Foto Altitude/Aerofilms
Co mají společného Amy Winehouse, Ayrton Senna a Diego Maradona? Všichni tři stáli za to, aby se režisér Asif Kapadia zavřel do střižny a ze stovek hodin dokumentárních záběrů na úrovni véháeskových homevideí smontoval neskutečně hluboký lidský příběh. Zatímco první dva poskytli filmům svojí náhlou smrtí tragickou tečku, argentinský fotbalový mág je překvapivě stále naživu. A přináší nám trochu jiné kafe – silné a černé jako duše Neapole konce osmdesátých let.
Cesta do hlubin fotbalistovy duše
„Teď cítím, že můžu říct, co jsem tehdy nemohl. V té době jsem tomu říkal ,Boží ruka‘. Blbost! Nebyla to Boží ruka, byla to Diegova ruka! Bylo to, jako bych Angličany okrádal,“ prohlásil Diego Maradona o nejkontroverznějším momentu fotbalové historie. I z toho, kdo se o fotbal nezajímá, se po zhlédnutí stotřicetiminutové zběsilé honičky Maradonovou kariérou stane expert. Přinejmenším pochopí, v čem ona nepopsatelná přitažlivost čutání do mičudy spočívá. Fotbal, to je vášeň – a vášeň, to je Maradona. Ti, kteří svoji duši už někdy nechali fotbalem prostoupit, mají zase možnost Maradonovi odpustit. Gólem rukou do anglické branky ve čtvrtfinále mistrovství světa si sice zajistil reservé v horoucích peklech sportovního moralizování, vzápětí ale nejúchvatnějším sólem v dějinách fotbalu vzlétl do nebes. Ještě mnohem více strhující podívanou je ale jeho život samotný.
Kapadia otevřeně přiznává, že pětisethodinový materiál sledující každičký detail ze života této fotbalové superstar sestříhal jako gangsterku od Martina Scorseseho. Jeho zdánlivě přestřelená filmařská ambice ale až nehorázně funguje. Je to podobně strhující jízda jako úvodní průjezd neapolskou džunglí k betonovému kolosu, na němž se tísní a nadšením kvílí desítky tisíc lidí, kteří přišli přivítat do týmu fotbalového boha. Obraz střídá obraz, děj nezakopává o žádné mluvící hlavy a kudrnatého holobrádka z chudobou páchnoucího argentinského slumu vystřelí do luxusní vily na italském jihu.
Špína a bída tu dostávají reálné obrysy, camorristé skutečná jména i tváře a obyvatelé města jedinou radost ze života v podobě fandění bleděmodrému neapolskému klubu.
Maradonovým životním lapáliím a kontroverzím se film nevyhýbá, naopak z nich až obsesivně těží, a kdo kvůli nim choval vůči Diegovi nepřekonatelný odpor, toho rozhodně nalomí krátká sociologická sonda do jeho minulosti. Co udělal hned po podepsání profesionální smlouvy v pouhých patnácti letech? Koupil rodině vlastní dům. Proč na hřišti předváděl spíše uměleckou show než sportovní výkon? Protože trávil hodiny a hodiny nadlidským tréninkem. A proč nosil přepychový kožich? Protože může, jak odpovídá na vlezlou poznámku jednomu novináři. A přidá k tomu tak bezelstný úsměv, že byste si nejraději běželi stejný kožich pořídit taky.
Geniální přítel Camorry
Právě jeho mediální výstupy napadrť rozbíjejí zaběhnutou představu, že Maradona byl jen drzý floutek, který uměl leda dobře kopat do balónu. Přivřená víčka, promyšlená odpověď, nonšalantní humor i dechberoucí realismus – to vše přifouklo bublinu Maradonova charismatu. Kapadiův snímek účelně podléhá psychoanalytickému pedantství, když důsledně rozlišuje mezi osudem fotbalového klučiny Diega a hvězdným králem večírků Maradonou. Je to právě Diego, kdo navzdory úspěšné sezóně žádá prezidenta neapolského klubu o přestup kamkoli, hlavně pryč z města hříchů. Je to ale naopak Maradona, kdo po nedělním utkání vyráží na půltýdenní tah, aby ze sebe následně brutálním tréninkem potil chlast, ženy a kokain. A protože žije v Neapoli, nezajišťuje mu tyto požitky nikdo jiný než „rodina, která se umí postarat“. Styky s Camorrou nedělají z Maradony jen nedotknutelné božstvo, ale i cvičenou opičku, která musí uprostřed noci vstát, sednout do auta a kdesi v zaplivané čtvrti pozdravit obyvatele zavázané kápovi. Diego má skelný pohled, rozšňupané dírky a radost ze života z něj zrovna nečiší. Oběť vlastního úspěchu se řítí do propasti.
Filmový obraz Neapole vcelku odpovídá chudobou oprýskané aréně lidských osudů z románové ságy Geniální přítelkyně italské spisovatelky Eleny Ferrante. Špína a bída tu dostávají reálné obrysy, camorristé skutečná jména i tváře a obyvatelé města jedinou radost ze života v podobě fandění bleděmodrému klubu. Při výjezdech na venkovní stadiony dostávají od bohatších obyvatel severní Itálie co proto. Transparenty s výzvami, aby se neapolská prasata umyla, ukazují hluboké kořeny sociální nerovnosti na Apeninském poloostrově. Fotbal není pro tyto lidi jen falešným náboženstvím, ale i racionální sublimací snahy o získání uznání a pokusem, jak v italské společnosti alespoň symbolicky uspět. Konečným cílem je na úkor všech ostatních a bohatších sousedů získat mistrovský titul. Touto optikou pak italská mafie není jen nepatřičnou morální skvrnou na duši místních, ale proměňuje se v rozhodující sílu, bez níž by nebyl Maradonův přestup z hvězdné Barcelony nikdy možný.
O politice bez politiky
Ale i láska a oddanost fotbalových fanoušků k Maradonovi a Neapoli získává v Kapadiově snímku trhliny. Filmovým vrcholem se totiž stává střet Argentinců s domácí Itálií na světovém šampionátu z roce 1990. Utkání tehdy hostila právě Neapol, postavená před schizofrenní dilema vybrat si mezi nacionalistickou duší a neapolským srdcem. Od tohoto momentu už v Maradonově životě není nic jako dřív. Z Diega je italský nepřítel číslo jedna a přichází jeho pád, který během celého snímku tak nějak visí ve vzduchu.
Přesto se nejedná o filmovou báseň o jednom z největších mistrů fotbalových trávníků všech dob, a už vůbec ne o nudnou chronologii jedné impozantní sportovní kariéry. Jako bychom při sledování četli román – tentokrát „Geniálního přítele“.
Ve filmu občas najdeme i hluchá místa, třeba když se na kameru vyřítí očividně sjetý Maradona a zuřivě kroutí hlavou. Není jasné, že šlo o svéráznou amfetaminovou oslavu gólu z amerického mistrovství světa, k níž už film nic podstatného neříká. Přitom právě tehdejší Maradonova diskvalifikace kvůli dopingu byla jeho skutečnou labutí písní. Stejně tak je nedořečená Maradonova nenávist k Angličanům, která vyvrcholí v neslavně slavném zápase z roku 1986. Kapadiův film už nezajímá, co jeho počin znamenal pro argentinskou politiku. I Maradonův vyhraněný postoj k chudobě film přechází jen jako důsledek dětské zkušenosti s bídou, a nechápe ho jako součást jeho levicových názorů, které symbolicky stvrdil tetováním s Che Guevarou na ruce a později i přátelstvím s Fidelem Castrem a Hugem Chávezem.
Tato bílá místa ale nemění nic na tom, že by tomuto příběhu padlého fotbalového anděla mělo předcházet ministerské varování: sledování filmu může způsobit lásku k fotbalu a Diegu Maradonovi. Možná ho bude následovat taky sjíždění stovek videí, které dokazují, co všechno tenhle fotbalový rebel s balónem dokázal. Na rozdíl od svého života ho měl dokonale pod kontrolou.
Autor je spolupracovník redakce.