Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová představila svůj návrh na zrušení současných dávek na bydlení, které budou nahrazeny dávkou jedinou – přídavkem na bydlení. K tomu se již vyjádřil Institut pro sociální inkluzi a o záměru zákona přinesl zprávu i Alarm. Uvedené zdroje jsem si vybral záměrně, neboť je v nich Maláčová srovnávána s někdejším ministrem Jaromírem Drábkem, za jehož dvouletého působení na MPVS se pomoc potřebným změnila v boj proti chudým.
V předkládaném návrhu zákona zcela absentuje preventivní role státu, respektive obcí, při pomoci s bydlením.
V politickém uvažování se ministerstvo nijak zvlášť neodchýlilo ze zajetých kolejí. Ministru Drábkovi jsme vyčítali nezodpovědné experimentování, nelze však přehlédnout ani opakující se experimenty s dávkovým systémem, které realizovali na MPSV jeho následovníci. Odůvodnění bylo vždy stejné: zamezení obchodu s chudobou a zjednodušení výplaty dávek. Jeden experiment byl rušen dalším – a všechny byly k ničemu. Na efektivní boj proti skutečným obchodníkům s chudobou stát, potažmo MPSV, zkrátka nenašly účinný recept, a tak se zaměřili na slabší z obou stran, na lidi, kteří na ubytovnách žijí. Vždy byl v prvé řadě vystavován riziku nikoli obchodník s chudobou, ale jeho nájemce. Od doby ministra Drábka se tak pořád dokola experimentuje s lidmi žijícími v područí obchodníků s chudobou. Ve světle těchto rozhodnutí ovšem ministryně Maláčová jistě není horší než Drábek, neboť on i každý z jeho následovníků byl ve svém boji proti obchodníkům s chudobou obdobně bezzubý.
Máte skládku ve společných prostorách? Nevadí
Vznikající zákon trpí celou řadou nedostatků a některé už zazněly v jiných textech. Nelogický je třeba přístup ke společným prostorám, které slouží všem nájemníkům v domě. Předkládaný návrh zákona tak do uznatelných nákladů zahrnuje například i „osvětlení, vytápění a úklid společných prostor v domě“. V případě posuzování, zda je bydlení vhodné, se však zaměřuje pouze na byt. Jinými slovy, pokud bude chodba či dvůr plná odpadků a byt bude splňovat základní standardy pro bydlení, je z pohledu zákona vše v pořádku a žadatel splní nárok na dávku. V tomto případě je logika boje proti zneužití dávkového systému minimálně zvláštní. Na jedné straně se ministerstvo snaží zamezit vyplácení dávky do nekvalitního bydlení, na stranu druhou je mu lhostejné, zda je část uznatelných nákladů vyplácena na prostory odporujícím stavebně-technickým či hygienickým normám.
Největším nedostatkem návrhu zákona však bezesporu je, že nebere ohled na historický kontext situace, v níž se aktuálně občané žijící v nevhodných formách bydlení nacházejí. Je jasné, že nelze vše svést na stát a jeho politiku a že řešení bytových potřeb je i zájmem soukromým – a nemyslím přitom jen na soukromé vlastníky nemovitostí, ale též na občany, kteří by měli považovat bydlení i za svůj soukromý zájem a podřídit mu své cíle a chování. Jako bývalý terénní sociální pracovník rozhodně nechci přehlížet nevhodné chování některých lidí, i Romů, ve vztahu k bydlení. To však není a nemůže být důvodem pro rezignaci na povinnost státu zasadit se o zmírnění dopadů, které zapříčinil svou politikou. Z bohatých zkušeností se sociální prací totiž vím i to, jak se lidé do bytové nouze dostávali: že často čelili diskriminaci na trhu s bydlením, obce jim nepomáhaly a to se následně podepsalo na horším fungování rodin a jejich sociální situaci.
Kde stát selhal, už nepomůže
A zde se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu: v předkládaném návrhu zákona zcela absentuje preventivní role státu, respektive obcí, při pomoci s bydlením. Dosud platný zákon o hmotné nouzi sice není v tomto ohledu dokonalý, ale aspoň stanovuje pro občana povinnost požádat obec o pomoc, když má problém získat vhodné bydlení. V předkládaném zákoně nic takového není a zároveň se jím ruší původní ustanovení ze zákona o hmotné nouzi. S tím souvisí i paradoxní situace, kdy má být podle předkládaného znění zákona zahájena sociální práce až po odebrání dávky, a nikoli před ní. Přitom nepřiznání dávky může být odůvodněno třeba i tím, že byt není zkolaudován k bydlení. Tomuto požadavku je možné rozumět, pokud by v rozporu s ním nebyl § 2236 odst. 2 občanského zákoníku, kde je uvedeno: „Skutečnost, že pronajatý prostor není určen k bydlení, nemůže být na újmu nájemci.“ Jinými slovy občanský zákoník, podle kterého se stanovuje nájemní smlouva, říká, že v případě, kdy si nájemce pronajme určitý prostor k bydlení, i kdyby tento prostor nesplňoval zákonné požadavky na bydlení, má být posuzován jako chráněný nájem bytu. Vedle těchto rozporů mezi dvěma zákony, můžeme najít rozpor i s jinými. Je však věcí předkladatele, aby se s těmito rozpory popasoval.
Dnes je už všem jasné, že obec často nemá tolik bytů, aby byla schopna uspokojit všechny zájemce z řad svých (potřebných) občanů. Obce nedokáží nabídnout vhodné bydlení zhruba 54 tisícům domácností v bytové nouzi a nedokáží to i proto, že stát nemůže či nechce poskytnout obcím dostatečné prostředky na jejich pořízení a údržbu.
Možná je předčasné hodnotit, zda se předkládaným návrhem zákona zmírní nešťastné dopady politiky státu v oblasti bydlení. Už nyní je však zřejmé, že MPSV v této oblasti neudělalo to, co si samo stanovilo za svůj cíl, tedy vytvořit podmínky pro dostupné bydlení. Místo toho vzkazuje občanům: „Hledejte si bydlení sami, stát vám nepomůže.“
Autor je místopředseda Rady vlády pro záležitosti romské menšiny.