The Little Drummer Girl: Režisér snímku Old Boy natočil výjimečný špionážní seriál

Kdyby příští bondovku natáčel jihokorejský režisér Chan-wook Park, možná by stálo za to přestat tuhle vyčpělou franšízu ignorovat.

Šestidílná koprodukce televizí BBC a AMC The Little Drummer Girl u nás trochu zapadla, patří ale k tomu nejzajímavějšímu z uplynulé seriálové sezóny. Minisérii podle špionážního románu Johna Le Carrého, ve kterém se koncem sedmdesátých let izraelská tajná služba pokouší rozbít palestinskou teroristickou buňku, natočil jeden z nejvýraznějších jihokorejských filmařů Chan-wook Park.

Tvůrce takzvané trilogie pomsty, jejíž dominantou je oceňované drama Old Boy, se v posledních letech věnuje západním látkám nebo adaptacím populárních románů. Žízeň a Stokerovi byly svérázné variace draculovské mytologie, v Komorné zase přenesl viktoriánský román Sarah Watersové do korejských reálií třicátých let, kdy byla země okupovaná Japonskem. Série The Little Drummer Girl je zatím poslední z řady adaptací románů Johna Le Carrého, jako byly Jeden musí z kola ven (Tinker Tailor Solder Spy, r. Thomas Alfredson, 2011), Nejhledanější muž (A Most Wanted Man, r. Anton Corbijn, 2014) nebo série Noční recepční (The Night Manager, r. Susanne Bier, 2016).

Zahraj to znovu, Charlie

Britský spisovatel ve svých románech analyzuje svět moderní špionáže a zobrazuje rozvědky jako organizace plné bláznů, narcistů a psychopatů. Sám s nimi ostatně coby zaměstnanec britské tajné služby pracoval. Le Carré zdůrazňuje procedurální složku a i fádní, až nudné děje jsou v jeho podání neuvěřitelně napínavé. Parkovo vyprávění je zase vrcholně strukturované, pracuje se zamlčováním informací a buduje komplikované sítě motivů, které se opakují, vrství a vrací, ale v různých fázích příběhu mají odlišné významy a funkce.

Takovým motivem je třeba podezřele lehký balíček, který jednoho dne obdrží britská provinční herečka Charlie. Později se ukáže, že prázdná krabička byla pozvánkou do světa špionáže. Schránkou bez obsahu a ideálů je ovšem i životem znuděná a po jakémkoli dobrodružství toužící Charlie, o kterou Mossad projeví zájem poté, co zjistí, že palestinští teroristé při útocích využívají západní dívky. Její „zaměstnavatel“ v ní vidí ideální volavku, která přesně odpovídá modu operandi jeho nepřátel a je schopná přijmout identitu milenky právě zadrženého teroristy. Opačná strana ji považuje za dokonalou rekrutku nezatíženou fanatismem, prospěchářstvím nebo touhou po primitivní agresi. Ona sama si chce prostě užít životní roli. Pro všechny zúčastněné je pak mezinárodní terorismus bizarní hrou, v níž je za všech okolností třeba vnutit protivníkovi svoji verzi příběhu. Špioni zde rozhodně nejsou nadlidští Bondové, ale spíš vyznavači Stanislavského metody, kteří donekonečna nacvičují a střídají své role.

Ke kořenům příběhu

Téměř bondovský rozmach oproti tomu mají lokace, v nichž se The Little Drummer Girl odehrává, a kdyby příští bondovku režíroval Park, možná by stálo za to přestat tuhle vyčpělou franšízu ignorovat. Děj se přelévá z londýnských klubů do rakouských kaváren, opuštěných venkovských usedlostí a balkánského vnitrozemí, na řecké pláže, pláně Libanonu i do zchátralé mnichovské olympijské vesničky, kde si hned vedle pomníku zavražděných izraelských olympioniků zřídil tým Mossadu domovskou základnu. Nejsou to ovšem žádné statické kulisy, ale esteticky a především funkčně komponovaný prostor. Barevné kontrasty jej člení do mnoha plánů, v nichž se odehrávají paralelní děje. Obrazy s proměnlivou, ale vždy ladící barevnou škálou nejsou jen krásné na pohled. Barva oděvu nebo druh předmětů, které si postavy předávají, většinou akcentují také jejich vztahy, role, které v daný okamžik hrají, a povahu fikce, již utvářejí.

Přestože Park v The Little Drummer Girl nepracuje s původním scénářem, objevil ideální látku, která jej vrací ke kořenům jeho autorství a k metodě, s níž natočil zmíněnou trilogii o pomstě. Uplatňuje zde smysl pro extrémní krutost se záblesky velmi černého humoru i schopnost vyvolat a udržovat tíživý pocit konstantního znejistění. Využívá při tom dvě protichůdné strategie. Dokáže vtáhnout do příběhu a atakovat naše komfortní zóny a zároveň vzbudit systematický zájem o jeho konstruovanost, zcizující čtení po rubu, které odhaluje jeho kostru. K tomu je příběh o tom, jak lze pomocí fikce manipulovat s realitou a nejasných hranicích těchto kategorií, ideální. Spíš než procedurálním špionážním dramatem je tato fascinující minisérie procedurálním rozborem zákonitostí vyprávění. Vymyká se většině současné televizní nadprodukce a patří k vrcholům Chan-wook Parkovy kariéry.

Autorka je filmová publicistka.

Čtěte dále