Hypnotický seriál Euforie: láska, sex a léky na předpis

Euforie je seriál o teenagerech, ale pro náctileté vlastně není. Jako baladu o instagramovém mládí ji jde číst nejdřív po maturitě.

Nový seriál HBO a A24 Euforie je elektrizující a oslepující stejně jako světla tanečních parketů, u jejichž stěn hlavní hrdinka Rue (někdejší dětská hvězda Zendaya) přemýšlí, jak se vrátit do života po odvykačce. Diváky bere na nadreálný výlet do možná až příliš naleštěného světa amerických středoškoláků, kteří se na prahu dospělosti potýkají se svými traumaty, zažívají bolestivé soulože, nedobrovolné fentanylové tripy, ale i romantické půlnoční procházky broskvovým sadem.

Bylo by snadné seriál plný drog, sebelítosti i sarkasmu, atraktivních herců a hereček či hlášek jako dělaných ke sdílení na Tumblru přejít jako další povrchní show o sebedestruktivním mládí. Pod nablýskaným povrchem ale Euforie vypovídá o mýtu medializovaného mládí a světě Instagramu, který určuje dnešní podobu dospívání.

Nic netrvá věčně

„You learn a couple of things when you get to my age“ (Naučíš se pár věcí, než dospěješ do mého věku), zpívá Matty Healy v singlu Give Yourself a Try britské poprockové kapely 1975. Healymu je sice 29, ale sebezpytující tón má s Rue společný. I ona totiž promlouvá k divákovi o nuceném vystřízlivění z konkrétního životního období – teenagerského života na americkém předměstí. I když její život určuje závislost na drogách, Euforie je mnohem víc než jen další drogová story.

 

Rue se hned na začátku seznámí s Jules (Hunter Schafer), novou studentkou místní střední, která se na předměstí přestěhovala po dramatickém rozvodu rodičů. Dynamika vztahu neurotické introvertky (Euforie kromě drog ukazuje i bipolární poruchu nebo OCD) a extravagantní dívky z velkého města vykresluje obraz romantické teenagerovské lásky – povznášející intenzitu i dusivou pomíjivost něčeho, co má za dva roky utnout odchod na vysokou. Románek je poznamenaný nejen nejistotou, kterou z doby, kdy nám bylo 16, známe všichni. Neurotická bezstarostnost Jules se v něm střetává s nadějí Rue, pro kterou je vznikající vztah způsobem, jak se zachránit – Jules je důvod, proč se možná drog doopravdy vzdát. Zničit to všechno může přitom jak sebedestruktivní chování jich obou, vyrovnávání se s vlastními identitami, ohrožení vnějším světem nebo prostě jen to, že na střední nic netrvá věčně. Jak hledat oporu ve světě, který nabízí tolik možností k sebezničení a pochybování?

Dramatickou páteří Euforie je ale psychopatický spolužák Nate, který si svá hluboká, otcem způsobená traumata kompenzuje násilím a vydíráním. Autor seriálu Sam Levinson (hlavní scenárista i režisér) skrze Nateův příběh otevírá nejen důležité téma tzv. revenge pornografie, ale komentuje i dynamiku vztahů v době, v níž chat uchovává erotické fotky natrvalo. Nate představuje extrakt toxické maskulinity, za kterou může zkažené dětství a utajovaná identita jeho otce. Je tak příspěvkem do diskuse o roli mužství v době, kdy časopis o duševním zdraví Anxy věnoval maskulinitě celé číslo.

Jak pomoct sám sobě a nezničit se

Kat, kamarádka Rue a Jules, kterou hraje instagramová hvězda Barbie Ferreira, zase bojuje s body shamingem a snaží se nalézt cestu k vlastnímu tělu. Euforie ukazuje až překvapivě věcně možnosti, které dnešek pro boj s existenciálním nihilismem nabízí – svoje sebevědomí totiž Kat nakonec najde před webkamerou erotického chatu.

Někteří Euforii poměřují se seriálem Sex Education od Netflixu. Jenže její ambice jsou mnohem vyšší. Na ploše osmi dílů se stihne otevřít i spousta dalších témat každodenní reality náctiletých, kromě mechanismů školního kolektivu nebo partnerských vztahů jsou to i potíže s horlivými rodiči, kteří mládí na sociálních sítích nezažili. Všechno se odehrává v kulisách, které jako by vypadly z desky The Suburbs od Arcade Fire. Ale zatímco album se nostalgicky vztahuje k nudě na předměstí v časech bez internetového připojení, Euforie dělá z nekonečných řadovek pozadí pro existenciální drama na pomezí dětství a dospělosti uprostřed opioidové krize a debaty o machistické agresi.

I její klipový vizuální styl podbarvený dunivým soundtrackem, který drží seriál těsně za hranou teatrálního kýče, nakonec dává smysl. Když je v prvním díle drogový večírek doprovázený písní, v níž se zpívá „Neexistují žádný pilule, který bych neměl“, je to sebevědomá a přiznaná manýra. Nikdy ale nesklouzne k laciné podbízivosti.

Nakonec seriál v první řadě komentuje způsob, jakým mediální prostor formuje naše představy o mládí a dospívání. Zpřítomňuje pocit, který zná každý, kdo si někdy namaloval linky podle oblíbeného filmu a v depresi si představoval sám sebe v záři reflektorů. Některé z nich občas zhasnou. Ale právě ve tmě najdeme ledacos.

Autor je herní a kulturní publicista.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image