Olga Gitkiewicz (nar. 1977) je polská novinářka, která se ve své práci hlásí k polské škole reportáže, známé svým spojením novinářské investigativy s poutavým literárním zpracováním. V tomto duchu napsala také svou knihu Nie hańbi (Cti netratí, 2017), v níž se věnuje problematice práce a pracovního trhu v Polsku jak v minulosti, tak v současnosti. Gitkiewicz zkoumala vztah k práci mezi rozmanitými skupinami polské společnosti – od pracovníků textilního průmyslu přes obyvatele města s vysokou nezaměstnaností až po zaměstnance varšavských korporací. Přináší tak širokou sondu do pracovních podmínek u našich severovýchodních sousedů.
Co vás motivovalo k napsání knihy Nie hańbi?
Před čtyřmi lety hovořila média v Polsku o tom, že naše ekonomika vzkvétá, skoro nikdo není nezaměstnaný a práci nemají jen ti, kteří ji nechtějí. Jeden z kandidátů na prezidenta byl třeba dotázán, co mají dělat ženy, které si nemůžou dovolit pronájem bytu, protože navzdory každodenní práci vydělávají málo. A on odpověděl, ať změní práci a vezme si hypotéku. Takové řeči mě rozčilují.
Kolem sebe jsem vídala lidi, kteří neúspěšně hledali práci, a když ji měli, vydělávali žalostně málo, o pracovních podmínkách a právech ani nemluvě. Když jsem cestovala napříč Polskem a psala reportáže, vždycky jsme v hovorech s lidmi skončili u práce. Dříve či později toto téma všichni otevřeli a mluvili o svých problémech, přepracování, nedostatečném ohodnocení, a to i když původní okruhy našich hovorů byly úplně jiné. Díky tomu jsem pochopila, nakolik je práce určující, především pro lidi z menších měst. Chtěla jsem proniknout hlouběji do světa nízkopříjmových pracujících a ukázat, kdo se skrývá za všemi těmi čísly a statistikami.
Řadíte se k polské škole reportáže. Co si pod tím máme představit?
Jedním ze zakladatelů polské reportážní školy je i Mariusz Szczygieł, kterého v České republice dobře znáte. V užším smyslu jde o jednoroční kurz, během něhož se novináři zdokonalují v psaní reportáží pod patronátem zkušenějších reportérů a reportérek a nechávají se inspirovat jejich prací. Tento kurz se skládá z přednášek a workshopů, stejně jako z hodin s tutory, kteří vám poskytují zpětnou vazbu na vaše texty a dlouhodobější formu supervize. Lidi, kteří kurz absolvují, jsou z různého prostředí. Někdy jde o čerstvé absolventy nebo dokonce studenty žurnalistiky, jindy o zkušené novináře, kteří se ale chtějí něco naučit důkladněji a rozvíjet své schopnosti.
Za případovou studii jste si zvolila vaše rodné město Żyrardów, na němž popisujete nejen současnost, ale i historii práce v Polsku. Na co jste přišla?
Na jednu stranu se svět práce hrozně změnil. Máme zákoníky práce, osmihodinovou pracovní dobu, právo na dovolené, nemocenskou nebo mateřskou a rodičovskou dovolenou. Vznikly nové pozice a nové typy práce, jiné zase zmizely. V minulosti tu bylo hodně dělníků a dělnic ve velkých továrnách, tito lidé byli v Polsku vnímáni jako společenská základna. Dnes je těžké někoho označit za dělníka nebo dělnici. Lidé práci často mění a často ani sami nevědí, jakou mají vlastně profesi.
A potom je tu také duševní stránka: vezměte si takový termín „syndrom vyhoření“. To je něco, co se ještě před několika lety takřka nevyskytovalo, nebo přinejmenším nereflektovalo. Dnes vyhořením trpí strašná spousta lidí. Změnila se také profesní biografie. Lidé už nepracují na jednom místě od chvíle, kdy skončí studium, až po moment, kdy odejdou do důchodu. Práci měníme mnohem častěji, mladí lidé v Polsku mají dnes velmi těžkou startovní pozici a musí pracovat na nejisté smlouvy, které jim neposkytují ochranu. Mít práci dnes není žádná jistota, přijde mi, že dřív to bylo opravdu jistější.
Měli bychom mluvit o tom, že je ostudné zaměstnávat lidi za málo peněz a ve špatných podmínkách. Zaměstnavatelé, kteří to dělají, by se za takové jednání měli stydět a společnost by je měla odsuzovat.
Co je tedy největší problém s prací a pracovními podmínkami v Polsku?
Pracující mají strašně malý vliv na to, jak jejich práce vypadá, jaká jsou jejich vlastní místa. Optikou pracovního práva se vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem tváří jako rovný a symetrický, prakticky je ale zaměstnanec znevýhodněný. A kdykoliv právo měníme, je to ve prospěch zaměstnavatele – alespoň v dnešní době. Přes milion lidí u nás pracuje na špatné (anebo, jak se u nás říká, „odpadní“) smlouvy: nemají právo na dovolenou, můžou být vyhozeni ze dne na den a celkově nejsou zaměstnanci v pravém slova smyslu. Pracovní právo je nechrání.
Ve velkých městech v Polsku je nezaměstnanost sice malá a najít si tu práci je relativně jednoduché, ale pak jsou tu města, kde nezaměstnanost dosahuje až dvaceti procent a kde si jeden monopolista na trhu práce může diktovat podmínky.
Naše vláda miluje statistiky, ale ty nám o pracovním trhu neříkají zdaleka všechno. Teoreticky je průměrná mzda v Polsku kolem 28 000 korun hrubého. Podrobnější výzkumy ale ukazují na mediánovou mzdu a ta je výrazně menší. Nejčastější výdělek je mezi dvanácti a patnácti tisíci korunami, ale příběh, který nám vyprávějí, to nezohledňuje a pořád se mluví o vysokých mzdách, skoro stoprocentní nezaměstnanosti a o možnostech kdykoliv změnit svou pozici a odejít „za lepším“. Z mého hlediska je ale jeden z největších problémů absence solidarity. Ve své knize se věnuji třeba ženám, které v práci trpěly a problémy potom měly i doma. Jedna z pracujících, se kterými jsem dělala rozhovor, dokonce spáchala sebevraždu. Často se přitom hroutila přímo v práci a nenašel se nikdo, kdo by jí nabídl pomoc. Lidé, o kterých píšu, jsou sami, nemají se svými problémy na koho obrátit. Zaměstnanci v Polsku jsou dnes tvrdě individualizovaní.
Máte pocit, že zkušenost, kterou ve své knize popisujete, má globální charakter?
Rozhodně se nejedná o čistě polskou zkušenost. Ale zdá se mi, že na rozdíl od některých evropských zemí, kde postavení zaměstnanců posiluje, se toho v Polsku děje pořád málo. Posledních třicet let jsme poslouchali, že musíme být individualisté, umět vzít osud do svých rukou, podnikat. Narativ o tom, že každý je svého štěstí strůjcem, je tu stále silně přítomný. Ale zároveň jsem potkala spoustu lidí, kteří ani nemohli budovat nějakou kariéru a často toužili po jediné věci: mít stabilní práci.
Vidíte nějaké možnosti, jak by se proti tomuto typu individualizace dalo bojovat? Jak u vás fungují třeba odbory?
Zaměstnanci sice mají své organizace, ale jen deset procent z nich je součástí odborů a obecná důvěra zaměstnaných lidí v to, že odbory něco zmůžou, je nízká. Je to částečně dané tím, že hodně lidí jsou takzvaní „žluťáci“, pracují v souladu se svými zaměstnavateli. Když se podíváte třeba na Skandinávii, vidíte, že odborová organizovanost je tam úplně běžná, integrovaná do společnosti. Ve Francii je sice lidí v odborech relativně málo, zato jsou důrazní a umí mobilizovat lidi, artikulovat své požadavky konfrontačně a v ulicích. V Polsku se v nedávné době stávkovalo jen v aeroliniích, a to defacto jen za účelem výměny vedení a částečně proto, že tu docházelo k masivnímu porušování zákoníku práce. Byla to ale jedna z mála stávek, která měla delší trvání, což donutilo i média, aby o ní referovala seriózně. Lidé protestovali několik dní a nocí a získali si podporu velké části společnosti. To se obecně moc neděje, vnímání odborů v polské společnosti bylo spíš negativní – částečně i kvůli negativnímu mediálnímu narativu.
Je nějaká souvislost mezi sociálními otázkami a politickou situací v Polsku, především z hlediska práce?
Myslím, že ano. Léta nám vládly neoliberální vlády. Dnes je v Polsku u moci Právo a spravedlnost, pravicově konzervativní strana, která se ale k tématům sociálního charakteru dost zřetelně vyjadřuje. PiS každoročně zvyšuje minimální mzdu, ustanovili také systém benefitů pro rodinu s názvem 500+. Nejsem podporovatelkou současné vlády ani v nejmenším, hodně aspektů její politiky vnímám jako demagogii. Ale na druhou stranu je PiS první stranou, která začala o trhu práce a postavení pracujících v Polsku mluvit aspoň trochu kriticky.
Ve své knize hodně mluvíte o hrdosti. Co máte na mysli?
Jedno z rozšířených rčení v Polsku je, že nemít práci je hanba. Mimo jiné to znamená, že jakákoliv práce je dobrá, zato nemít práci, to je pořádná ostuda. Když jsem připravovala svou knihu, vycházela jsem z této premisy. A tak vlastně vznikl název knihy (jde o poslední dvě slova rčení „żadna praca nie hańbi – žádná práce cti netratí“ – pozn. red.).
Když jsem sbírala rozhovory, všimla jsem si, že lidé jsou na svou práci hrdí, ačkoliv pracují v otřesných podmínkách. Například jeden řidič pracoval zároveň jako dělník na jatkách. Obě práce byly hrozné – v té první vozil kapely na turné a nikdy nevěděl, jak dlouho bude na cestě. Druhá práce byla zase hrozná jinak, já jsem třeba vegetariánka a vůbec si neumím představit každodenní usmrcování zvířat. V obou pracích měl tenhle pán strašně nízký příjem, ale neustále mi tvrdil, že každá koruna se přece počítá a že není tak slabý, aby to vzdal. Byl prostě hrdý na to, že ten neskutečný tlak a ponižování, chudobu a nedostatečné ocenění své práce vydrží. Byl pyšný na to, že má práci. Ale otázka hanby je v tom koloběhu přítomná taky, jen bychom ji měli začít vnímat ještě jinak. Měli bychom mluvit o tom, že je ostudné zaměstnávat lidi za málo peněz a ve špatných podmínkách. Zaměstnavatelé, kteří to dělají, by se za takové jednání měli stydět a společnost by je měla odsuzovat.
Měla jste možnost zhlédnout náš film Hranice práce. Vnímáte nějaké podobnosti mezi polskou a českou situací?
Váš projekt mě hodně zasáhl. Obdivuju Sašu Uhlovou za to, co dokázala. Když jsem začínala psát, také jsem si pohrávala s myšlenkou, že se nechám zaměstnat v nějakých továrnách, ale nakonec jsem tenhle nápad vzdala.
Co se týče situace kolem tématu práce u nás a u vás, vidím hodně podobností. V Polsku i Česku je spousta měst, která na první pohled působí nablýskaně a dobře. Jenže v postranních uličkách a na předměstích žijí neviditelní lidé, díky kterým funguje řada důležitých oblastí. Dělají podstatnou práci za nízkou mzdu a otřesných pracovních podmínkách. Myslím, že váš film by měli vidět všichni politici v Evropě, dává nám totiž opravdu univerzální zprávu.
Vidíte z této neutěšené situace nějakou cestu ven? Co bychom měli dělat, abychom stávající podmínky nějak změnili?
Nejsem zrovna optimistická. Ale přesto tu vidím šanci na změnu – ne velkou, ale alespoň nějakou. Začali jsme mluvit o defektech trhu práce. Během uplynulého roku a půl byly v Polsku vydány čtyři knihy o problematice práce a všechny ji nahlížejí značně kriticky. A stále je co rozvíjet, stále je o čem psát. Podle mě by se především mělo změnit pracovní právo, aby práce na plný úvazek byla opravdu prací jen na jeden plný úvazek a aby tak často nedocházelo k porušování zákoníku práce. Další věc je otázka pracovních agentur, které by měly více reflektovat stávající proměny pracovního trhu, ale především také požadavky lidí, kteří se o práci ucházejí. A v co doufám opravdu hodně, je restaurace pojmu solidarita, ta totiž může nastartovat opravdové změny.
U nás v Polsku sice máme protesty proti stávajícím poměrům v zemi, ale práce a pracovní podmínky jsou jejich tématem jen zřídkakdy, a to je škoda. Na druhou stranu existují i pozitivní příklady, například takový czarny protest. Organizátorkám a participujícím se podařilo propojit otázku postavení žen v polské společnosti s pracovními podmínkami a prací jako takovou. Jsou to právě tyto okamžiky, kdy se skrz důležitá témata dokážeme spojit, které mi navzdory všemu dávají naději.