Foto United States Library of Congress
Na začátku 20. století byla čtvrť Greenwood v oklahomské Tulse známá jako „černošská Wall Street“. Afroameričané tu vytvořili prosperující enklávu čítající řadu kostelů, obchodů, škol, kin, knihoven, lékáren či salónů. Šlo o zlatý věk pro tehdy nejbohatší černošskou komunitu ve Spojených státech. Ale v roce 1921 tu během několika dní pobil dav bílých Tulsanů kolem tří stovek lidí a spálil pětatřicet městských bloků. Přes dvanáct set domovů lehlo popelem a zhruba deset tisíc Afroameričanů se ze dne na den ocitlo na ulici.
Mediální štvanice a lynč
Dne 30. května 1921 jel devatenáctiletý Afroameričan Dick Rowland výtahem budovy Dexter Building, který obsluhovala sedmnáctiletá běloška Sarah Page. Detaily toho, co se tehdy přesně odehrálo, ale nejsou stoprocentně známé. Rowland pracoval poblíž budovy jako čistič bot a měl pravděpodobně jako jeden z mála černochů povolení využít koupelnu v nejvyšším patře budovy. Předpokládá se tedy, že se oba aspoň trochu znali. Jeden z úředníků v budově měl následně zaslechnout ženský výkřik a zahlédnout mladíka utíkat pryč. Zavolal policii, protože si myslel, že Rowland na dívku zaútočil, a ta ji podrobila výslechu. Policie zahájila vyšetřování, ale nešlo o žádné veřejné stíhání útočníka. Sarah Page navíc odmítla podat žalobu. Přesto se následující den v místním plátku Tulsa Tribune objevila zpráva plná vymyšlených detailů o napadení bílé dívky černochem ve výtahu.
Dnes se historici víceméně shodují zhruba na třech stovkách mrtvých a osmi stovkách raněných. Z dalších tisíců Afroameričanů se stali bezdomovci žijící ve stanových městech.
Jeden z pouhých dvou černošských policistů ve městě tehdy Rowlanda našel ukrytého ve čtvrti Greenwood a zadržel ho. Rowland byl převezen do soudní budovy, kolem níž se zanedlouho shromáždil početný bělošský dav mobilizovaný plátkem. Podle některých svědků se v Tulsa Tribune měl objevit i krátký sloupek navádějící k lynčování Rowlanda. Tento detail ale nelze dokázat, protože veškeré fyzické kopie vydání byly zničeny a v mikrofilmu příslušná stránka zcela chybí. Kromě bělošského davu na místo rovněž dorazilo padesát až šedesát černochů, mezi nimiž byli mladí veteráni z první světové války, kteří se ozbrojili a chtěli Rowlanda před lynčem ochránit. Když je víc než tisíc bělochů uvidělo, šli si někteří z nich domů pro vlastní zbraně a jiní zamířili do zbrojnice Národní gardy. Nakonec dav před soudem čítal téměř dva tisíce ozbrojených bělochů, kteří vnímali několik desítek přítomných Afroameričanů jako „černošské povstání“.
Došlo k několika varovným výstřelům, ale situace rychle eskalovala. Černoši se po chvíli stáhli a utekli před přesilou do Greenwoodu, kde zavládla panika. Nic netušící obyvatelé čtvrti začali utíkat a běloši stříleli na každého, kdo se jim objevil před očima. „Potlačit povstání“ se vydalo i přes sto vojáků Oklahomské národní gardy a někteří prominentní občané Tulsy. Hodiny střetů a rabování domů vyvrcholily založením požáru v obchodním domě, který se následně rozšířil. Mnozí očití svědci vzpomínali i na letadla, z nichž běloši stříleli a házeli petrolejové bomby na budovy a utíkající rodiny.
Když bylo druhý den vyhlášeno stanné právo, tisícovky černošských obyvatel už utekly z domovů a další tisícovky byly zadrženy. Noviny hovořily o desítkách mrtvých, z nichž byla převážná většina černochů. Některé ale zmiňovaly pouze bělošské oběti. Dnes se historici víceméně shodují zhruba na třech stovkách mrtvých a osmi stovkách raněných, ačkoli podle některých jde stále o nízké číslo. Během pár dnů se se prosperující „černošská Wall Street“ proměnila v ruiny a z tisíců Afroameričanů se stali bezdomovci žijící ve stanových městech. Ačkoli jim několik bílých Tulsanů pomáhalo, dlouhé měsíce se o ně staral Červený kříž. Navzdory devastaci se ale černošské komunitě v Tulse podařilo Greenwood během pár let znovu postavit na nohy.
Otázky zůstávají
Magazín Smithsonova institutu píše, že masakr v Tulse byl prakticky vymazán z historie. Chybí v dějepisných knihách a spousta Američanů o něm dodnes neví. Po události měl totiž začít proces zatajování důkazů včetně zničení výše zmíněného článku v novinách, a tak se o něm desítky let nemluvilo. Svou roli hraje i to, jak se událost nazývá. Pojmenování „rasové povstání v Tulse“, které se objevuje dobových fotkách, vede k tomu, že „přepisujeme historii, protože předpokládá, že chyba byla na obou stranách. To není pravda, a proto tomu říkám masakr,“ říká v reportáži Voxu radní Tulsy Vanessa Hall-Harper. Termín „povstání“ měl rovněž za důsledek to, že bylo ze strany pojišťoven zamezeno vyplácení finanční kompenzace pro lidi, jejichž domovy byly zničeny.
V roce 1997 sestavilo město radu s názvem Tulsa Race Massacre Commision, která si dala za cíl masakr prozkoumat. Rada shromáždila dobové záznamy a výpovědi očitých svědků, z nichž dnes už nikdo nežije. Pořád zde ale existuje řada otazníků. Jedním z největších je ten, kde jsou těla mrtvých. Na zdejším hřbitově jsou pouze dva hroby oficiálních obětí. Jeden ze svědků ale hovořil o masovém hrobě na hřbitově Oaklawn. Na základě výpovědí a s pomocí radarů tak město identifikovalo tři místa v Greenwoodu s půdními anomáliemi. Přestože se pro mnoho Tulsanů jedná o historii, na kterou by raději navždy zapomněli, republikánský starosta George T. Bynum se na konci minulého roku rozhodl zahájit vyšetřování, které může trvat několik let. V dubnu navíc navrhl, že na celý projekt poskytne sto tisíc dolarů z vlastního rozpočtu. Aktivita rady vedla na začátku milénia k rozšíření povědomí o masakru a v důsledku toho vzniklo několik dokumentů, novel, uměleckých instalací nebo jazzová suita.
Autor je spolupracovník redakce.