Proč Moskva bojuje za nezávislé politiky?

Boje o zastupitelství v ruském hlavním městě vyprovokovaly občanskou mobilizaci, která čerpá z dlouhodobé nespokojenosti obyvatel města. Jak vypadá situace přímo na místě?

Navzdory očekávání se z letošních voleb do moskevské městské rady vyklubala série politických skandálů a pouličních protestů. Rozsáhlé protesty v městském centru trvají už od poloviny července. Veřejná setkání s nezávislými kandidáty, kteří kandidují do městské rady, ve dnech 27. července a 3. srpna skončily policejními zásahy, při kterých byl zadržen obrovský počet lidí (konkrétně 1373 a 1001 osob) a policejní stanice a místní soudy měly problém všechny případy vůbec zpracovat.

Vláda tyto události chápe jako „hromadné nepokoje“ a viní opozici z pokusu o „státní převrat“. Moskvany se snaží zastrašit chaotickým zatýkáním, výslechy a domovními prohlídkami. Pro mnohé občany města však není tato antikampaň příliš přesvědčivá: jádro protestů lze totiž najít v zásadních nesrovnalostech ruského režimu, které daleko přesahují osobní ambice jednotlivých kandidátů.

Demonstranti mají podporu opravdu širokého segmentu obyvatelstva, což současnou situaci značně odlišuje od protivládních protestů z roku 2017 nebo protestů za penzijní reformu z minulého roku.

Hlavním požadavkem demonstrantů je, aby se voleb do městské rady mohli zúčastnit kandidáti, kteří nejsou napojeni na kancelář moskevského starosty ani na politické strany. Na začátku července odmítla oblastní komise města zapsat více než dvacet nezávislých kandidátů, a to na základě absurdních odůvodnění. Moskvané tomu nemohli uvěřit: podle komisí měly některé registrační dokumenty nesprávné podpisy, což se prý zjistilo na základě analýz rukopisu. Jiné komise pak dělaly schválně chyby při porovnávání osobních informací podporovatelů s databází ministerstva vnitra. Další komise prostě vytvořily nové dokumenty plné chyb. Výsledky odvolání se k vyšším volebním komisím lidi jenom ještě více rozčílily. Moskevská volební komise ani hlavní volební komise dodnes žádnému ze žadatelů nepřiznala status nestranného kandidáta.

Moskevská komunální revoluce

Mnoho obyvatel Moskvy začalo v nedávné době chápat výhody politického zastoupení. I jen omezená moc oblastních radních v mnoha případech napomohla k vyrovnání mocenské rovnováhy v dlouhodobém konfliktu mezi městskou vládou a běžnými obyvateli. Komentátoři si stihli všimnout, že demonstranti mají podporu opravdu širokého segmentu obyvatelstva, což současnou situaci značně odlišuje od protivládních protestů z roku 2017 nebo protestů za penzijní reformu z minulého roku. Samotný fakt, že se padělání volebních výsledků v Rusku opravdu děje, asi také nikoho nepřekvapí, což jen naznačuje, že za těmito vypjatými protesty stojí dlouhodobá nespokojenost. Není přitom těžké hledat kořeny této nespokojenosti v politickém životě města za posledních pár let.

Předehra tohoto prozření, že Moskvané potřebují v městské radě vlastní zástupce, přišla v roce 2017. Tehdy byli nezávislí oblastní radní zvoleni do čela desítek městských čtvrtí. V následujících dvou letech pak mnoho Moskvanů pochopilo výhody politického zastoupení. I omezená moc oblastních radních v mnoha případech pomohla změnit mocenskou rovnováhu mezi městem a jeho obyvateli. Například ve Žjužinu, kde jsem sám činný jako radní, dovedli nezávislí radní zastavit zbourání místní porodnice, prosadit vlakovou dopravu zdarma v případech, kdy nejezdí metro, a přerozdělit miliony rublů tak, že místo zbytečných a opakovaných oprav silnic se postavila dětská a sportovní hřiště.

V mnoha oblastech převzali místní radní v podstatě roli radních městských. Ti se před svými voliči buď schovávali, nebo otevřeně stáli za moskevskou vládou, jako tomu bylo v případě plánovaného developmentu na pozemku Bitcevského parku. Nezávislí místní radní pak v roce 2019 pro městskou radu zorganizovali týmy nestranných kandidátů, jako třeba Ilju Jašina, Konstantina Jankauskase, Julii Galjaminu a mnohé další.

Práce na lokální úrovni jasně upozorňuje na zásadní rozpor, který tkví v jádru současného ruského režimu – na moci se nepodílí dostatek zástupců běžných občanů. Pokud budeme počítat i pseudonezávislé zástupce z hnutí Moja Moskva, více než 80 procent křesel (38 ze 45) v moskevské radě je obsazeno zástupci Jednotného Ruska. Avšak i podle nejkonzervativnějších průzkumů je oblíbenost Jednotného Ruska v Moskvě na 37 procentech. A co víc, celkové hodnocení politických stran, které jsou v městské radě zastoupeny, je podle stejných zdrojů jen na 66 procentech. To znamená, že alespoň třetina moskevských voličů nemá v městské radě své zástupce. Bylo tedy přirozené, že se objeví opoziční kandidáti s podporou zdola, a tedy s opravdovou šancí na úspěch. Toto společenské pnutí se navíc objevilo v momentě, kdy, alespoň podle plánů vlády, mělo nadobro zmizet – tedy v momentě, kdy se sbíraly podpisy pro registraci kandidátů.

Nepřekonatelné překážky nezávislé kandidatury

Podle práva existují dva způsoby, jak se dostat na voličský lístek do moskevské městské rady. Zaprvé musíte být spřízněný s jednou ze čtyř zastoupených stran. Je však obecně známo, že strany si nechávají seznam kandidátů posvětit starostou, takže je těžké v nich najít nezávislého politika. Druhým způsobem je nezávislá kandidatura. Aby se člověk mohl takto registrovat, musí během třiceti dnů sehnat počet podpisů, který odpovídá aspoň třem procentům voličů v oblasti. Na první pohled to není moc, ve skutečnosti je ale takzvaný „obecní filtr“ téměř nepřekonatelnou překážkou. Kandidát musí nasbírat v průměru asi 200 podpisů denně.

Zpracování těchto podpisů probíhá tak, že volební komise může zpochybnit v podstatě každou tečku a čárku: do konkrétního dokumentu musíte ručně zanést osobní informace o možných voličích, a navíc podle pravidel, která jsou proti zdravému rozumu. Když například zkopírujete datum narození a adresu, nesmíte použít standardní ruskou ortografii – a pokud to uděláte, existuje hned důvod podpis neuznat. Všichni signatáři musí navíc jako součást dokumentu poskytnout informace ze svého pasu, což vyžaduje jistou míru důvěry, a to jak ke kandidátovi, tak k osobě, která podpisy sbírá.

Je jasné, že kandidát nemůže všechny podpisy fyzicky sesbírat sám, i kdyby se před ním voliči seřadili do fronty. Proto je třeba využít pomoci dobrovolníků či personálu kampaně, kteří mohou podpisy sbírat místo kandidáta samotného. Avšak každý člověk, který se sběru podpisů věnuje, musí vyplnit řadu formálních dokumentů a musí být náležitě zapsán u notáře.

Faktické tempo získávání podpisů bylo toto léto v Moskvě – kdy je město z poloviny prázdné a nepříliš politicky aktivní – nižší, než se čekalo. V průměru přinesl průměrný sběratel pět podpisů za den. To znamená, že celý volební tým musí každý den vyslat 40 sběratelů podpisů. Všichni musí být náležitě registrováni, vycvičeni a musí u sebe mít správnou dokumentaci – příprava těchto jednotlivých fází si žádá práci celého jednoho oddělení volebního štábu. Například kandidát Konstantin Jankauskas měl ve svém volebním štábu 108 sběratelů a 12 stálých členů. Cena kampaně se pohybovala mezi jedním a třemi miliony rublů (přibližně 350 tisíc až milion korun – pozn. red.).

Nečekaná mobilizace

Avšak právě proces sbírání podpisů, který byl původně navržen jako finanční a organizační bariéra, se neočekávaně stal faktorem v mobilizaci běžných lidí. Lidi, kteří „obecní filtr“ vymysleli, totiž nenapadlo, že občané dané volební oblasti by se mohli kolem podpory jednoho kandidáta spojit a horizontálně se organizovat. A to se přesně stalo v případě většiny nezávislých kandidátů, kterým se podařilo získat dostatek podpisů. Sousedské vztahy a komunikační taktiky se vyvinuly v místních kampaních a dál přispěly k získání podpisů pro registraci kandidátů, kteří do městské rady kandidují se stejnými místními programy.

Ve výsledku si tak během jednoho měsíce stovky sběratelů na dvorech i v činžácích popovídali s tisícovkami potenciálních voličů, a upoutali tak na sebe pozornost milionů obyvatel. Pro ty, kteří běhali po předměstích a žádali lidi o podpis, který by mohl pomoci nezávislému kandidátovi, stejně jako pro ty, kdo se nakonec podepsali, byla míra zapojení v této bitvě o zastoupení mnohem větší než v jakékoliv dosavadní občanské kampani (během vykonávání této práce, která byla nesena duchem pospolitosti, mnozí lidé dokonce navázali milostné vztahy). Je tedy možné divit se rozzlobené reakci na postup volebních komisí, které začaly masově znehodnocovat podpisy a odmítaly kandidáty z absurdních důvodů zaregistrovat? Stovky signatářů následně napsali volebním komisím s požadavkem, aby jejich podpisy byly pokládány za právoplatné. A přišla jim odpověď: „Podle našich záznamů neexistujete.“

Političtí konzultanti pracující pro Kancelář moskevského starosty ještě přilili olej do ohně, když se rozhodli, že budou jisté provládní kandidáty registrovat jako nestranné, čímž zakryjí jejich vazby na Jednotné Rusko. Stejně jako nezávislí i oni museli pro svou registraci nasbírat dostatečný počet podpisů. Protože tito kandidáti ale nemají voliče mimo tzv. „administrativní zdroje“ (což znamená, že nutí volit pracující ve veřejném sektoru), museli podpisovou kampaň předstírat, a to navzdory obrovským rozpočtům, které mají k dispozici. Provládní kandidáti pak zveřejnili své kampaňové účty, které ukazovaly, že na podpisovou kampaň utratili pouhé desetitisíce rublů, často ještě méně. Když lidé podporující nezávislé kandidáty viděli, jak jsou provládní kandidáti bez problému registrováni, bylo jim hned jasné, že volební komise nemohou být nestranné.

Opozice čelí brutální represi

Je zjevné, že vládnoucí elita v Moskvě není připravena na scénář, v němž nezávislí kandidáti sbírají určený počet podpisů, a to ještě s takovou mírou veřejné podpory. Komise proto musely odmítnout opoziční kandidáty z naprosto absurdních důvodů, což nalomilo dosavadní trpělivost tisíců voličů. Lidem bylo otevřeně odepřeno právo na politické zastoupení. I proto požadavek na politické zastoupení zajistil bezprecedentní podporu „nepovoleným“ protestům, při nichž hrozí lidem velké riziko zatčení na 48 hodin i následné třicetidenní administrativní vězení.

Jediný způsob, jak zabránit šíření protestů, spočíval v kompromisu – zapsání alespoň omezeného počtu nezávislých kandidátů. Místo toho však starostova kancelář předala otěže bezpečnostním složkám, které metodou bytových prohlídek a administrativních zatčení nezávislé kandidáty neprodleně izolovaly. V momentě, kdy orgány za účelem zklidnění pouličních protestů začaly otevřeně terorizovat obyvatele města, se boj za legitimitu nezávislých kandidátů posunul na další úroveň: přestože desítky mladých lidí stále čelí obvinění z protestů, o problémech města není možné vést normální debatu.

V podstatě všichni vůdci protestů byli zatčeni. Je těžké předpovídat, jak se situace vyvine, stejně jako je těžké odhadnout, v jakém duchu se budou další protesty nést. Už teď je ale jasné, že hnutí za podporu nezávislých kandidátů začíná mít problémy s prosazováním svého programu a že se musí bránit brutální agresi ze strany ruské vládnoucí elity.

Autor je novinář a oblastní moskevský zastupitel.

Z anglického originálu Why Moscow is ready to fight for independent politicians, publikovaného na stránkách mediální platformy LeftEast, přeložil Vít Bohal.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image