Na konci nového filmu Alfonsa Cuaróna Roma, který koprodukovala streamovací služba Netflix (a které je právě na Netflixu k vidění), se objeví věnování „For Libo“. Libo neboli Liboria Rodríguez je žena, která pracovala v domácnosti Cuarónových rodičů a stala se předobrazem Cleo, hlavní hrdinky snímku.
Cleo pečuje společně s vrstevnicí Adelou o rodinu zámožného doktora. Společně s nimi tu žije také jeho žena Sofia, tchyně Teresa a čtyři děti. Cleo má na starosti úklid a péči o děti. Budí je, vypravuje do školy, vyzvedává a odvádí zase domů. Pomáhá s vařením, pere nebo třeba uklízí příjezdovou cestu věčně zaneřáděnou od psa. Je zřejmé, že ke Cleo mají všichni členové rodiny vytvořený pevný vztah. Přesto Cuarón tento rámec neromantizuje a dává jasně najevo, že mocenská hierarchie je navzdory domácímu prostředí stále přítomná.
Roma je mimořádně povedený film, který se může časem zařadit k dalším slavným autobiografickým filmovým reflexím dětství, jako jsou třeba Amarcord Federica Felliniho nebo Fanny a Alexandr Ingmara Bergmana.
Je to Cleo, kdo na rozdíl od ostatních sedí během chvíle, kdy celá rodina sleduje televizi, na zemi a je to samozřejmě Cleo, kdo navzdory sebepevnějším vazbám poslušně vykonává zadané úkoly. Rozvržení zaměstnavatel–zaměstnaný se nemění, ačkoli během snímku sledujeme, jak se především Sofia a Cleo díky jistým podobnostem v životních trajektoriích sbližují. Právě jemné, ale důrazné připomínání, že Cleo je stále podřízenou, z čehož plynou značná omezení, výrazně odlišuje snímek Roma od jiných filmů s postavami pracujícími v domácnostech.
V této souvislosti je možné zmínit z jiného historického kontextu třeba divácky úspěšný americký Černobílý svět z roku 2011, který zobrazoval černošské kuchařky a chůvy na americkém jihu šedesátých let minulého století sice jako nešťastné a často ponižované, ale některým stačilo vyměnit zaměstnavatele – a všechno bylo v pořádku a zalité štěstím. Žádné hlubší strukturální problémy se tady neřešily. Potíže se odehrávaly pouze na individuální rovině: některé bílé zaměstnavatelky se chovaly zle a jiné prostě pěkně.
Funkčnost a fasáda
To Roma ukazuje vztah zaměstnavatelka–zaměstnaná plastičtěji. Přesto Cuarónovi někteří vytýkají, že ač se snažil natočit snímek o Cleo, nedává jí vlastní hlas. Hrdinka je většinu času potichu a vykonává to, co po ní chtějí členové domácnosti. Kritické postřehy upozorňují také na to, že se o Cleině životě mimo rodinu, v níž pracuje, dozvídáme jen kusé informace. Je fakt, že se k tomu, co Cleo skutečně cítí, dostáváme jen náznakově. Zatímco Sofia v okamžicích krize pláče nebo křičí, nejčastější Cleinou reakcí na nepříjemnou či těžko snesitelnou situaci je mlčení a úsměv. To ale ještě není nutné považovat za zjednodušení hrdinky, spíše jde o zobrazení hranic, mezi nimiž se pohybuje.
V Cleině světě totiž není pro zhroucení, která prožívají postavy kolem, místo. To si mohou společně s milostnými poklesky „dovolit“ jen někteří; Cleo musí po bolestném odmítnutí či během truchlení dál pracovat. A právě důraz na funkčnost a fasádu je tady silný a nepříjemný. Cuarón totiž hrdinčiny vnitřní pochody ukazuje, nevyhýbá se jim. Skrývá je však za zdvořilost a pečlivost, které s hrdinkou během let dost možná natolik pevně srostly, že se nedokáže dostat k tomu potlačenému, opravdovému. O to silnější je pak chvíle, kdy všechny dlouho odmítané obavy a hrůzy vyplavou bez zábran na povrch.
Potíž snímku tak nespočívá v tom, že by Cleo ukazoval jako postavu, která by kromě péče o domácnost a děti neměla další vrstvy. Přesto je pro snímek zjevně nepodstatné, odkud Cleo pochází. O její rodinné vesnici se dozvíme jen velmi málo a původní rodina, především tedy matka, je zmíněna pouze letmo. Podobně pak dialekt, kterým Cleo mluví, používá hlavně v konverzaci s Adelou a jeho překlad je v titulcích oddělen závorkami. Cleo se tak nijak nevztahuje k minulosti, ale pouze k tomu, co bude – a to je nejisté a děsivé. Podobně jako situace v samotném Mexico City.
Co je pod úsměvy a zdvořilostí
Spojení „životy obyčejných lidí na pozadí velkých dějinných událostí“ se stalo nadužívaným a v mnoha případech bohužel vyprázdněným obratem. Snímek Roma mu však vrací původní význam. Krvavě potlačené studentské nepokoje z června 1971 tady nejsou jenom kulisou, ale prostupují dějem. Až zpětně si pak divák spojí, že možnosti rychlého a násilného potlačení nesouhlasu byly dlouhodobě připravované. Těmto událostem však není dán vysvětlující rámec. Postavy žijí především svými soukromými životy a krizemi, politika se v rodině neprobírá. Ohromný pohybující se dav, jejž v jedné ze scén protagonistka pozoruje, pak z výšky vypadá jako něco vzdáleného, nepravděpodobného, co se rodiny, pro niž pracuje, přece nemůže dotknout. O to silnější jsou pak momenty, kdy se malé životy s historickými posuny skutečně protnou.
Cuarón je pod snímkem podepsaný nejen jako režisér a scenárista, ale poprvé i jako kameraman – používá černobílé velké celky, které postavy „zabydlují“ a z nichž zase mizí. Opakující se úkony, variace některých situací a klidné tempo společně přivádějí pozornost k hrdinčině světu, jehož středobodem je na první pohled stabilní, neměnná domácnost, o niž se stará. Jenže zdánlivě bezpečný soukromý svět podléhá změnám vnitřním i vnějším a Cleino prožívání se zásadně přeskupuje. Když pak stojí před rozhodnutím, jestli vytrvat v tichém popření a rezignaci, nebo se vrhnout zpátky, tak opět odsune své potřeby na vedlejší kolej – protože ji potřebují ostatní.
Cuarón v rozhovorech říká, že chtěl film natočit už před několika lety, ale v té době mu k tomu chyběly zkušenosti jak umělecké, tak životní. Čekání se zjevně vyplatilo. Roma je mimořádně povedený film, který se může časem zařadit k dalším slavným autobiografickým filmovým reflexím dětství, jako jsou třeba Amarcord Federica Felliniho nebo Fanny a Alexandr Ingmara Bergmana. Na rozdíl od těchto dvou se Cuarón snaží o perspektivu, která se v podobných počinech příliš neobjevuje. Cleo je nejdůležitější postavou snímku, nikoli zaměnitelným přívažkem. Přesto se k ní dostáváme blíž jen postupně a zvolna a teprve časem začíná být jasnější, že pod všemi těmi úsměvy a zdvořilostí je spousta melancholie, smutku a prožité, ale neřešené nespravedlnosti.
Autorka je publicistka a scenáristka.