Love, piko & skéro

Přinášíme první ze série reportáží polského publicisty, který se v Česku rozhodl okusit život zahraničního agenturního zaměstnance a o svou zkušenost se podělit – kvůli hrozbě prozrazení pod pseudonymem – s čtenáři Ádvojky.

Domin: Co myslíte, jaký dělník je prakticky nejlepší?

Helena: Nejlepší? Snad ten, který – který… Když je poctivý – a oddaný.

Domin: Ne, ale ten nejlacinější. Ten, který má nejmíň potřeb.

Karel Čapek: R.U.R.

Vítejte ve světě robotů, kterým se nechce. Honzovi je dvacet. Pochází z Orlové – třiceti­tisícového města položeného mezi Ostravou a Karvinou, asi deset kilometrů od česko­-polské hranice. Poslední tři měsíce spolu bydlíme v jednom pokoji na ubytovně na pražském Opatově. Dnes se mi ho poprvé povedlo přesvědčit, aby se vypravil jinam než do nedaleké Billy nebo hospody. Do hospody ostatně moc často nechodí, pivo je tam dražší než v obchodě a nezbylo by mu na skéro.

Dobře zhulenej

Skéro je český slangový ekvivalent anglického „skunk“ nebo polského „skun“ – marihuany s nejvyšším obsahem THC a velmi pronikavou vůní. Honza do tohoto zboží investuje víc než polovinu příjmu, má osvědčeného dealera. Hned po výplatě si nakoupí pořádnou zásobu a pyšně mi ji předvádí jako nějakou válečnou kořist. Trávu kouří z provizorního bongu vyrobeného z plastikové láhve. Šlukuje oblak vodní páry a marihuanového kouře, potom několik vteřin velmi silně kašle, skoro se dusí, jako by se měl za vteřinu pozvracet. Tuto ceremonii pokaždé za­­vrší vztyčeným palcem, což má znamenat, že materiál má pořádný grády. A ačkoli venku už minimálně týden panuje krásné slunečné léto a nebe bez mráčku, jemu stačí k naprostému štěstí jen tohle. Vztyčený palec a několik lajků na fejsáči pod rozmazaným selfie od kámošů z ubytovny, kteří si občas do našeho pokoje přijdou dát práska. „Kámo, ty si dobře zhulenej,“ zní komentář od jednoho z nich pod fotkou.

Honza mezitím celý týden z ubytovny skoro nevystrčil nos; ven vycházel jen proto, aby překonal sto metrů na zastávku, odkud jezdí autobus do práce. Často se ostatně stává, že do práce vůbec nevyrazí. Zavolá místo toho koordinátorovi a vysvětlí mu, že ho bolí hlava, že zvracel, nebo si najde nějakou jinou výmluvu. V zemi s nejnižší nezaměstnaností v Evropské unii jsou každé ruce k nezaplacení. Dokonce i ty, které každých pár dní popadnou telefon, aby daly vědět, že se dnes do práce obtěžovat nebudou.

Byl závislý na pervitinu a téměř denně dělal dvě směny – šestnáct hodin na jeden zátah. Po návratu z poslední šichty padl jako kláda a ležel bez hnutí prakticky od páteční noci až do neděle. Mrtvý robot, který se nevzbudil, ani když s ním někdo prudce třásl nebo ho profackoval.

Hlavní město Česka, to pro Honzu není Karlův most, Hradčany, malebné uličky Malé Strany, Vyšehrad, výhledy z Petřína ani letenské zahrádky. Jeho Praha je betonový devatenáctipatrový věžák na Opatově, nejbližší supermarket a hospoda za prvním rohem. Ale dnes jsem ho konečně přesvědčil, aby si se mnou šel zahrát basket. Na nohou má značkové boty Air Jordan. Říká, že kdysi hrával rád, ale že to bylo tak dávno… Udělá dlouhou pauzu, jako by chtěl zdůraznit, kolik let už uplynulo. Jako by se na chvíli obrátily role – to on je teď skoro dvakrát starší než já. Jako bych měl před sebou čtyřicátníka, který celé své mládí a vitalitu už dávno pohřbil pod hromadou životních proher. Dvacátník jednou nohou v hrobě.

Jako většina jeho vrstevníků, kteří se toulají po dělnických ubytovnách, pochází z rozpadlé rodiny. Matka podváděla otce, rozešli se, když bylo Honzovi dvanáct. On zůstal s otcem, dva mladší bratři s matkou. Rychle ho pohltila ulice. Ještě před rokem byl závislý na metamfetaminu. „Teď už tu sračku neberu,“ chlubí se. „Teď jenom čisťoučká tráva. Mega zdravá. Nedělá ti bordel v palici.“

Honza v žádné práci nevydrží déle než pár měsíců. Obvykle vyletí za „áčka“, tedy ne­­omluvené absence. Absence nepodložené ne­­schopenkou. Léčivé vlastnosti ­marihuany zjevně způsobují, že i kdyby se snažil ze všech sil, stejně neonemocní a razítko od lékaře nedostane. Preventivní léčba cannabisem má však také své vedlejší účinky – upoutává pacien­­ta na lůžko. Po několika dnech ho z letargie vytrhne koordinátor, když mu zaklepe na dveře a nařídí mu okamžitě opustit ubytovnu. Honza je na to připraven. Svůj skromný majetek: mikinu, bundu, kalhoty, dvě trička a spodní prádlo si dokáže do příruční tašky sbalit za několik minut.

Zlaté dítě

V peněžence má schovanou drobnost, kterou nikdy nedá z ruky. Omšelou fotku, už mi ji mnohokrát ukazoval, zvláštní talisman, který ho chrání před všemožnými pohromami. Fotografie představuje rozesmátého kluka předškolního věku stojícího vedle legendárního brankáře Dominika Haška. Honzík přišel na svět v roce největšího triumfu českých hokejistů – výhře zlaté medaile na olympiá­dě v Naganu. Je zlaté dítě, jedno z 90 535, které se v tomto šťastném roce narodily. Ve finálovém zápase her zadržel Hašek nápor Rusů a uchránil čisté konto; jediný gól zápasu zajistil skvělou střelou obránce Svoboda. Bylo to symbolické vítězství. Nejen kvůli významu obráncova jména, ale také proto, že k němu došlo třicet let po pražském jaru a následné okupaci Československa sovětskými vojsky. Po turnaji vítaly tisíce Čechů své hrdiny na Staroměstském náměstí skandováním: „Hašek na Hrad!“

Ale teď máme rok 2018, od zlata českých hokejistů na olympiádě uplynulo dvacet let a od pražského jara padesát. Honza drží podobně jako český brankář čisté konto – jenže ne v brance, ale v bance, protože tři týdny před výplatou má na účtu kulatý zůstatek, čistou nulu. Na hradě neúřaduje Hašek, nýbrž Zeman, který ve volební kampani skutečně sliboval zadržet nápor – jenže ne ruských hokejistů, ale arabských imigrantů. Nezaměstnanost se, jak už bylo řečeno, nachází na nejnižší úrovni v Evropské unii, minimální mzda je ovšem také jedna z nejnižších, přesněji sedmá nejnižší; po přepočtu z korun na unijní měnu dosahuje zhruba 480 eur.

Na českém trhu působí bezmála tři tisíce pracovních agentur. Některé z nich se honosí dost fantastickými názvy: Žolíková práce, Winning People, Vzájemné soužití, Studnice lidských zdrojů, Samba Partners, Lidé a Příležitosti, Koníček, Příležitost pro každého, PeopleGuru, Nomen Omen Group, New Age Agency, Maria Rosa Mystica, Jobinn & Hostessinn, JáNěkdo, Instinkt, HotBelly, Himalaya Human Resources, Handarbeit, Freight People, First & Last, Férová práce, Enigma business, Dříči a pracanti, CoolPeople, Best Ideal, AnyJob… Když člověk přijde o zaměstnání, ještě tentýž den si může najít další, a tak si Honza nemusí dělat starosti, že ho někde vyhodí za „áčko“. Prací, kde si vyděláš halíře, je majlant.

Mrtvý robot

Když jsme spolu pracovali v Mladé Boleslavi v továrně na výplně do autosedadel, bral za něj jeho absence Pavel, kámoš z Ostravy. Byl závislý na pervitinu a téměř denně dělal dvě směny – šestnáct hodin na jeden zátah v práci. V pracovní dny prakticky nespal, zato o víkendu si dělal přestávku od metamfetaminu i dřiny. Po návratu z poslední šichty padl jako kláda a ležel bez hnutí prakticky od páteční noci až do neděle. Mrtvý robot, který se nevzbudil, ani když s ním někdo prudce třásl nebo ho profackoval. Z Mladé Boleslavi jsme se ve třech přesunuli za prací do Prahy, ale Pavel to po několika týdnech vzdal a vrátil se na rodnou hroudu do Ostravy. Jenom tam se prý dá sehnat prvotřídní perník. Ten, co se vyrábí v Praze, je podle Pavla naprostá slabota. „Pražská píčovina, pyčo.“

Vracíme se s Honzou z hřiště unaveni, ale v dobré náladě. Sedáme si na pokoji na kraj postele, otvíráme vychlazené pivko. Zapnu laptop a otevřu YouTube. Dohodli jsme se s Honzou, že si budeme na střídačku pouštět písničky, ale on to v polovině té mojí nevydrží a vytrhne mi počítač z ruky. „Počkej, teď já! Teď ti pustím něco fakt hustýho!“ srší nadšením. Po chvíli už se z reproduktoru hrnou hiphopové beaty a rapující vokál: „Ptaj se, jak to dělám/ Musíš umět/ Vše, co hledáš, přímo tady, najdeš u mě/ Pravá ruka brko, levé prsty v její kundě/ Jestli rap je žena, každý den jsem v téhle kurvě.“ Je to skladba Dealer z desky Pouliční Ekonomická 3: Láska & Loyalita ostravského rappera Sergeie Barracudy. Klip k téhle písničce má skoro sedm set tisíc zobrazení. Honza ho dokáže poslouchat téměř bez přestávky. Je to hudba jeho života – života stráveného na ulici. To ona ho vychovala, ne rodiče. Někdy mi něžně přezdívá „mamko“, protože vařím obědy a dělím se s ním, ráno ho budím a snažím se ho vykopat do práce. Svou skutečnou matku nenávidí, vyčítá jí, že mu rozbila rodinu. Volá jí jen v krizových situa­cích – ne když mu chybí láska, ale když mu scházejí love. Když mu dochází velká zásoba skéra, onoho nejlepšího léku proti smutku.

Autor je publicista.

Z polštiny přeložila Anna Plasová.

Text původně vyšel v A2 č. 8/2019.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image