Bez ochránce. Příběhy dětských uprchlíků

Kdo jsou a s čím se potýkají dětští uprchlíci, které čeští politici nechtějí přijmout?

Mustafa Ali má sice tvář sedmnáctiletého mladíka, ale během let strávených na cestě nasbíral životní zkušenosti dospělého muže. Od čtrnácti let pracoval v Turecku, kam odešel z rodného Afghánistánu. „Vyráběl jsem třeba boty a oblečení v jedné dílně, pak jsem pracoval v továrně na sklo,“ popisuje, co všechno v Turecku dělal. Přestože už několik let nechodí do školy, mluví pěti různými jazyky. Některé uměl už dříve, jiné se naučil během pobytu v zemích, kde žil. Během několika let v Istanbulu se naučil turecky. Teď se učí srbsky, protože v Bělehradě tráví více času, než původně zamýšlel. Srbštinu se učí v místní organizaci pro pomoc uprchlíkům, kde díky svým jazykovým znalostem pomáhá zprostředkovávat komunikaci mezi pracovníky organizace a migranty, kteří se nedorozumí. S mnoha dalšími migranty a uprchlíky směřujícími do střední a západní Evropy uvízl v Srbsku poté, co vedle Maďarska začalo uprchlíky od hranic tvrdě odrážet i Chorvatsko.

ISIS, nebo útěk

Ali, jenž sní o tom, že se dostane do Česka, kde už má bratrance, je jedním z mnoha dětských uprchlíků ze zemí Blízkého východu, kteří se na nebezpečné cestě musí spoléhat jen sami na sebe. Nerad by šel přes hranici nelegální a nebezpečnou cestou s převaděči, ale jinou možnost v současnosti nemá. Maďarsko přijme legálně každý den jen několik lidí z dlouhého pořadníku. Podle organizace Save the Children je minimálně čtvrtině uprchlíků pod osmnáct let. Někteří jsou sirotci, jiní odešli sami, mnozí chlapci jsou podle pracovníků místních organizací posíláni na cestu zoufalými rodinami. „Jejich rodiny doufají, že snad budou mít lepší budoucnost jinde,“ říká Jelena Besedic ze Save the Children.

Podle organizace Save the Children je minimálně čtvrtině uprchlíků pod osmnáct let. Čím déle je Evropa nechá v těžkých podmínkách před svými ploty, tím větší je pravděpodobnost, že z nich budou traumatizovaní lidé bez vzdělání a zázemí.

Někteří z chlapců posílají část peněz, které vydělají, domů svým rodinám. Tito kluci nesou podle psycholožky Sary Ristic z bělehradské nevládní organizace InfoPark zodpovědnost, která není úměrná jejich věku. Ristic mi vysvětluje, že až s nimi budu dělat rozhovory, nemám s nimi mluvit jako s dětmi, protože oni už se právem cítí jako dospělí muži. Spousta z nich byla před odchodem z domova nejstaršími mužskými členy domácnosti. Podle psycholožky Ristic chtějí i sami před sebou obstát jako silní dospělí muži, a potlačují proto svůj strach a zranitelnost. Vzhledem k tomu, s čím vším si musí poradit, mohou být ale podle Ristic traumatizovaní. „Máme u nich zkušenosti se sebepoškozováním,“ říká.

Často je z jejich domovů vyhnala hrozba, že by byli nuceni připojit se k extremistickým organizacím v Iráku, Sýrii nebo Afghánistánu. „Víme o chlapcích, k nimž domů přišli muži z Tálibánu nebo ISIS a vyhrožovali, že pokud se k nim muži a chlapci nepřipojí, zabijí je,“ říká Ristic. Až polovina uprchlíků z Afghánistánu je podle ní mladší osmnácti let a v poslední době zaznamenává také nárůst počtu dětí z Pákistánu. „Přicházejí ze zemí, které sice nejsou momentálně ve válce, ale prošly delšími obdobími války a nestability a tihle kluci se do válkou zničených zemí narodili a v těch podmínkách vyrůstali. Obvykle jim je patnáct až sedmnáct let, ale jsou mezi nimi i osmiletí a devítiletí.“ Dětští migranti z nejchudších zemí, jako jsou Afghánistán a Pákistán, navíc cestují delší dobu než například rodiny ze Sýrie a Iráku, což z nich dělá snadnější oběti převaděčů, kterým jde zpravidla jen o peníze.

Chlapci, dívky a převaděči

Ali sice nepůsobí dojmem chlapečka, který si neví rady, ale v jednu chvíli přece jen připustí, že je škoda, že nemá na cestě doprovod žádného dospělého. „Nemám žádného ochránce,“ říká. V blízkém uprchlickém táboře Krnjača je mnoho zlodějů a už mu zmizelo pár věcí. Během cesty, která je nebezpečná i pro dospělé, hrozí dětem mnoho nebezpečí. „Převaděči v Bělehradě začali praktikovat taktiku, že si tady pronajímají domy a zamykají lidi v bytech, dokud jejich rodina nepošle víc peněz,“ říká Ristic. Převaděči ovšem nejsou pro mladé uprchlíky jediným zdrojem nebezpečí – podle Ristic se stávají terčem sexuálního zneužití nebo prostituce ze strany starších migrantů i místních srbských mužů.

Přestože převažují chlapci, pracovníci neziskových organizací vědí i o migrujících dívkách. Ty prý na rozdíl od mladých mužů necestují samy, ale například s jinou rodinou z původní země. „O mnoha dívkách migrujících bez rodičů se vůbec nedozvíme, protože když vidíme rodinu, nemůžeme vědět, kdo je a kdo není jejich dítě,“ vysvětluje Ristic. „Víme ale, že se stává, že v případě nedostatku peněz ta rodina podlehne nátlaku převaděčů a dívkám pak hrozí zneužití stejně jako chlapcům.“

Podle Jeleny Besedic se někteří uprchlíci pokoušejí přejít hranice i dvacetkrát nebo třicetkrát. Do Evropské unie, kam směřují, se momentálně nemohou dostat jinak než nelegální a nebezpečnou cestou. Čím déle jsou na cestě, tím větší nebezpečí jim hrozí. Velká část z nich do Evropy dřív nebo později dojde, ale čím déle je Evropa nechá v těžkých podmínkách před svými ploty, tím větší je pravděpodobnost, že z nich budou traumatizovaní lidé bez vzdělání a zázemí. A to asi ani nikdo z politiků nechce.

Autorka je studentka.

Původní verze textu vyšla na webu Balkan Insight.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies