Příběh obyčejných Němců: Od válečného běsnění k pacifismu

Dějiny Německa dvacátého století zná aspoň přibližně většina z nás. Víme, jak se dostal Hitler k moci, co byl nacismus, jak probíhala válka a jak poválečná obnova. Velké dějiny mají však často tu nevýhodu, že tíhnou k zevšeobecňování. Jak vypadal obyčejný život v nacistickém Německu? A jak se odvíjel po skončení války a během poválečné éry? Do jaké míry ovlivnila další osud Němců zkušenost s nacismem a ničivou válkou? Na tyto otázky nám velké dějiny často nabízejí jen přibližnou odpověď. Je proto nutné konfrontovat je s dějinami obyčejných lidí, které často problematizují jasně nalinkovaný černobílý příběh.

Nová kniha německého historika Konrada H. Jarausche s názvem Broken Lives: How Ordinary Germans Experienced the Twentieth Century (Zlomené životy: Jak obyčejní Němci prožili dvacáté století) nabízí unikátní pohled právě do života obyčejných Němců, kteří zakusili nacismus, válku i přestavbu Německa v poválečné éře. Velké vyprávění o katastrofě a rekonstrukci rozbíjí do mnoha jednotlivých příběhů o přežívání a obnově zničených životů.

Jarauschův výzkum probíhal na základě kritické analýzy deníků, dopisů a dalších pozůstalostí vybraného vzorku lidí. Ten zahrnuje přes šest desítek lidí narozených v meziválečném Německu. Skupina zkoumaných osob zahrnuje podporovatele nacistického režimu, několik jednotlivců, kteří proti němu aktivně bojovali, zatímco většinu tvoří lidé, kteří se do politického dění aktivně nezapojovali. Poslední část pak tvoří oběti nacistického režimu, tedy němečtí Židé, komunisté a sociální demokraté. Vybraný vzorek osob zastupuje i odlišné sociální skupiny. Polovina osob pochází z vyšší střední třídy, třetina z nižší střední třídy a desetinu vzorku reprezentuje dělnická třída. Jarausch zohledňoval i poměrné zastoupení osob podle náboženského vyznání a pohlaví. Co nám jeho kniha odhaluje?

Užijte si válku, mír bude peklo

V době nástupu nacismu, kdy byly zkoumané osoby dospívajícími dětmi, u nich převládal slabý odpor k režimu, za nímž stála kombinace mladistvého nadšení pro silný politický fenomén a strach z brutálních represí. Německá společnost byla ve stavu kolektivní paralýzy. Na jednu stranu nepokládali politickou situaci za ideální, na druhou stranu se však zdálo, že nacisté po sérii Hitlerových úspěchů v zahraniční politice přece jenom vedou zemi k obnově. Největší míra souhlasu s nacistickým režimem panovala v německé společnosti těsně před začátkem války.

Německá minulost se stala podnětem k vytvoření nové národní identity postavené na opačných hodnotách než jsou ty, které dovedly Německo k nacistické katastrofě.

Velkou pozornost věnuje Jarausch především ženám. Ačkoliv nacisté přiřazovali ženám podřadnější úlohu, která se měla týkat hlavně domácnosti, patřily paradoxně k oporám nacistického režimu. S povděkem kvitovaly, že někdo doceňuje jejich mateřskou roli a aktivně je v ní podporuje. Jejich nadšení se však začalo rapidně měnit začátkem války. Zatímco muži zažívali na válečné frontě heroické momenty, ženy se doma ubíjely nudou a navíc na ně dolehlo větší pracovní vytížení. Musely zastupovat muže v práci a navíc ještě intenzivněji pomáhat v domácnosti. Nudu a vysilující pracovní rutinu brzo doplnily intenzivní nálety spojeneckých bombardérů na německá města. Ženy a děti se staly oběťmi válečného násilí, které se vracelo z válečné fronty zpět do Německa jako bumerang. „Děti, užijte si válku, mír bude peklo,“ koloval v Německu vtip, který vypovídal o rostoucí skepsi a poraženectví.

Absence mužů během války vedla ženy k bezprostřednějšímu vztahu k sexu. Ačkoliv se tehdy předmanželský sex běžně neuznával, vědomí toho, že smrt je vždy nablízku, odsunovalo morální zábrany do pozadí. Mladé páry zase přistupovaly mnohem rychleji k manželství. Ke konci války se pak množily případy, kdy se mladým ženám narodilo dítě, o které se ale musely postarat samy, jelikož otec se už z fronty nevrátil. Takových „válečných vdov“ bylo několik set tisíc.

Poslední měsíce války se odehrály ve znamení chaosu, násilí a masivního úprku civilního obyvatelstva do bezpečí. Z Němců se stali uprchlíci ve vlastní zemi. Goebbelsova propaganda referovala o krvežíznivých zvířatech, které se ženou do Německa z Východu. Obavy byly zcela jistě na místě. Rusové, svědci děsivých masakrů vlastního obyvatelstva, byli navíc ujištěni z nejvyšších míst, že s Němci nemusí mít žádné slitování. První uprchlíci putovali napříč Německem už v zimě 1945. Často se stávalo, že se prchající propadali pod zamrzlou řeku, děti a starci umrzali během komplikovaných a dlouhých pochodů a lodě s uprchlíky, směřující do bezpečí, byly občas potopeny ruskými ponorkami. Největšími oběťmi sovětského, ale i amerického řádění se staly ženy. Přes milion žen bylo znásilněno nebo zabito.

Poválečná touha po životě

Malou kapitolu věnuje Jarausch i Němcům, kteří se Hitlerovu režimu stavěli na odpor. Jednalo se o nepočetnou skupinu lidí, ale o to větší respekt si zaslouží. Většinou šlo o malé a tajné komunistické buňky, které se maskovaly jako nacistické mládežnické organizace. Jejich protinacistická činnost se omezovala na četbu marxistických děl, výrobu protinacistických letáků a psaní komunistických hesel na zdi v pracovním prostředí či na veřejných prostranstvích. Vzhledem k amatérskému charakteru jejich činnosti je však velmi brzy dopadlo gestapo. Komunisté byli taky první skupinou lidí, která se ocitla v nacistických koncentračních táborech.

Obsáhlejší kapitolu tvoří osudy německých Židů. Častou otázkou bývá, proč neemigrovali, dokud byl čas. Takový krok byl ale velmi komplikovaný, vyžadoval značné finanční prostředky a zároveň takové rozhodnutí znamenalo v podstatě hodit za hlavu celý svůj dosavadní život. Emigrací se totiž smazal veškerý sociální a kulturní kapitál, který do té doby člověk nashromáždil. Velká část Židů proto vyčkávala. Doufali, že nacisté u moci nevydrží dlouho. Postupem času bylo ale stále jasnější, že emigrace je nutná. Ti, kterým se to nakonec podařilo, měli různý osud. Někteří se šťastně dostali do Spojených států, později ale spíš na Kubu, jelikož USA přestaly další Židy přijímat. Jiní se ocitli v sousední evropské zemi a ve výsledku se jim před nacisty uniknout nepodařilo. Zhruba třetina všech německých Židů zůstala doma. Téměř všechny čekala smrt.

Konec války přinesl Němcům rozporuplné pocity. Obrovské utrpení a ztráty na životech se ukázaly jako naprosto zbytečné. Německo válku prohrálo a muselo se vypořádat s jejími důsledky. Poslední zbytky víry v Hitlera se vypařily po spatření hrůz, které nacismus napáchal. Zároveň ale Němce přemohl pocit svobody: vždyť se jim podařilo přežít nejničivější válku v dějinách lidstva. Velký hlad po životě, který museli do té doby potlačovat, se otiskl do charakteru poválečné přestavby. Generace mladých lidí narozených za Výmarské republiky, kterým bylo na konci války kolem dvaceti let, nastoupila nejen na univerzity, ale především rovnou do práce, jelikož pro poválečnou rekonstrukci bylo zapotřebí každé ruky.

Řada deníků uvádí, jak osvobozující bylo setkat se s literaturou, uměním, filmy a filosofií, které byly za nacismu nepřístupné. Poválečná léta v Západním Německu, pro něž se později vžilo označení „ekonomický zázrak“, charakterizuje osobní iniciativa obyvatel v podobě drobných podnikatelských projektů nebo svépomocná výstavba rodinných domů. Neuvěřitelně rychlá přestavba zničené země výrazně obnovila sebedůvěru Němců. Německé firmy znovu získaly ve světě respekt za vysokou kvalitu výrobků. K tomuto úspěchu přispělo i využití zahraniční práce tzv. gastarbeiterů z Itálie, Španělska, Řecka a Turecka. Neúnavná práce Němců se později odrazila ve výrazném zlepšení platů a mezd, stejně jako celkové životní úrovně.

Odpor Hitlerových dětí k válce

Jak přistupovala generace dětí Výmarské republiky k revoltě z konce šedesátých let? Většina z nich s ní nesouhlasila. Nelíbilo se jim zejména to, že jim mladí najednou spílají do nácků, aniž by brali v potaz obrovské úsilí, které vynaložili k poválečné obnově Německa. Pozitivním důsledkem této revolty bylo vytvoření nových sociálních hnutí, do kterých se zapojili i starší lidé. Především Strana zelených si získala řadu příznivců svým důrazem na ekologická témata. Některé ženy oslovila feministická kampaň za rovné příležitosti žen a odmítnutí patriarchální společnosti. Debata okolo genderu a feminismu právě v této době akcelerovala a i díky tomu nás dnes Německo v tomhle ohledu značně předehnalo. Totéž platí o ekologickém aktivismu. Právě ten rezonoval mezi generací dětí Výmarské republiky vůbec nejvíce.

Silný odpor však tato generace vyjádřila proti rozhodnutí NATO z roku 1979 rozmístit v Západním Německu rakety středního doletu. „Byl to nejčernější den německé poválečné historie,“ vzpomínala ve svém deníku jedna ze sledovaných žen. Pacifismus a odmítnutí války jako prostředku k řešení mezinárodních konfliktů byl u generace, která přežila nejničivější válku v historii, velmi silný.

Jak na tom byli Němci, kteří se ocitli ve Východním Německu? Komunismus představoval pro řadu z nich světlo na konci tunelu už během nacismu. Jeho zavedení ve Východním Německu pro ně bylo šťastným okamžikem. Ačkoliv se už v sedmdesátých letech ukazoval rozdíl mezi blahobytem kapitalistického Západu a socialistickým Východem, velká část obyvatel Východního Německa byl i v té době šťastná a dařilo se jim realizovat svoje touhy a sny. Existovaly oblasti, v nichž Východ cítil svojí nadřazenost vůči Západu – například v otázce rovnosti žen a mužů, kdy režim aktivně podporoval rozvoj pracovního života žen zajišťováním funkčních školek, školních družin a rodičovské dovolené v takové míře, aby ženy mohly pracovat a přitom mít děti. Ekonomická stagnace Východního bloku však táhla celý komunistický model do propasti. Konec komunismu a sjednocení země přijali obyvatelé obou části Německa s nadšením. Řada lidí z Východu však i nadále bránila socialismus. V některých oblastech totiž kapitalismus zcela selhával.

Jednotící linkou deníkových zápisů je pocit tvrdého životního osudu, do kterého neúprosně vstoupila hospodářská krize, nacismus, válka a u některých i komunistická diktatura. Německá minulost se stala podnětem k vytvoření nové národní identity, jež stojí na opačných hodnotách než jsou ty, které dovedly zemi k nacistické katastrofě. To se dnes odráží například v debatě o přijímání uprchlíků, k níž se Německo postavilo čelem. Němci mají v porovnání s ostatními evropskými zeměmi také větší tendenci vnímat vlastní zemi jako „evropský národ“. Důraz na pacifismus, lidská práva, sociální solidaritu a ekologii je v Německu daleko více akcentovaný než v jiných státech. Německé hodnoty se v poválečném vývoji změnily tak radikálně, že by je jejich předci z imperiálních dob německého císařství těžko poznali. Jak ukazuje Jarauschova kniha, zkušenost s nacismem a válkou v tom hraje zásadní roli.

Autor je redaktor Alarmu.