravedlivě vězněn ve své zemi z politických důvodů. O jeho propuštění jsem se dozvěděl až minulou středu. V žádném případě se s odvahou tureckých kolegů nemůžeme měřit, naše pozice je nesrovnatelná, nicméně jejich příklad je pro mne osobně velmi inspirativní a nechci se chovat tak, abych se před nimi musel stydět.

Ondřej Crhák působí jako otevřený kritik poměrů na Filozofické fakultě i na oboru Historie. Proto není překvapení, že jsem s ním spolupracoval i ve věci prověření ústně tradovaného podezření týkajícího se plagiátorství profesora Kováře, nehledě na to, že jsme přátelé. Ondřej je také dlouhodobý kritik Martina Kováře. Jedná se o profesní kritiku týkající se řízení Ústavu světových dějin a způsobů užívání historických metod. Je také potřeba říci, že profesor Kovář není jediným terčem kritiky. Jako další lze jmenovat ředitele Ústavu českých dějin profesora Ivana Šedivého nebo stav výuky na našem oboru obecně.

Díky postavení obecně známého kritika se Ondřej Crhák ocitl ve velmi specifické pozici, jež nám následně umožnila spojení s Tomášem Konečným, který si získal mou hlubokou úctu za odvážný a charakterní přístup k celé věci. Tomáš se novověkou Anglií odborně zabývá a v rámci běžné rešerše ke své diplomové práci si v průběhu akademického roku 2015/2016 povšiml totožných pasáží v Kovářově a Cowardově práci. Tomáš však jako tehdejší student Ústavu světových dějin chtěl nejdříve studium dokončit, než vystoupí s takto závažnými zjištěními týkajícími se profesora Kováře, v té době ředitele zmíněného ústavu. A navíc nepředpokládal, že se jedná o plagiátorství takového rozsahu.

Naším cílem je spravedlnost, která patří všem a bude všem přidělena stejně. Rádi bychom, aby z akademického prostředí zmizel takzvaný dvojí metr a stal se z něj prostor skutečného kolektivního rozvoje ducha a vědomostí. Univerzita totiž není o osobní motivaci, ale o hodnotách, které vyjadřuje a které jsme mimo jiné stvrdili podpisem v imatrikulačním slibu.

Od hrobového ticha k vyjádření podpory

Předtím než jsme vystoupili s naší zprávou, měli jsme obavy, co bude následovat. Přestože se naše zjištění týkala prorektora univerzity a známého profesora, takže jsme mohli předpokládat zájem médií, vstupovali jsme na neznámé teritorium. Obav z reakcí veřejnosti a akademické obce jsme měli pochopitelně mnoho.

Svá zjištění jsme poprvé prezentovali na každoroční debatě o výuce historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zde byli přítomni ředitelé všech tří našich historických ústavů a odhadem padesát studentů a dalších učitelů. Tomáš a Ondřej mi dali důvěru, abych na samém konci debaty promluvil o naší záležitosti. Připadal jsem si, jako bych se odrazil z vysokého skokanského můstku. Jak jsem již uvedl v našem čtvrtečním rozhovoru pro týdeník Respekt, bezprostředně po mé promluvě následovalo „hrobové ticho“. Napjatě se četly naše podklady, šuškalo se, pár přítomných nás poplácalo po zádech. Několik dalších dní bylo ve znamení nejistoty a očekávání, jak se věci budou vyvíjet dál. Náročnost situace nám pomáhala zvládat výborná týmová spolupráce.

Jak se týden chýlil ke konci, vyplavali jsme po dlouhém skoku do hluboké vody opět nad hladinu. Martin Kovář, jak víme, popřel, že by se dopustil plagiátorství, nicméně ve veřejném prostoru i akademické sféře byly reakce na naši zprávu veskrze pozitivní. Podpořili nás téměř všichni naši vrstevníci, s nimiž jsme měli možnost mluvit, případně nám sami psali. Totéž platí i o velkém množství vyučujících. Dostali jsme různými cestami vyjádření podpory od různě postavených vědců, a to nejen z Filozofické fakulty. Rozhodně nejsme sami. Často se jednalo o lidi, kterých jsem si již dříve vážil. Jejich podpora byla pro mne osobně velmi dojemná a odvážím se říci, že nám všem dodává sílu. Všichni dotyční téměř bez výjimky oceňovali naši práci jako výborně připravenou a velmi přesvědčující.

O kauze informovala v hojné míře média, což nám dalo více jistoty, že celá záležitost bude náležitě prošetřena na fakultní i na univerzitní úrovni. Nesmírně důležitá byla i podpora našich zjištění od nezávislých expertů. Například Ota Konrád, historik působící na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, pro deník Respekt uvedl: „Textové i poznámkové shody v uvedených daných pasážích ukazují, že se v podstatě jedná jen o překlad anglického originálu, ne o původní text autora. To rozhodně není standardní práce historika.“ Že se jedná o plagiát, potvrdil Deníku N i profesor a odborník na autorské právo Ivo Telec z Masarykovy univerzity v Brně.

Kudy dál?

V těchto dnech náš podnět převzaly příslušné orgány. Dosavadní vývoj situace v nás vzbuzuje důvěru, že média, instituce naší univerzity i členové akademické obce plní svou roli správně. Opadla z nás původní obava, že by byla naše zjištění zametena pod koberec. Ředitelé historických ústavů, děkan FF UK a rektor Univerzity Karlovy vzhledem ke svému postavení musejí čekat na zhodnocení celé otázky příslušnými orgány. Fakultní a univerzitní etické komise představují kompetentní a nezávislé orgány, které mají podobné podněty prověřovat. Věříme tedy v řádný průběh nezávislého vyšetřování bez jakéhokoli nepatřičného vměšování.

Děkan FF UK Michal Pullmann ve svém vyjádření ze 7. prosince publikovaném na webu FF UK uvedl: „K tomuto podnětu přistupujeme s vážností odpovídající významu, jaký přikládáme akademické cti a étosu vědecké práce, a uvedená tvrzení pečlivě prověříme.“ Nezbývá nám než doufat, že rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima, historicky první univerzitní představitel, který odebral titul absolventovi UK kvůli plagiátorství a během letoška plagiátorství opakovaně veřejně odsuzoval, zajistí standardní a nestranné prošetření celé kauzy. Univerzita a fakulta mají pro tyto případy vytvořené mechanismy a nyní je třeba jim poskytnout prostor, aby fungovaly tak, jak mají – nestranně, nezávisle a bez vnějšího vměšování. Proto doufáme, že nebude třeba vytvářet nějakou speciální komisi, ať už na univerzitní nebo fakultní úrovni, a prošetření této záležitosti bude plně vloženo do rukou stávajících mechanismů. Tuto problematiku by orgán, jako je etická komise, měl plně pojmout sám.

Autor je doktorand na FF UK.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies