Foto Gianni Florito / Sky Italia
Seriál Gomora vychází z literární předlohy Roberta Saviana. Kvůli svému románu se tento autor musel nejprve v Itálii dva roky skrývat, až ji nakonec definitivně opustil. Byl podle něj natočen taky povedený celovečerní film, který získal v roce 2008 Velkou cenu na festivalu v Cannes. Seriál už od první série nabízí diváčtější pojetí příběhu, neubírá však na autenticitě, brutalitě a beznaději. Jednotlivé série zpracovávají samostatné fáze boje rodiny Savastano o kontrolu nad obchodem s drogami v Neapoli. Ve čtvrté sérii se však tvůrci nadechují k většímu rozletu. Kromě bojů mezi mafiánskými rodinami se tu ukazuje také pronikání nejbohatších z nich do struktur demokratického státu, které nedokážou odolávat obrovskému množství peněz generovaných nejen prodejem drog, ale také podnikáním garantovaným pistolí u spánku.
Gomoru můžeme vnímat jako dokonalý obraz anarchokapitalismu. Ukazuje, kam vede ničím neregulovaná touha po zisku, destruující nakonec i proklamované tradiční hodnoty včetně rodiny.
Hlavním hrdinou čtvrté série je Gennaro, pokračovatel mafiánské tradice rodiny Savastano. Po smrti svého přítele Cira musí vymyslet novou strategii, aby si udržel vůdčí postavení mezi neapolskými mafiánskými rodinami. O pomoc v soupeření mezi znepřátelenými frakcemi požádá příbuzensky spřízněnou rodinu Levantů, která ovládá vesnické oblasti poblíž Neapole. Představu o dobromyslných venkovských strýcích však autoři divákovi nedovolí vytvořit ani na vteřinu. Levantovi jsou mocnější a brutálnější než městské rodiny. Jejich bohatství navíc plyne nejen z klasické kriminální činnosti, ale také z parazitování na státních zakázkách v oblasti svozu odpadů a stavebnictví a z toho vyplývající politické korupce. Ve spojení s mafií na rodném sídlišti Savastanů Secondigliano, vedenou Gennarovou spojenkyní Patrizií, tak vytvoří organismus schopný udržovat mír jak s mafií z centra, vedenou bratry Cappaciovými, tak s bývalými spojenci (a Cirovými vrahy), mafiánským gangem Modrá krev ovládajícím čtvrť Forcella. Sám Gennaro se může stáhnout do pozadí a věnovat se většímu projektu, kterým chce jednak legalizovat své příjmy z drog, jednak rozšířit svou moc. Přesně to mu totiž může přinést rekonstrukce staršího letiště poblíž Neapole. Těžce nastolený mír mezi zločinci však dlouho nevydrží.
Na rozdíl od předchozích sérií klaustrofobicky umístěných do Secondigliana s minimálními výlety jinam, dává čtvrtá série prostor pro nadechnutí nejen výlety do Bologni a Londýna, ale především venkovskými lokacemi území rodiny Levantů. Některé dějové linie související s postavami z předchozích sérií jsou trochu přitažené za vlasy, scenáristé však pečlivě rozkreslují nové postavy a hlavní důraz kladou především na novou polohu Gennara Savastana.
Gennaro chce být jiným typem zločince než jeho otec, sevřený klasickým mafiánským přístupem a zuřivou nenávistí ke svým konkurentům. Gennaro na rozdíl od něj vyzývá na souboj stát a vidí se spíše ve zločincích typických pro latinskoamerické státy. Pokud to posílí jeho moc a vliv, je ochotný financovat sociální projekty – školy, hřiště, stadiony. Jakmile se mu však někdo postaví, znelíbí nebo prostě jen udělá chybu, je jeho jedinou odpovědí vražda a záleží pouze na tom, jak bude brutální a nečekaná.
Tvůrci Gomory mafiány rozhodně neidealizují, ukazují je jako nemoc, která zachvátila Itálii. Nemoc, jejímž symptomem je neukojitelná touha po moci a bohatství. Vedle emocí ze zločineckých úspěchů ukazují také bezvýchodnost této volby pro mafiány samotné a zničující dopad na obyčejné, v mafii neorganizované lidi. Gomoru můžeme vnímat jako dokonalý obraz anarchokapitalismu. Ukazuje, kam vede ničím neregulovaná touha po zisku, destruující nakonec i proklamované tradiční hodnoty včetně rodiny. Společnost, která postrádá funkční záchranné mechanismy, přitom nemusí navenek vypadat nijak neobvykle a může připomínat nejen současnou Itálii, ale i třeba Českou republiku. Stačí nechat nekontrolovaně působit moc peněz a předstírat, že tato moc neexistuje.
Autor je filmový publicista.