Ve světě absolutní negace. Film o zrodu black metalu

Zapalování kostelů, sebepoškozování, vraždy, útoky na homosexuály, spousta alkoholu a agresivní hudba – tak vypadal vznik norského black metalu.

V jedné scéně filmu Vládci chaosu leží Euronymous ze skupiny Mayhem na gauči v obýváku své bohaté rodiny a v televizi sleduje zprávy o pálení kostelů, které začali jeho kamarádi a spoluhráči z norské blackmetalové scény počátku devadesátých let. V tom se z kuchyně ozve jeho máma: „Pojďte na oběd. Uvařila jsem vaše oblíbené boloňské špagety.“ Dlouho připravovaný snímek Jonase Akerlunda o počátcích blackmetalové subkultury v Norsku na přelomu osmé a deváté dekády se občas pohybuje na hraně grotesky, nic jiného ale vlastně tvůrcům nezbývá.

Kdyby nějaký scenárista přišel s fiktivním příběhem o partě muzikantů, kteří vypalují kostely, vraždí homosexuály a nakonec se začnou zabíjet navzájem, nejspíš by se mu všichni vysmáli, že má příliš bujnou fantazii. Jenže ono se to opravdu stalo – po blackmetalovém šílenství první poloviny devadesátých let zůstalo několik mrtvol, spousta vypálených kostelů, ale taky skvělých desek, které vstoupily do kánonu extrémní hudby. Příběhy členů Mayhem kolují mezi fanoušky jako evangelium a mění se podle toho, kdo je vypráví a na čí straně stojí. Nový film se snaží prodat blackmetalový thriller do mainstreamu. Vznikl prý „podle skutečnosti, lží a toho, co se skutečně stalo“, připravují si tvůrci pro jistotu alibi hned v úvodní titulkové sekvenci.

Nejnebezpečnější metalová kapela

Předlohou filmu byla kniha Lords of Chaos od novinářského dua Michael Moynihan a Didrik Søderlind z roku 1998, která zrod norské blackové scény podrobně zmapovala. Samotní aktéři příběhu – tedy ti, kteří zůstali naživu – ale z knihy nebyli příliš nadšení a docela očekávaně se distancovali i od filmu, který měl v zámoří premiéru na festivalu Sundance. Nezazní v něm žádná původní hudba Mayhem, Darkthrone, Emperor ani Burzum, soundtrack filmu měli na starost islanďané Sigur Rós, jejichž éterický postrock je skoro opakem black metalu. Že snímek pamětníci nepřijali, není až takovým překvapením, blackmetalová subkultura se vyznačuje jistým sektářstvím a neustálým stvrzováním své výlučnosti negací všeho oficiálního a hollywoodské zpracování jejich ikonického příběhu jde samozřejmě proti duchu tajnůstkářské scény.

Knižní předloha šla mnohem hlouběji a dařilo se jí napojit kořeny black metalu na neonacistické a neopohanské podzemní hnutí.

Asi i proto na režisérskou židli zasedl Švéd Akerlund, který má ke scéně relativně blízko – v polovině osmdesátých let bubnoval v žánrové klasice Bathory, později se ale od extrémní metalové komunity vzdálil a proslavil se jako režisér klipů popových hvězd. I pro něj se ale nakonec příběh o nejnebezpečnější metalové kapele ukázal být příliš velkým soustem. Ve výsledku jsou vládci chaosu sice fascinujícím a příležitostně zábavným, ale převážně zmateným a nekoherentním zachycením legendy, z níž blacková scéna žije dodnes.

Dva ideoví vůdci scény vzývající zlo se přetahují o moc a trumfují se v tom, kdo je autentičtější

Rivalita v černém kruhu

Všechno přitom začalo nadějně. „Byl jsem zrozen do tohoto světa, abych přinesl utrpení, bolest a smrt,“ prohlašuje ve voiceoveru Euronymous (Rory Culkin) jako vypravěč svého vlastního příběhu a na plátně běží obrázky idylického Norska konce osmdesátých let, představeného jako ráj na zemi, jehož obyvatele může trápit snad jen jediná věc – neskutečná nuda. Øystein Aarseth aka Euronymous založil Mayhem v roce 1987 s cílem stvořit tu nejzlejší hudbu na světě. Kariéra kapely se pořádně rozjela teprve v okamžiku, kdy přijmou zlatovlasého švédského zpěváka, který si říká příznačně Dead (Jack Kilmer). Je fascinován smrtí, čichá k mrtvým liškám, mučí kočky, chodí nahý po lese a v těžkých depresích se řeže a flirtuje se sebevraždou, kterou nakonec skutečně spáchal. Když Euronymous objeví Deadovo tělo s polovinou ustřelené hlavy, první co udělá, je, že jede koupit foťák, aby mohl mrtvolu vyfotit.

Od té chvíle se Euronymous změní v chladného manipulátora, který pracuje na tom, aby svoji kapelu proslavil. „Chci, aby si lidi mysleli, že jsme šílení,“ prohlašuje, když svým spoluhráčům rozdává přívěšky s kusem Deadovy lebky a nařizuje jim, aby šířili historky o tom, že snědl jeho mozek. Později za peníze své matky v Oslu otevírá obchod s metalovými deskami Helvete, v jehož sklepení se schází „černý kruh“ nejvěrnějších přívrženců. Pro okolí to má evokovat satanistickou sektu, většinu času se ale jen opíjejí.

Všechno se změní, když se na scéně objeví mladičký Christian Vikernes (Emory Cohen), který by rád do party kolem obchodu Helvete zapadl, ale ta mezi sebe abstinenta, vegetariána a fanouška deskových her zprvu nepřijme. V ceně Vikernes stoupne teprve, když zapálí středověký dřevěný kostel Fantoft z 12. století jako symbolický akt odporu vůči nenáviděnému křesťanství a zpráva o jeho činu obletí celý svět. Žhářství má v blackmetalové komunitě samozřejmě velký ohlas, stejně jako Vikernesova deska Filosofem, kterou nahrál sám pod jménem Burzum. Euronymousovo panování nad scénou, kterou sám vymyslel, se začíná povážlivě třást.

Kdo dočůrá dál?

Divoká první polovina Vládců chaosu vrší scény mladické agresivity, efektně snímané hořící kostely střídají zběsilé večírky a film má v sobě zvláštní podvratnou energii, ne nepodobnou destruktivní síle blackových riffů. Obzvláště silné jsou scény s šíleným Deadem. Pak se ale snímek začne víc soustředit na vztah Euronymouse a Vikernese, jejichž pragmatické přátelství se rychle mění v rivalitu. Tempo filmu opadne a scénář už jen poctivě odškrtává jednotlivé střípky legendy, což ale docení jen pamětníci.

Zatímco Euronymous o páchání zla rád mluví, Vikernes jde rovnou k činům a strhává i další členy sekty. Stane se členem Mayhem a kapela s ním natočí své legendární debutové album De Mysteriis Dom Sathanas. Mezi oběma hlavními hrdiny ale roste napětí, a ještě než deska vyjde, eskaluje jejich vztah do násilné konfrontace, při níž Vikernes Euronymouse zabije. Co přesně se mezi nimi stalo, nevíme. Vikernes dodnes tvrdí, že zabíjel v sebeobraně, film ale straní spíše teorii o tom, že se rivala potřeboval zbavit.

Vládci chaosu nabízejí zajímavou exkurzi do subkulturní dynamiky – dva ideoví vůdci scény vzývající zlo se přetahují o moc a trumfují se v tom, kdo je autentičtější. Starší a racionální Euronymous je ale bez šance. Vikernes nemá žádné zábrany při naplňování ideologie, kterou původně vymyslel jeho rival, který ji částečně zamýšlel jako divadlo pro média.

Blacková scéna počátku devadesátých let v Akerlundově podání připomíná klučičí závody v tom, kdo dál dočůrá. Její protagonisté jsou v lepším případě zobrazeni jako čistí pošuci, v tom horším jako znudění bohatí kluci, kteří by nejspíš bez peněz svých rodičů umřeli hladem. Z Euronymouse se scenárista vší silou snaží udělat kladnou postavu – čemuž má napomoci i milostný vztah s fotografkou Ann-Marit (Sky Ferreira). Fiktivní postava a jediná ženská hrdinka je ale do příběhu namontována trochu násilně a věrohodně působí jen v okamžicích, kdy Euronymousovi připomíná, že všechno kolem scény je vlastně jen pubertální hra. Díky ní metalista v samotném závěru dospěje, ostříhá si dlouhé vlasy a obleče košili (a možná si chce jít hledat nějakou normální práci), ale v ten okamžik dole u jeho domu zazvoní Vikernes ozbrojený nožem.

Nejhorší urážka je pozér

Filmů z prostředí metalové subkultury není moc a vesměs se v nich na podivíny v džískách a kožených bundách pohlíží jako na exoty. Kultovní snímek Hraje skupina Spinal Tap! z roku 1984 je čistá parodie, která si střílí z excesů metalových muzikantů, zatímco v dokumentech ze stejné doby jako Heavy Metal Parking Lot nebo Decline of Western Civilisation Part II blábolí přiopilí fanoušci či muzikanti a jen podtrhují veřejnou image metalistů jako idiotů. „Podívej mami, jak si žiju, a ty s tím nemůžeš nic dělat,“ vzkazuje v druhém jmenovaném snímku Chris Holmes z W.A.S.P., než do sebe naklopí láhev vodky, a stvrzuje tak představu metalu coby ultimátní pubertální revolty. Od tohoto jednoduchého syžetu se bohužel Vládci chaosu příliš nevzdalují.

Pokud není divák fanouškem žánru, odnese si z filmu nejspíš představu, že black metal je zábava macho drsňáků ve warpaintu. To ale neodpovídá na otázku, proč žánr dodnes fascinuje tolik lidí a je naživu i o čtvrtstoletí později. Extrémní metal totiž není jen vyhnanství pošuků – jeho východiska jsou existenciální. Už od prvních desek Black Sabbath je v jádru žánru zapsaná válka já proti světu a společnosti – jde o společenství vyděděnců, kteří se nechtějí identifikovat s cíli, které jim systém předkládá jako danost. Metal se tento pocit jedince (většinou muže) odděleného od světa, který nahlédl jako falešný, snaží formulovat. Jeho východiskem je absolutní negace. Alfou a omegou metalu jsou moc a síla, jeho klaustrofobický zvuk zachycuje izolovanost jedince v moderní společnosti. V jádru metalu zůstává úzkost z této skutečnosti, jež je ale maskovaná za image heroické sveřeposti a agrese vůči světu, nánosy satanistických nebo machistických klišé. Bez zmíněného existenciálního tlaku by ale žánr nemohl existovat.

Norská druhá vlna black metalu (navazující na praotce žánru Venom a Celtic Frost z osmdesátých let) vznikla jako reakce na komercionalizaci metalu – od počátku devadesátých let se jejich přímým terčem staly švédské deathmetalové kapely s klipy na MTV. Euronymous o nich ve filmu mluví jako o „life metalu“. Extrémní blacková mutace je pokusem, jak si vzít metal zase zpátky. Až skoro bolestný důraz na autenticitu (nezaprodání se, nekompromisnost) je zde symbolickou zbraní a „pozér“ je nejhorší urážka, kterou může metalista někomu udělit. Euronymousovy snahy rozšířit „evangelium“ blacku do celého světa jsou sporné a Vikernes mu to mnohokrát vyčítá. Jeho mladická sveřepost je ale stejně destruktivní a nakonec nemůže skončit jinde než ve vězení.

Jen pro odvážné

Bylo za étosem zla blackové komunity i něco víc než jen pubertální pošťuchovaná? Nebyla to třeba reakce náctiletých kluků z bohatého Severu, kterým už svět nemá moc co nabídnout kromě násilnických her na hrdiny? Vládci chaosu tyto podstatné otázky obcházejí uctivým obloukem. Členové Mayhem si žijí svůj rock’n’rollový sen a předstírají, že činy nemají žádné následky. Knižní předloha přitom šla mnohem hlouběji a dařilo se jí napojit kořeny black metalu na neonacistické a neopohanské podzemní hnutí. Ostatně Vikernes dnes své myšlenky o nadřazenosti bílé rasy šíří na YouTube.

Kniha Lords of Chaos se dala číst jako kriminálka či thriller, Akerlund ale psychologii opouští ve prospěch násilí a spektáklu. Vládci chaosu jsou v tomto ohledu vlastně často jen krůček od krvavých slasherů Petera Jacksona a Sama Raimiho, které metaloví hrdinové ve filmu sledují na videu. Scénář také úplně nedokáže vystihnout Euronymousův vnitřní konflikt – to se mu vlastně daří jen díky flashbackům na setkání s mrtvým Deadem, které se pokaždé mění a v posledním se frontman Mayhem nad kamarádovou mrtvolou rozbrečí.

Vládci chaosu se v zachycení estetiky a filosofie black metalu nedostávají o moc dál než senzacechtivé články, které o scéně dodnes vycházejí v hudebních časopisech. Možná je to vlastně dobře – z fascinujícího příběhu o zrodu blackmetalového žánru zůstala neproniknutelná hudba, která své krásy odhalí jen těm, kteří mají odvahu vstoupit do světa absolutní negace.

Autor je publicista.

Vládci chaosu budou uvedeni na Festivalu otrlého diváka v pražském kině Aero 5. března.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image