ČSSD, Střelnice a tma

Těžko se ubránit klišé, že na víkendovém sjezdu ČSSD v královéhradeckém kulturáku Střelnice se sociální demokraté pokusí o nemožné: zachránit stranu na odstřel. Vždyť klasická partaj s historickou aurou naposledy dostala ve volbách „babišovských“ třicet procent v roce 2006, ale „buldozeru“ Paroubkovi bylo vítězství tenkrát ukradeno. O čtyři roky později přišlo nové Pyrrhovo vítězství: strana ve volbách přišla skoro o deset bodů a obklíčena pravicí (produkty podnikatelsko-mediálního marketingu Věcí veřejných a TOP 09, které později dovede k dokonalosti Babiš) ani jako vítěz na pásce nemohla vládnout. Po volbách 2013 – Pyrrhovo vítězství III – se sice chopila kormidla ve Strakovce rukama Bohuslava Sobotky (po dramatickém „lánském puči“ a intermezzu Rusnokovy „úřednické vlády“), ale na krk jí už dýchal Miloš Zeman a přímo v kabinetu agromediální drak ANO. A bylo hůř. Jak plynul čas, poměr sil stále nepřál sociální demokracii a měnil se dál v její neprospěch.

Pokus o zmrtvýchvstání sociální demokracie je úkol samostatný, logický a správný. Snaží se svázat spoustu všelijakých nitek a splést silný provaz i z podřadného materiálu, naplaveného těžkou dobou. Je to možná přízemní, ale i realistické.

ČSSD nejenže tehdy nedokázala zvýšit vlastní skóre z přihrávek na smeč, které jí nabídla asociální otrlost předchozích „Kalouskových vlád“ (pod formálním vedením Mirka Topolánka a Petra Nečase). ČSSD sama jako iniciátorka policejní reformy v létě 2016 podpořila hlavní příběh štábu Babišových iluzionistů, že heslo o prorůstání organizovaného zločinu do státu má reálný základ a že v rozkrádané „firmě“ může jedině z povahy věci „neúplatný“ miliardář zavést kýžený pořádek. Následně českou politickou scénu ovládla vlna amatérské politiky, iracionálních fobií z migrantů a rasistického kretenismu a fragmentarizovaná, ideově nečitelná a „rotací kádrů“ sama sebe zesměšňující strana ve volbách 2017 nutně dospěla k necelým osmi procentům. I poslední průzkumy krouží kolem tohoto čísla, byť v širokém rozmezí, zachycujícím zřejmě – kromě běžných statistických chyb – i velmi rozvlněné vědomí voličů.

Z vandru domů?

Budeme svědky osmičky naležato, znaku nekonečna a politické bezvýznamnosti na věčné časy? Vedení Jana Hamáčka si to nemyslí. A nutno přiznat, že poslední dobou pilně pracuje na restartu sociální demokracie. Bude třeba prozkoumat parametry nejnovějšího světla na konci tunelu a nevycházet a priori z předpokladu, že to, co nás oslňuje, je protijedoucí vlak.

Není pochyb, že stísněný manévrovací prostor pro standardní levici má jistý expanzivní potenciál, který může nadcházející sjezd posílit (nebo oslabit). Středolevou agendu zatím – pod tlakem ČSSD a KSČM – obhospodařovalo a mávalo s ní všem před očima Babišovo ANO. Náznaky jeho driftu doprava však existují, jak v lednu ukázala ideová konference ANO. A čas, kdy levicový volič dojde k názoru, že pod křídly miliardáře sociální stát nerozkvete a koblihy dojdou, se neúprosně blíží. Možná si pak lidé vzpomenou, jak Babiš v roce 2013, který jej vynesl na post vicepremiéra a ministra financí, úlohu svého „rozkročeného středu“ poněkud kostrbatě, ale jasně definoval jako „zastavení nástupu levice s podporou komunistů“. Elektorátu si zbývá uvědomit, že když si úspěšná pirátská avantgarda Velké Změny přechodem ze svých dosavadních profesí na poslanecké platy většinou sociálně pohoršila, asi sotva bude advokátkou chudých, byť už stoprocentně digitalizovaných mas – máme tu zkrátka co do činění s generační výměnou a inovačním průvanem uvnitř buržoazního bloku, jehož osou zůstává „zfialovělá“ ODS. Zástupné cíle rasistického i všeobecného primitivismu Okamurovy SPD a svůdné bludičky přímé demokracie (referenda nikde nikdy kapitalismus neumravnila) budou jen další várkou šupin, spadlých z očí široké veřejnosti. A hlavním dirigentem tanců kolem levicové tyče se může opět stát ČSSD, tradiční protipól ODS – až se voliči obou partají konečně vrátí z vandru domů…

Vypadá to jako sen, ale Hamáček na něm pracuje. Organizační změny mají zeštíhlit širší vedení strany ze dvou set „přátel“ na šedesát, a tím i redukovat nepřehlednou kakofonii sjezdů, na nichž to vždy dosud hučelo jako v úle. V krizové situaci je třeba rychlých rozhodnutí. Zátěž minulosti a tlak žhavého současna rozbily partaj na znepřátelené fragmenty, ba uzavřené světy. A tak ji předseda nyní odmítá jakkoli rozdělovat, ani na „tradiční a liberální“ nebo snad zemanovskou a antizemanovskou část. Zdeněk Škromach se vrátil na ministerstvo práce jako expert na zaměstnanost a hlavního lánského zloducha a „záchranáře“ ČSSD Michala Haška se Hamáček dokonce pokusil – zatím marně – prosadit do vládní Legislativní rady. I na svěží generační obměnu došlo. „Atlantický“ ministr zahraničí Tomáš Petříček, jenž byl Zemanem nejméně desetkrát kritizován (a jednou i pochválen) je nepřehlédnutelně výrazný (dokonce i při své kandidatuře na prvního místopředsedu, kdy delegátům předem pohrozil odchodem z vlády). Ministryně Jana Maláčová je rázná v obraně sociálna, zručně brnká na nervy Babišovi a nezaváhala konfrontovat matrix globálního kapitalismu: „Kde vzít na vyšší důchody? Máme brát peníze zdravotně postiženým nebo rodinám s dětmi? To po mně nemůže nikdo chtít! Co takhle nechat české občany chvíli dýchat. Zaměřme se raději na velké korporace. Vždyť ročně z republiky odteče nějakých 300 miliard korun,“ napsala na Facebooku.

Doba banderovská

Snaha restartovat ČSSD rázně a jednotně působícím týmem a zároveň se rozkročit personálně, generačně i ideově je ovšem těžká a rozporná. Hamáčkův apel proti egoismu a za solidaritu se slabšími nebo Petříčkova snaha přijmout k nám pár syrských sirotků vyznívají nejen naprázdno, ale zcela nedostatečně. Zvláště tehdy, je-li bezděčným kontrapunktem těchto postojů přirovnání sexuálních menšin místopředsedou Jaroslavem Foldynou k nestandardním psům všech ras, které vám „vyřadí z chovu“. Takový rozpor (a voličovu nevolnost) nemůže ušlechtilý cíl obnovy staroslavné české strany jako levicového pilíře překlenout. Úsilí Tomáše Petříčka upevnit Česko v euroatlantických strukturách, a vyvážit tak Zemanovo „rusko-čínské portfolio“ oficiální podporou „použití síly a hrozby silou“ v Karibiku (případ Venezuely), nemohou vyvážit pouhá slova exministra zahraničí za ČSSD Lubomíra Zaorálka. Co pak znamená, když Zaorálek v novinách rétoricky pohovoří o „rozdupání (určitých zemí) slony cizích armád“, jehož „výsledkem je růst chaosu a utrpení lidí“?

Samozřejmě, že z každé imperiální arogance, je-li zhmotnělá a dosti velká, vzejdou jen další váleční sirotci, které bude naléhavě třeba (ne)umístit. Naštěstí pro resuscitátory ČSSD nevzniká u nás v těchto a podobných záležitostech velká konkurence mezi „demokratickými“ stranami. V tomhle se mašíruje v euroatlantických řadách, takřka na špičky bot vyrovnaných. A Donald Trump má být v Bílém domě poctěn návštěvou Andreje Babiše 7. března, v den, kdy se narodil Tomáš Garrigue Masaryk, prezident Osvoboditel. Vnitropoliticky vzato můžeme koneckonců pominout, že naše kultura neustále plodí někde nějaké zatracované i uctívané banderovce – a siroty, jež po nich zůstaly.

Pravdou je, že pokus o zmrtvýchvstání sociální demokracie v Česku je úkol samostatný, logický a správný. Snaží se svázat spoustu všelijakých nitek a splést silný provaz i z podřadného materiálu, naplaveného těžkou dobou. Je to možná přízemní, ale i realistické. V ledasčem zůstane jen u slov, v dobrém i zlém. Ministryni Maláčové už ekonomové důrazně vysvětlili, že pokus o oholení globálních korporací by nás v dlouhodobém horizontu přišel draho. Ještě prý mnohem dráž, než si zde nakradou. To všechno může být pravda. Nikdo však neví, jaká zchátralá pevnůstka se stane blikajícím majákem, jehož světelná břitva nakonec přece jen prořízne houstnoucí tmu. Nevěřím, že k tomu dojde zrovna teď v Hradci Králové. Ale musí se to zkusit.

Autor je politický komentátor.