Killer Mike pochází stejně jako celá řada dnešních rapperů z hlavního města státu Georgia, o kterém v žertu říká, že je jako Wakanda z Černého pantera: „Většina lidí jsou černoši, a i na bělochy jsme tu milí.“ Na poměry dnešní trapové Atlanty je to ale specifický umělec – jak svým působením ve dvoučlenné skupině Run the Jewels s bílým Newyorčanem El-P, tak systematickým aktivismem. Dnes není nic neobvyklého, když v některé z amerických late night shows sedí na pohovce pro hosta černošský rapper, který kromě hudby mluví i o nerovnosti, policejním násilí nebo postavení černošských žen. Skoro všichni slavní hudebníci tmavé pleti mají dnes k nějaké formě aktivismu sklony. Kendrick Lamar, Beyoncé nebo Kanye West jej vkládají do textů, své image, čas od času pustí do světa politický statement, potkají se s Trumpem (Kanye West) nebo nabídnou lístky na svá vystoupení na třicet let dopředu fanouškům, kteří budou měsíc vegani (Beyoncé). Aktivity Killera Mikea ale připomínají spíš systematickou politickou práci někoho, kdo bude jednou kandidovat na lokální veřejný post, než výstupy politicky angažovaného umělce.
Nejdivnější zábavný pořad?
Killer Mike pravidelně přednáší na univerzitách, byl jednou z nejznámějších celebrit podporujících Bernieho Sanderse, dává rozhovory do médií o úbytku podniků vlastněných lidmi tmavé pleti nebo o vlastnictví zbraní (jako zástupce menšiny, na kterou se často útočí, ho podporuje). Před pár lety radil místním v Atlantě, ať svoje peníze ukládají do Citizens Trust, banky černošských majitelů. Jedna věc je pro aktivismus obézního, veselého rappera typická – humor. Zatímco zmíněné superhvězdy předvádějí své černošské coolness a ve svých aktivistických klipech jsou vždy vážné, hrdé a nebezpečné, Killer Mike se rád směje, je sympatický a přístupný. Působí jako někdo, koho jste v Atlantě potkali na ulici, on vás vzal na drink a vysvětlil vám, co v USA způsobuje nerovnost. A právě jeho přístup k lidem je v novém šestidílném seriálu Trigger Warning with Killer Mike to nejdůležitější. Nápady na jednotlivé akce, do kterých se v seriálu pouští, aby ukázal, jak překonávat nerovnost, jsou totiž opravdu divné. Mít o něco méně sympaticky nadšený úsměv, možná by občas dostal pěstí.
„V každém z nás by měla být kapka anarchisty,“ říká v rozhovoru pro NME rapper s nášivkou Kill Your Masters na bundě. Tím se liší od obamovsky kárajících lídrů, kteří nabádají černošskou komunitu k tomu, aby byla především schopná pomoci sama sobě.
Trigger Warning není v kontextu současného amerického humoru ojedinělý pořad. Na snaze „propichovat bubliny“, tedy propojovat lidi různých původů a objevovat nečekaná spojenectví, bylo postavené třeba I Love You America od Sarah Silverman. Smířlivější je od Trumpova vítězství vůči dřív vysmívaným demografickým skupinám většina amerických komiků. Přesto je tenhle pořad unikátní. Ne proto, že by to byl jeden z „nejdivnějších a kritické myšlení nejvíce provokujících zábavných pořadů, které kdy zaplatila velká společnost“, jak píší na The Outline. Velké společnosti zaplatí cokoliv, pokud si myslí, že se na to lidé budou dívat, a díla s antisystémovým vyzněním průběžně financují. Divných věcí jsme od černošských umělců v poslední době mohli vidět taky dost. Třeba seriál Atlanta, filmy Sorry to Bother You nebo Get Out, klipy některých rapperů nebo ultra divnou show Erica Andrého, kde byl Killer Mike hostem (rapoval tu za doprovodu operní pěvkyně ve vikinské zbroji). „Weird satire“, tedy divná satira, začíná být v poslední době, kdy se mluví o zlatém věku černošských filmařů, docela používaný pojem. Důvodem proč je seriál Trigger Warning tak dobrý, je prostě Killer Mike sám.
Bez postele a bez trávy
Základem každé epizody je vždy konkrétní problém, který podle rappera zhoršuje život černošské menšiny v USA. Aby jej vysvětlil v zapamatovatelné zkratce, rozhodne se ke konkrétní akci. V prvním díle vysvětlí, že zatímco Asiaté jsou schopni vydělaný dolar udržet uvnitř své komunity 28 dní a Židé a běloši otáčejí peníze v podnicích vlastněných Židy a bělochy asi 20 dní, černoši jdou utrácet jinam už během šesti hodin. Zatímco před zrušením segregace byli zvyklí chodit k černošskému pekaři, ševci i instalatérovi, půl století nato je černošský podnik v USA výjimkou. Mike si proto dává za úkol využívat tři dny pouze služeb poskytovaných podnikateli tmavé pleti. A tak musí v sousedním městě, kam se vydává na koncert, přespat na lavičce, dlouho trpí hladem, protože i když najde černošskou restauraci, suroviny, ze kterých vaří, nepocházejí z černošských farem, a nemůže si koupit trávu. Dealeři jsou sice černoši, ale marihuanové farmy bývají „bílé“.
V následujících epizodách Mike vtahuje do svých nápadů další aktéry, třeba členy slavných Crips a Bloods, černošských gangů, které přiměje vyrábět vlastní colu. „Víte, kolik inkasují z merchandisingu Hell’s Angels? To je taky gang, ne?“ vysvětluje trochu zaraženým Crips, kteří dnes stejně jako Hell’s Angels fungují spíš jako spolek udržující dřívější hrdost a slávu. „Coca-Cola přece zabila mnohem víc lidí než Crips. Cukrovka a obezita zabijí asi 270 tisíc lidí ročně, kvůli násilí způsobenému gangy umírá 2 700 lidí. Ale Coca-Colu všichni milují! Proč by si nemohli koupit sodovku od vás?“ Mladí Crips se nechají přesvědčit. Postupně jim na úspěchu jejich sodovky „Crip-a-Cola“ začne záležet a skutečně se jí vydávají na místní farmářský trh prodávat. Bok po boku Bloods, kterým navrhnou vyrobit si vlastní. Vrcholem absurdity tohoto dílu je moment, kdy oslovený člen Bloods spontánně odpovídá: „Jasně, proč ne, ale z čeho ta sodovka bude? Já jsem třeba vegan…“
Strip klub je chrám
Kromě toho, že je to prostě legrace, se rapperovi vždycky daří srozumitelně formulovat základ svých šílených nápadů. Když chce ve čtvrté epizodě založit nové náboženství, aby černoši nemuseli uctívat bílého Ježíše, říkáte si, že podobné příběhy znáte. Mike ale ustanoví novým, černošským Ježíšem svého kamaráda Sleepyho, který díky masivním víčkům vypadá, jako by pořád dřímal. Uctívat chce spánek, protože za ten se černoši stydí. Na plantážích je za spánek bičovali a i dnes obraz spícího černocha (podobně jako by to u nás bylo s Romem) vyvolává u majority dojem, že vidí typického nemakačenka. Mikeova církev proto přikazuje svým přívržencům dřímat co nejvíc.
Nejsilnější momenty jsou ty, kdy se Killerovi daří ukazovat věci z absolutně jiné perspektivy, než na jakou je majorita zvyklá. Jako když sledujeme členy Crips, jak jsou upřímně zklamaní z toho, že je veřejnost vnímá jako nebezpečné zabijáky. Nebo když Mike mluví o svém oblíbeném atlantském strip klubu jako o chrámu, kde se oslavují černošské úspěchy. V mnoha scénách se mu daří ukazovat všednodenní tvář věcí, které jsou neznalými často vnímané skrze vyhrocené symboly.
Podobný obraz se občas pokoušejí zprostředkovávat odborníci českým novinářům – jako například amerikanista Kryštof Kozák ve tři roky starém rozhovoru s Danielou Drtinovou na DVTV. Po nepokojích následujících po smrti Freddieho Graye v něm moderátorka pokládá otázky typu: „Je teď policie ve válce s černošskými gangy?“ nebo „Mohly by stávající problémy přerůst v masovější rasové nepokoje?“ Kozák odpovídá komplexně a trpělivě. „Ano, to je představa, která novináře asi vzrušuje, ale já si to opravdu nemyslím. V našich hlavách máme představu rasového dělení světa, ale lidé v USA to ve skutečnosti tak radikálně nevidí,“ říká v rozhovoru, který stojí za to si poslechnout celý. „Většina černochů se stará o své rodiny a nemá zájem na tom, aby se to vyhrocovalo. Nepokoje je naopak mohou poškodit. Tentokrát to koneckonců začalo dlouhými protesty lidí z Baltimoru, které byly velmi mírové,“ vysvětluje amerikanista, který v závěru podobně jako Killer Mike upozorňuje, že volný trh ani po padesáti letech socioekonomickou situaci černošských komunit nezlepšil a je třeba hledat nová řešení.
Prezident Killer
V pátém a šestém dílu je hlavním tématem „propichování bublin“. Killer Mike jde rapovat do domova důchodců, kde mu hned zpočátku jedna z důchodkyň nevěří, že černoši nemohou být zodpovědní za většinu násilí, když tvoří pouze 13 procent americké populace. Následně ale na velkou část publika zapůsobí prostým vysvětlením významů svých textů. Je skoro fascinující, jak málo občas stačí k pochopení rapových klišé. V tomto případě byl konzervativním důchodcům průvodcem po rapu obrovitý sympatický rapper. Leckomu, kdo má tuto hudbu za agresivní a sexistickou, by možná stačilo větší porozumění sociálnímu kontextu, ze kterého rappeři a rapperky pocházejí.
V závěrečné epizodě Mike s partou, která vznikla v průběhu natáčení, zakládá novou zemi. Stává se jejím prezidentem, ale vzápětí své vůdcovství obětuje „ve prospěch lidu“. „V každém z nás by měla být kapka anarchisty,“ říká v rozhovoru pro NME rapper s nášivkou Kill Your Masters na bundě. Právě tím se nakonec Mike, který v pořadu často působí jako učitel nebo dokonce kazatel, liší od obamovsky kárajících lídrů, kteří nabádají černošskou komunitu k tomu, aby byla především schopná pomoci sama sobě. I on v seriálu ironizuje velké sny o hudebním byznysu a radí nezaměstnaným, aby se radši vyučili truhlářem nebo instalatérem. „Lidi vám řeknou: měli jsme přece černého prezidenta, proč bychom nemohli mít dalšího? Ale fakt je, že to byl napůl běloch. Nežijte ve fantaziích. Naučte se něco, co svět potřebuje.“ I ve svých textech mluví majitel několika holičství o zmírajícím černošském podnikatelství. „Chvástáme se, že už máme na chleba, ale nikdo z nás není pekař,“ rapuje v tracku nazvaném Reagan. „Chvástáme se, že máme zeleninu, ale je to spíš hulení v kapse, než úroda z farmy.“ Sám ale chce svou roli motivujícího učitele zpochybnit, a tak se jí na závěr demonstrativně zbaví. I tím Mike prokazuje, že je ho pro roli komika škoda. Dál by mohl s lidmi pracovat jako kandidát na politický úřad.
Autorka je publicistka.